Jistě to známe všichni. Každým dnem nám algoritmy podsouvají videa nadmíru produktivních osob, které vstávají v 5:30, svůj den začínají ranním během, vyváženou snídaní a jógou. Následně se pustí do práce, kterou zaplní celý svůj den tak, že se ani nestihnou naobědvat (čímž se nezapomenou pochlubit) a do postele se dostanou nejdříve v jedenáct, samozřejmě po své dlouhé večerní self-care rutině.

Mnohdy se takovým osobám říká that girl (ta holka). Je to ta holka, která má svůj život pohromadě, zasvěcuje ho life-work balancu, je prospěšná sobě i ostatním a často se snaží zachránit celý svět. Je perfektní veganka, zpravidla neprodukuje žádný odpad, sportuje, pracuje, má dokonalý vztah, harmonický sociální život, studuje s červeným diplomem. Nenechme se ale ošálit Instagramovými sestřihy. Co když nám tento přístup ve skutečnosti ničí život?

Není všechno zlato, co se třpytí

Skutečně přináší kult produktivity do života štěstí, po kterém toužíme? Musí být náš den 100% produktivní, abychom v něm cítili alespoň nějaký smysl?

V současné době jsou na trhu stovky knih, které nám poradí, jak se zaručeně stát milionářem. Dost často nás to bude stát chronický spánkový deficit nebo zničené vztahy. Spánek a vztahy nás už totiž nenaplňují, štěstí si musíme zasloužit jinak. Zahřeje nás na duši, pokud splníme úkol s předstihem, zhubneme 20 kilo, vyděláme určitý obnos peněz… a tak dále. S produktivitou samozřejmě není špatně vůbec nic, problém vzniká tehdy, když je produktivita naším jediným zdrojem serotoninu.

Nástup technologií bohužel přinesl kult produktivity i do našeho každodenního života. Na konci dne chceme zaznamenat co nejvíce přečtených stránek na Goodreads, do kalorických tabulek se snažíme vměstnat co nejvíce makroživin v co nejmenším počtu kalorií. Myslíme pořád jen a jen na budoucnost. Dokonce i relaxační techniky jako jóga a meditace se staly nástrojem produktivity. Ostatně cvičíme jen proto, abychom měli bystřejší mysl při plnění úkolů.

Do začarovaného kruhu neustáleho překonávání se je velmi snadné spadnout. Musíme být ve všem nejlepší (nebo přinejmenším čím dál tím výkonnější a úspěšnější). Naše cíle už nejsou naší inspirací, ale naším otrokářem. Ale přesně to je teorie that girl trendu.

Fenomén zvaný that girl

Pojďme si tento trend přiblížit. Není lepšího slova, které by tento fenomén definovalo, než perfektní. Ústřední postavou je bělošská štíhlá žena, která vstává brzy, čte seberozvojovou literaturu, stará se o sebe za pomoci velmi drahé kosmetiky, stravuje se pokrmy z vysoce kvalitních surovin. Z toho je jasné, že se jedná o velice privilegovaný status. Už jen základní charakteristika that girl trendu nesedí, a ani nemůže, na velkou část světové populace.

Ne každý má ideální postavu, ne každý si může dovolit drahou kosmetiku a suroviny, ba co víc, ne každý si může dovolit vstávání v brzkých ranních hodinách. Přesto je tato utopie trendem na všech sociálních sítích. Většina lidí musí myslet na budget, spolubydlící nebo své blízké. Takovéto ranní rutiny většinou nesou premisu sólo bydlení, na což v době bytové krize skutečně málokdo dosáhne. Je snad udržitelné trávit v esteticky atraktivní koupelně hodinu péčí o pleť se třemi spolubydlícími? Asi těžko.

Sledování podobných videí rozhodně nepřispívá naší duševní pohodě. Málokdo se nad nimi stačí hluboce zamyslet a racionálně zanalyzovat situaci. Většina z nás se tak bude cítit jako nemotivovaný lenoch, protože si dovolujeme po práci lehnout a věnovat se doomscrollingu, což rozhodně do slovníku that girl nepatří. Snídáme müsli s mlékem, protože to od nás nevyžaduje příliš úsilí na přípravu. That girl nám ale vysvětlí, že to rozhodně pro naše tělo není nic dobrého a je třeba svůj čas věnovat přípravě domácí granoly. Hned po tom, co se vrátíte z pětikilometrového běhu, samozřejmě.

Podle terapeutů je tento trend pro většinu publika škodlivý, nikoliv inspirativní. Vyvolává potřebu porovnávat se s ostatními, ačkoliv v hloubi duše víme, že sledujeme nerealistický obraz života. Máme tak pocit, že takhle bychom měli žít, že přesně tohle bychom měli dělat. Terapeutka Tishman radí ze svého každodenního slovníku vyřadit slovo měl/a bych a nahradit ho slovem mohl/a bych. Je to jeden ze způsobů, jak se s podobnými trendy vypořádat, protože upřímně, je před nimi vůbec na internetu úniku? Psychologové varují, že podobný režim vede k rychlému vyhoření.

