Krása ukazuje lidem, že na světě je o co stát. V knize Rady zkušeného ďábla od C.S. Lewise si vyměňují dva ďáblové dopisy o pacientovi (člověkovi), kterého má jeden z nich na starosti. Zkušenější ďábel Zmarchrob se jednou rozzuří na svého mladšího kolegu, že nechal svého pacienta vyjít na procházku do přírody a přečíst si dobrou knihu, což člověku způsobilo potěšení. Přestal si připadat od světa odcizený a mohl dokonce pojmout tu nebezpečnou myšlenku, že na světě je o co stát.

Krása se neomezuje na pouhý subjektivní pocit. Krása je taktéž hodnota. Podobně jako život, autorita či posvátno (jevy nedotknutelné, vymykající se lidskému vlivu). Obdobně jako jídlo uspokojuje fyzickou a učení psychickou potřebu, tak krása se stará o tu spirituální, kterou taktéž nemůžeme přehlížet.

Jak popsat krásu

Nesmířím se tak se zmíněným popisem krásy jako pouhého subjektivního pocitu. Jak řekl filozof Roger Scruton, obrat krásu o význam znamená připravit člověka o smysl života. A možnost označit cokoliv za krásné či za umění přesně tohle dělá.

Nastává zde totiž mýlka mezi silným pocitem a pocitem krásy. Taktéž jsem po nějakou dobu poslouchal české rappery (ano, ani tento hřích se mi nevyhnul), ale jako krásné bych je nikdy neoznačil. Na druhou stranu výborně natočený film (třeba od Christophera Nolana) s famózní hudbou (třeba od Hanse Zimmera) se podle mého kráse alespoň blíží.

Nedokážu u krásy vytvořit zcela jasnou definici. Ale jestli jste měli nutkání se u nějaké věci zastavit, podívat se na ni a odcházeli povznesení a s myšlenkou, že na tomhle světě je o co stát, tak jste se pravděpodobně setkali s krásou. V tom právě uplatníme popis krásy jako hodnoty. Solidarita či spravedlnost také existují a snažíme se jich dosáhnout. Ne vždy se lidé zcela shodnou, co v tom případě je spravedlivé či solidární řešení. To ale nijak nepopírá fakt, že taková věc existuje a máme se o ni snažit. Krásu nedokážeme zcela jasně definovat, ale přesto existuje.

Ne všechno je krásné

I proto nemůže vše být krásné a vše nemůže být uměním. Samotným cílem mnoha „uměleckých děl“ od 20. století dodnes je vyvolat reakci, ať už se jedná zhnusení, zášť, sebestřednost, lhostejnost atd. Průkopníkem této školy se stal Marcel Duchamp. Ten v roce 1917 vzal popsaný pisoár a snažil se ho dostat na umělecké exhibice. Tím poukazoval na nesmyslnost umění. Nešířil krásu, ale ponižoval ji.

Skuteční umělci se snažili o něco jiného. Snažili se právě o krásu. Někdy ji označovali až jako záblesky transcendentního světa či snad Nebe. Snažili se vytvořit něco trvalého.

Proto dodnes sledujeme divadelní hry Williama Shakespearea. Jeho zobrazení skutečné lásky v Romeu a Julii je něčím unikátní. Srovnejme si to se zobrazením lidí spíše jako prostředků k sexu a trofejí u mnoha rapperů či rapperky Cardi B. Shakespeare se snažil o lásku, jiní o aroganci či lhostejnost. Rozdíl mezi nimi nelze vysvětlit pouhým subjektivním pocitem. Jedno z nich prostě je krásnější, morálnější.

Krása a užitečnost

Krása je taktéž součástí užitečnosti věcí. Můžete postavit jakkoliv „užitečný“ dům, ale když vypadá hnusně, tak ho od vás lidi s velkou pravděpodobností nekoupí. Nebude jim příjemný. A takto to funguje u spousty dalších věcí. A já to lidem nijak nezazlívám, ba naopak. Pěkně věci jim ukazují, že je na světě o co stát.

Lidé se i díky tomu starají o krásné věci. Všimli jste si někdy rozdílu, se kterým se lidé chovají k novým a ke starším, poničeným věcem? O pěkné věci se lidé starají. Nové běloskvoucí boty si na výšlap na horu nevezmete. Když nemáte k tomu dedikované terénní boty, tak si prostě vezmete starší, ošoupané. Další známka toho, jak moc nám na tomhle záleží.

A kde vlastně takovou krásu najdeme? Prakticky všude okolo nás. V umění, ať už se jedná o hudbu, malířství, literaturu apod. Nebo i ve zcela všedních věcech, jako jsou procházka v přírodě, západ slunce či výborný film.

Krása pro nás má velký význam. Ukazuje nám, že v našem světě najdeme spoustu skvělých věcí. Zlepšuje naši náladu. Tím zabraňuje lhostejnosti a aroganci. Měli bychom ji sami vyhledávat a oceňovat i ve zdánlivě zcela obyčejných věcech.

Autor je spolupracovníkem redakce a členem Občanské demokratické strany.