Britská společnost Economist Intelligence Unit opakovaně zkoumá a porovnává demokracie v jednotlivých zemích. Zatímco v roce 2010 se Česká republika umístila na šestnáctém místě se štítkem „plná demokracie“, o 6 let později spadla do kategorie „demokracie s nedostatky“. Její skóre přitom dále klesá, v roce 2019 obsadila až dvaatřicátou pozici.
Abychom si mohli odpovědět na otázku, proč je Česko nyní dle britské společnosti Economist Intelligence Unit klasifikována jako demokracie s nedostatky a dříve byla takzvanou plnou demokracií, je potřeba znát důležité politické okolnosti. Tedy okolnosti v době, kdy se váhy přehouply k horšímu. K tomu mělo dojít někdy mezi lety 2010 a 2016.
Prezident
Toto období je spojeno s vládou dvou prezidentů, kteří se vystřídali v roce 2013 a vládli v uvedeném pořadí: Václav Klaus a Miloš Zeman. Je možné, že hlavní přelom k „horšímu“ přišel spolu s nástupem do úřadu Miloše Zemana, ale také mohl být důsledkem již předešlé vlády Václava Klause a dopadů jeho činů či výroku. Pochopitelně je tu i třetí možnost, a to že pokles demokratičnosti a kvality demokracie v Česku nemusel ani s jedním z prezidentů nutně souviset, už jen kvůli jejich vcelku „neškodným“ pravomocem.
V této souvislosti je třeba jen na okraj zmínit i úmrtí dřívějšího prezidenta Václava Havla, jednoho z největších demokratů, který kdy v Česku žil, v roce 2011, což byla bezesporu tragická událost, která celou zemi zasáhla. Byť asi nijak nesouvisela s demokracií. Osobně se přikláním k názoru, že oba prezidenti sice měli své aférky a jistě některými výroky, jež vypustily z úst, dehonestovali úřad prezidenta a jeho vážnost a důstojnost, ale nijak zvlášť se o pokles demokratičnosti v Čechách nepřičinili. Maximálně si je troufám vinit za větší rozdělení společnosti kvůli kontroverzním výrokům, proti nimž se museli jedni vyhranit, zatímco druzí je podporovat. Moudrý prezident by měl více vážit svá slova a volit je tak, aby lidi pokud možno spojoval – koneckonců je to hlavně reprezentativní funkce.
Vláda
Dalším možným viníkem propadu kvality demokracie u nás, a nyní už také oprávněně osočeným, jsou vlády České republiky, které se tu mezi lety 2010 a 2016 vystřídaly, a možná ty vlády, které jim těsně předcházely. Situace s demokracií se přeci mohla lámat ještě dřív, než se to projevilo navenek. Nicméně jakožto příslušník generace Z toho o vládě Jana Fischera a předchozích dvou vládách Mirka Topolánka vím jen pramálo, než abych je mohl objektivně zhodnotit.
Začněme tedy pátrat od vlády Petra Nečase (ODS, TOP 09, LIDEM), která se moci ujala v červenci 2010 a vstoupila do dějin jednou z největších kauz v historii České republiky. Řeč je o aféře ODS, která vešla do dějin Česka jako kauza Nagyová – obrovský zátah proti několika politikům a úředníkům kvůli podezření z korupce zneužití pravomoci úřední osoby. Zásah spadal pod policejní orgán ÚOOZ (Útvar pro odhalování organizovaného zločinu) a došlo k němu osudného 13. června 2013.
Kauza Nagyová a to, že k ní došlo právě v Občanské demokratické straně, byla obrovská zrada všech voličů a velmi nepříjemná sprška studené vody do obličejů demokracií ukolébaného českého obyvatelstva. Co bylo do června 2013 naprosto nemyslitelné, se stalo šokující realitou.
Troufám si tvrdit, že každý, kdo o této kauze něco četl, mohl velmi rychle ztratit veškerou důvěru v politiky a to i na celý život. Zatýkalo se ve velkém a nejen za korupci a zneužití pravomocí úřední osoby, ale i například za zneužití rozvědky. Řešilo se sledování premiérovy manželky Nečasové, položení mandátů výměnou za pozici ve státní správě, zkorumpovanost manželky premiéra, která údajně poskytovala u manžela audience za luxusní dary a mnoho jiného. Zkrátka demokratický svět tak, jak ho český občan znal, se v okamžiku změnil v čiré zatýkací peklo. To naší demokracii muselo velmi uškodit a dost možná si rány tiše léčí dodnes.