Shweta Chheda zprostředkovává hyperproduktivitu brilantní metaforou sociální pracovnice Carol: „Jsme jako čajová konvice, v níž se vaří voda. Časem se prostě voda vypaří.“ Čím více jsme toxicky produktivní, tím rychleji voda mizí. Když se nás někdo dnes zeptá, co v životě děláme, zpravidla začneme prací. Tak jsme přeci vedení, práce je náš život. Lidé málokdy zmiňují jiné aspekty jejich života. Dostáváme se tak k ideologii workismu.

Workismus, workoholismus a podobné nešvary

Workismus je typ myšlení, který věří, že práce je nejen ekonomickou nezbytností, ale také částí identity jedince, a rovněž, že cokoliv jedinec udělá v prospěch svého blahobytu, by mělo být spojené s produktivitou. Toto se negativně dotýká i lidí s postižením nebo specifickými potřebami. Většina knih o zvládání ADHD například míří na zvýšení produktivity jedinců, kteří mají velký problém s exekutivní dysfunkcí. Na tyto jedince paradoxně moderní workismus dopadá nejnegativněji. Problém s produktivitou je jedním ze základních potíží spojených s jejich diagnózou.

Workismus chápe práci jako náboženství. Přesto se zdánlivě blýská na lepší časy. Internetová stránka 4dayweek.io nabízí přehled zemí, které zavádějí čtyřdenní pracovní týden. Mezi nimi je například Austrálie, Kanada nebo sousední Rakousko a Německo.

Stovky společností testovaly čtyřdenní pracovní týden, výsledky byly pozoruhodné. Lidé, kteří měli tři dny na odpočinek, byli ve zbývajících čtyřech dnech mnohem efektivnější a jejich produktivita výrazně neklesala s posledním pracovním dnem. Microsoft například hlásí 40% nárůst produktivity u svých zaměstnanců. Kromě toho také společnosti ušetří. S pilotními experimenty se snížily náklady na elektřinu o 10-20 %, navíc si tento systém také slibuje menší náročnost na prostor, pokud by měli zaměstnanci jeden volný den navíc v různých dnech v týdenním horizontu. Firmy by si také mohly udržet své zaměstnance po delší dobu se zvýšením celkového wellbeingu osob. Tento systém má však i své stinné stránky. Aby tím netrpěla ekonomika, musela by se produktivita zaměstnanců zvýšit asi o čtvrtinu. A už jsme zase u té produktivity.

Jednou z dalších odpovědí by mohlo být myšlení nerůstu, který nevyzývá ke stagnaci, ale k osvobození společnosti od logiky růstu. Řeč je o ustálení výroby, snížení environmentálního dopadu a zrušení společenských nerovností. Kritizuje současnou honbu za bezohledným růstem, který se neohlíží ani na lidi, ani na přírodu. Věří, že současné nastavení nadvýroby není udržitelné. Více o nerůstu se můžete dozvědět zde.

Jenom samé přesčasy

Dokud se ale nestane žádná zásadní změna, budeme svědky čím dál tím většího počtu vyhořívajících workoholiků. Práce totiž může být závislost jako každá jiná. Často je spjatá s perfekcionalismem. Stejně jako osoby závislé na drogách, i workoholici z práce zažívají vzrušení a příjemný pocit nabuzení. Tím se lidé učí určité mechanismy, které je do tohoto stavu opětovně uvádějí. A je velmi náročné se z této závislosti dostat. Společnost je stále orientovaná na výkon a těžkou práci a workoholiky má tendenci obdivovat. Své na naší společnosti napáchal i socialismus, který pokládal práci za výsostnou cnost. Stejný problém však mají na východě i na západě od nás. Zasažené osoby mohou pociťovat úzkost, pokud zrovna nepracují. Proto si berou přesčasy nehledě na to, kolik za ně dostanou nebo nedostanou zaplaceno.

Jsou ale skupiny, které toxicitu nadměrné práce pochopili. Ačkoliv lékaři v současné době stávkují ze zdánlivě jiných důvodů, v jádru se jedná o hluboce zakořeněný společenský problém. Proč se nikdo nebouřil dřív? Odpověď je prostá, generace a generace byly přesvědčené o tom, že takováto práce je naprosto v pořádku a musí se prostě přetrpět. Jedině workismus vás dostal na vaši vysněnou pozici. Osmačtyřicetihodinové směny jsou ctnost, odznak dobrého zaměstnance. A málokdo se nad tím pozastavil. A čím lékaři vyhrožují? Tím nejděsivějším: že začnou pracovat podle pracovní smlouvy, legálně.

Jsme ve skutečném maléru, pokud nás toto straší a povede to k nepokrytí potřeb obyvatel našeho státu. Nabízel by se argument, že lékaři v naší zemi zkrátka chybí. Důvodem ale není nízké číslo absolventů lékařských fakult, ale jsou to hlavně nelidské podmínky a nízký plat, které motivují mladé lékaře k odchodu za hranice. A to nemluvíme ani o zdravotnické krizi v malých obcích a městech. To už je ale jiná kapitola.