Česká levice v posledních dnech prochází jednou z největších krizí v moderních dějinách. Tradiční levicová síla – Sociální demokracie – hodlá poslat své členy na kandidátky hnutí Stačilo!, které vede předsedkyně KSČM Kateřina Konečná a internetový bloger Daniel Sterzik, alias „Vidlák“. Podobná jednání zde již proběhla před několika měsíci, ale byla ukončena ze strany Sociální demokracie, protože „hnutí Stačilo! nechce prosazovat levicová témata“ a „je postaveno na antisystémovém programu“. Čas, a zejména předvolební průzkumy, ukázaly, že spolupráce se Stačilo! nezní nijak zle, jelikož by mohla zajistit Sociální demokracii mandáty ve sněmovně. Je ale oportunismus lepší, než nechat stranu čestně zmizet? Je lepší zařadit vlnu populismu, namísto prostého přiznání si, že levice prostě netáhne? Jak se na spolupráci sociálních demokratů a krajní pravice v rámci Stačilo! má česká levice dívat?
Hledá se koaliční partner
O Sociální demokracii se v posledních měsících nemluvilo skoro v žádném jiném kontextu, než s kým bude kandidovat v nadcházejících parlamentních volbách. Ve hře bylo mnoho případných „nápadníků“. Počínaje samotným Stačilo! přes Přísahu Roberta Šlachty, až po hnutí ANO. Nikdo však nevyhovoval. Tedy někomu také nevyhovovala samotná Sociální demokracie. Uznejme, že by bylo přinejmenším problematické spojit levicovou stranu s jasně pravicovou Přísahou. Stejně tak by z pohledu hnutí ANO bylo nelogické muset se podělit o své mandáty s další stranou, když už dávno naprostou většinu voličů Sociální demokracie stejně získalo, anebo ještě získá. Jednání se Stačilo! pak narazilo ze strany samotných sociálních demokratů.
Už tehdy vyvolalo jen pomyšlení na spojení se v předvolební koalici se Stačilo! velké pozdvižení. Není se čemu divit, vždyť jen samotná historie české Sociální demokracie ukazuje, že po spojení se s komunistickou stranou, končili její členové v režimních lágrech. Samozřejmě bychom neměli zapomenout ani na Bohumínské usnesení, které teoreticky zakazuje ČSSD, dnes SOCDEM, spolupráci s KSČM a jinými „extremistickými stranami“. Již v minulosti bylo usnesení považováno za zastaralé. S tím bychom mohli plně souhlasit. Jsou v něm přece jen zmíněny strany a hnutí, které již naštěstí neexistují, jako například Sládkovi Republikáni. Přesto by však každý demokrat, ať už sociální nebo jiný, měl vyloučit jednání s takovými „extremistickými stranami“.
Časy se mění. Mění se i strany?
Každá politická strana si prochází svým vývojem. Každá strana je tvořena lidmi. A lidé své názory mění, proto je tedy nevyhnutelné, aby své názory měnily i ony samotné. Jsou však určité zásady, kterých by se měla každá strana, jež se nazývá demokratickou, podržet. Takovou zásadou by mělo být například odsouzení všech extrémních a antisystémových stran, hnutí a ideologií. Hnutí Stačilo! reprezentuje všechno to, co by jakákoliv strana, která se nazývá sociálnědemokratickou měla z hloubi duše odsoudit.
Hnutí Stačilo! je konzervativní, antisystémové, nacionalistické a nechce podporovat pracující. Právě naopak, chce podporovat své podnikatelské přátele. Tedy vytvořit stát oligarchického typu. Pokud někdo v KSČM, nebo Stačilo!, skutečně věří, že by se hnutí chtělo zabývat problémy pracujících, pak se šeredně mýlí. Snaha „dostat se ke korytům“ je zde stejně silná jako u krajní pravice. Hnutí Stačilo! pouze slibuje. Neslibuje však změnu života v naší zemi k lepšímu. Ne, slibuje voličům, že odstraní vládu Petra Fialy (ODS). Toť vše. Program? V podstatě nikde. Hnutí Stačilo! by mohlo fungovat jako typický příklad takových „falešných přátel lidu“. Hnutí Stačilo! se nijak nezměnilo. Jak by také šlo stavět dům, který stojí na prohnilých základech.
Námluvy s krajní pravicí ve hnutí Stačilo!
Chtít na kandidátky nacionalistického hnutí, které v mnohém odpovídá definici krajní pravice, je odsouzeníhodné. Má se strana, která chce prosazovat program skutečně pro většinu obyvatelstva, spojovat s lidmi, kteří odmítají základní principy, na kterých má levice stát? Jaké principy, že to jsou? Solidarita, rovnost, svoboda. Stojí na těchto principech nacionalistické hnutí? Solidarita – jen, když se to hodí a jen s některými. Rovnost – jen pro některé a mezi některými. Svoboda – ta přece může ustoupit zájmům vládnoucí menšiny.