Další vlády
Po demisi vlády premiéra Petra Nečase přišel na řadu těžký úkol: vybrat novou vládu. Toho se nakonec z pověření prezidenta chopil Jiří Rusnok. Vtipně přezdívaná vláda přátel Miloše Zemana byla rázem na světě. Tehdy demokracie trpěla podruhé, třebaže ne zdaleka tolik, jako při první příležitosti. Vláda nikdy nezískala důvěru. Možným důvodem mohl být i fakt, že ji až na jednoho zástupce KDU-ČSL tvořili nestraníci, což samo o sobě, jestli mi dovolíte ten oslí můstek, má od důvěry daleko. Rusnok nakonec podal demisi a ve jménu politické (ne)stability se uskutečnily další předčasné volby.
Ocitáme se v říjnu 2013. Z voleb tentokrát vyšla vítězná ČSSD (volební lídr Bohuslav Sobotka) v těsném závěsu s hnutím ANO (volební lídr, předseda a zakladatel Andrej Babiš). Ještě v den uzavření volebních místností se však představitelé protisobotkovské frakce v ČSSD (jmenovitě např. Michal Hašek a Milan Chovanec) sešli s prezidentem Milošem Zemanem na zámku v Lánech a začali jednat a kout pikle.
Demokracie dostala další ránu. Dodnes není ani přesně známo, k čemu na schůzi došlo, vždyť i celá její existence byla zamýšlena jako tajemství a nebýt Daniely Drtinové, která v interview usvědčila Haška ze lži, možná by to tak i vážně dopadlo. Každopádně po skandálu v Lánech život (i ten politický) běžel dál a Sobotka nakonec vládu přeci jen sestavil. Dohodl se s ANO a KDU-ČSL. A i když to vláda u veřejnosti neměla jednoduché a často čelila kritice (většinou oprávněně), nelze jí upřít, že téměř po celé volební období a přinesla do Čech, Moravy a Slezska potřebnou stabilitu.
Babiš
Věci se trošku zkomplikovaly na přelomu let 2015 a 2016, kdy policie začala vyšetřovat získání padesátimilionové dotace pro farmu Čapí hnízdo, s níž byl spojen právě tehdejší vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš. Z toho důvodu se Sobotka v květnu 2017 rozhodl podat demisi. Tu si však prezident vyložil jako jeho osobní odstup, proto musel Sobotka přehodnotit názor a místo demise podat návrh na odvolání Andreje Babiše z kabinetu. Mezitím vyplovaly na povrch další skutečnosti včele s odposlechnutým rozhovorem Andreje Babiše a redaktora Mladé fronty Dnes Marka Přibila, které odkrývaly, co za člověka se může v ČR dostat do takto vysokých politických pozicí. Miloši Zemanovi nakonec nezbylo nic jiného, než premiérovi vyhovět a odvolat Babiše z vlády.
Aby toho chaosu ale nebylo málo, ve volbách na plné čáře zvítězilo hnutí ANO v čele s volebním lídrem, kterým přirozeně nebyl nikdo jiný než sám Andrej Babiš. Na kolik procent za tento výsledek mohly koblihy volně rozdávané v ulicích a Babišovo výmluvné vystupování, popírání veškerých osočení a až groteskní svalování vší viny na spoluzakladatele TOP 09 Miroslava Kalouska, nechám na vašem uvážení. Každopádně vtipný „puč“ byl na světě. Ne tak k smíchu však byly jeho důsledky.
Vláda totiž nedostala důvěru a byla nucena opět vládnout v demisi (skoro tak dlouho jako předtím Jiří Rusnok – zhruba půl roku) a to všechno jen proto, aby do jejího čela jmenoval Miloš Zeman Babiše podruhé a všechno se mohlo znovu opakovat. K překvapení všech zúčastněných (a možná škodolibé potěše Miloše Zemana) to tentokráte opravdu klaplo a ANO tak vstoupilo do vlády spolu s ČSSD.
Vláda Andreje Babiše úřadovala zmatečně, nemotorně balancovala mezi populistickým chtíčem maximálně se zavděčit potenciálním voličům a snahou zavést smysluplná opatření a promyšlené regule. To už jsme ale v roce 2020, tedy daleko od našeho místa činu. Přesto ne daleko od věci. V kategorii „plná demokracie“ se přece neumisťujeme ani dnes, v roce 2022 a Andrej Babiš, člověk, který má od demokracie asi tak daleko jako velbloud od powerbanky, vyhlašuje kandidaturu na úřad prezidenta.
Zmapování největších politických skandálů ve snaze nalézt příčiny poklesu kvality demokracie v Česku se může jevit jako zaujatý postoj proti politikům obecně. Já osobně nicméně věřím, že úpadek demokracie v České republice je přímo úměrný skandálům ve vládě a aférám lidí, kteří jsou u moci.