Všechny z těchto principů hnutí Stačilo! naprosto popírá. Odmítá je i SOCDEM? Domnívám se, že ne. Oportunisticky se ale hodlají spojit s lidmi, kteří ano. Bylo by tedy mnohem lepší, kdyby do voleb kandidovali sami a za sebe, se svým programem a svými hodnotami. Snaha získat pár mandátu je nejspíše ale silnější. Pár je naprosto přesné označení, jelikož vše směřuje jen na Janu Maláčovou a Lubomíra Zaorálka. Zbytek Sociální demokracie zřejmě není ve hře. Je možné, že na kandidátkách bude, ale na tak nevolitelných místech, že by se musel stát zázrak, aby se do sněmovny dostali.
Tonoucí se i stébla chytá?
Argument, že spojení se s hnutím Daniela Sterzika je poslední možností, jak se dostat do vysoké politiky, padá z úst představitelů SOCDEM často. Argument je z určitého hlediska naprosto pochopitelný. Do Sněmovny se možná dostanou zástupci strany, která se bude jmenovat Sociální demokracie, ale skuteční sociální demokraté nikoliv. Dostanou se do ní lidé, kteří ohli záda a vzdali se svých hodnot. Pokud není o levicový program ve společnosti zájem, pak je demokratické to pochopit a ne dělat ze sebe něco, co nejsem. Politická poptávka po tradiční levici zmizela, ale prosazování levicových témat nepomůže spojení se s krajní pravicí.
Například Jana Bobošíková (Stačilo!) by mohla po vzoru svého „učitele“ – Václava Klause – Sociální demokracii vysvětlit, jakže se to ten sociální stát dělá. Je přece známé, že Václav Klaus byl vždy velkým „příznivcem“ všeho sociálního. U Jany Bobošíkové záleží i na tom, zda bude mít zrovna čas a nebude nahánět studenty, kteří ji podají kritický dotaz.
SOCDEM možná přežije, sociální demokracie však nikoliv
Je pravděpodobné, že se Sociální demokracie, jako strana, do sněmovny skutečně dostane. Kdo se však do sněmovny nedostane, bude samotná sociálnědemokratická myšlenka. Zničí ji lidé jako Daniel Sterzik, kteří odmítají jakoukoliv skutečnou reformu. Jejich snaha bagatelizovat problémy menšin, životního prostředí a podobně, povede jen ke ztrátě klasického levicového vnímání světa. Řešení ekonomických problémů je stejně důležité, jako řešení těch sociálních. Pokud pro hnutí Stačilo! platí Orwellovské, že „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“, pak by nemělo být pro žádnou levicovou stranu ani myslitelné se s takovým hnutím spojit.
Hnutí Stačilo! také nejspíše neodstoupí od většiny svých programových bodů, takže ustupovat bude muset Sociální demokracie. Přesně ta proevropská Sociální demokracie teď bude zřejmě obhajovat referendum o vystoupení z EU. Ta samá Sociální demokracie už ani nepomyslí na manželství pro všechny. Proč? Velký bratr si to nepřeje. A pokud by si někdo něco dovolil, mohl by se smířit s tím, že mandát nikdy nezíská. Někteří se ozvali, ale ve vedení strany nadále všichni rozhodnutí předsednictva tleskají. Většina těch, kteří se proti postupu ohradili, zároveň odevzdali své členské legitimace.
Strana spojení možná přežije, myšlenka však nikoliv. A o čem by pak byla strana bez vlastní myšlenky? Taková strana by byla z části firmou a z části – což je mnohem horší – vazalem. Stala by se pouze hračkou lidí, kteří nemají o myšlenky sociální demokracie ani nejmenší zájem.

Nesmysl. Maturant tady bude vysvětlovat hodnoty SOCDEM. Sociální demokracie musí hájit lidi v parlamentu, jinak je diskusním kroužkem. Už vám to došlo? Přestaňte konečně škodit!
Uvedený komentář z pera Ondřeje Saláka s radostí hodnotím jak kompozičně, tak i souhrnně velmi dobře. Překvapuje mě nadmíru vysoká úroveň textu středoškolského studenta, která v dnešním prostředí nemá obdoby.
I když se nacházím na jiné škále politického („ideologického“) spektra, tak i přesto většinu tezí hodnotím kladně. Opakovaně se k některým tezím vracím.
Zamyslel bych se však nad celým odstavcem „Časy se mění. Mění se i strany?“. Je dle mého názoru nesporné, že transformace politických stran je v průběhu času nezastavitelná. Domnívám se však, že autor mylně používá označení „pracující“, který v našem prostředí zlidověl a vykřikuje se jako tzv. „huráslovo“. Na elementární úrovni politologové i teoretici uznávají význam tzv. „bílých a modrých límečků“. Otázkou je, mimo můj komentář, zda-li na tyto proměny ve společnosti dostatečně (v té době) Sociální demokracie reagovala?
Na závěr se musím ohradit proti komentáři p. Nováka, který za vidinou laciné kritiky nepodal výčet svých argumentů a raději na vše použil „argumentační faul“ ad hominem.
Matěj Vojta, student VŠ