Komentář: Le Penová by byla, a co dál?

Dali si sice na čas, ale přineslo to své ovoce: pařížský soud v pondělí odsoudil francouzskou krajně pravicovou političku na dva roky domácího vězení, další dva roky podmíněně a navíc jí na pět let zakázal politickou činnost, čímž ji po třech neúspěšných prezidentských kandidaturách takřka jistě odstavil od možnosti pokusit se o Elysejský palác i počtvrté. Jaké to bude mít důsledky? Co z toho bude mít krajní pravice?

Případ zpronevěření evropských peněz se s Le Penovou táhl už delší dobu. Za čin z roku 2009 bylo kromě ní s obdobným trestem (tedy zákazem politické činnosti) odsouzeno dalších osm europoslanců. Pouze u Le Penové však verdikt nabyl okamžité platnosti. Ta už se proti němu také odvolala, byť sama prý v úspěšnost odvolání příliš nevěří.

Tahle „nukleární bomba“, jak ortel nazvala sama Le Penová, pochopitelně rozvířila vody nejen francouzské politiky. Americká parodie Myšpulína se sklony k fašismu Elon Musk má Le Penovou za oběť radikální levice (zejména pak typického radikálního levičáka Macrona). Viktor Orbán stručně napsal „Je suis Marine“ a polívčičku si prohřívající mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov nazval celý proces odtrženým od demokratických hodnot. Nu, kdo jiný by v tom měl mít podobnou školu jako on.

Její mladý chráněnec Jordan Bardella už stihl vyzvat k „poklidné mobilizaci“ a online kampaň na podporu Le Penové podle něj za jednu noc vybrala tisíce eur. A právě Bardella má šanci stát se asi nejzajímavější šachovou figurkou ke sledování, neboť nabude-li soudní rozhodnutí platnosti, mohl by to být právě mladý předseda Rassemblement National, kdo by převzal otěže prezidentských ambicí Le Penové. Požadavky, které ve Francii musíte ke kandidatuře splnit, jsou minimálně co se věkových hranic týče mnohem benevolentnější (kandidovat se tam může od 18 let), a Bardellova mladost (29 let) tak není žádný problém. Tím by však mohla být jeho, v porovnání s Le Penovou, nezkušenost. Na druhou stranu si ale nenese břemeno v podobě hned tří neúspěšných kandidatur.

Co přijde nyní?

Důsledky aktuálního dění pak mohou být dvojí. Je jistě možné, že Bardella nebude s to napodobit charisma krajně pravicové politické ikony, jakou Marine Le Penová pochopitelně je, a proměnit tak stávající zeitgeist v solidní, nejlépe hned vítězné tažení do Elyseje. Stejně tak je však možné, že právě sentiment politického mučednictví, který tak dobře známe například od staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa, bude jeho hlavní zbraní, třebaže se netýká přímo jeho – ostatně Le Penovou už stihl označit za „politickou partyzánku“.

Vzhledem k tomu, že sama Le Penová zatím Bardellu veřejně podpořit odmítla a prohlašuje, že „nenechá Francouzům ukrást jejich volby“, lze také soudit, že ani ona sama své ambice pořád nezatracuje…

A to všechno je jen dalším dílkem do skládačky evropského krajně pravicového podhoubí, kdy se strany z této části spektra buď postupně ujímají moci, nebo minimálně značně posilují (viz Německo, Polsko, Francie nebo Británie). V momentě, kdy se chopí otěží vlády, si lze jen stěží představit, že by na institucích, jakými jsou právě soudy, nechaly nit suchou, a každý další náznak jejich „perzekuce ze strany politického establishmentu“ je vodou na jejich nahnědlé mlýny. Zároveň však nelze nikoho držet nad zákonem, a francouzský soud se tak dopustil pozoruhodného kousku, kdy ve jménu práva (zcela správně a legitimně) svým verdiktem dost možná napomohl svému dekompozitorovi k moci. Svítit se však nedá.

Celé by to tak šlo shrnout slovy klasika, konkrétně Járy Cimrmana:
„Je to sice kruté, ale musí to být“.

Francie nicméně není jediným ohniskem podobných soudních tahanic. Podobné, a dost možná ještě mnohem vyhrocenější situace můžeme být v posledních týdnech svědky i v Brazílii, kde bývalého – obdobně krajně pravicového – prezidenta Jaira Bolsonara obviňují rovnou z pokusu o puč. Podle brazilského ústavního soudu se měl po, nutno podotknout těsně, prohraných volbách, několik měsíců před jmenováním nově zvoleného prezidenta, pokusit sestavit skupinu, která měla v zemi vyhlásit nouzový stav, zatknout šéfa Senátu a následně vyhlásit nové volby.

Plán však selhal kvůli nedostatečné podpoře Bolsonarovy vlastní armádní administrativy, a tak se nakonec uchýlil k plánu značně primitivnějšímu. Circa dva roky po útoku na americký Kapitol se skupina jeho podporovatelů rozhodla jej napodobit a asi týden po jmenování staronového levicového prezidenta Luly se vydala k sídlům brazilského prezidenta, vlády a ústavního soudu. Bylo jim to však jen pramálo platné, neboť je během pár chvil rozehnala a ty nejradikálnější zatkla brazilská policie.

A pro poslední podobný příklad nemusíme z Brazílie tak daleko – stačí nahlédnout do útrob Nového světa, kde se již výše zmíněný útok na Kapitol stal Trumpově třetí kandidatuře málem osudným, stejně jako se teď Marine Le Penové možná stane osudným zpronevěření evropských financí. Tamní soud Trumpa soudil pro účast na povstání proti legitimně zvolené vládě, respektive administrativě Joea Bidena. Trump však soudní popotahování s odřenýma ušima ustál a pachuť soudcovského taláru teď z hlavy dostává snahou o odvolávání soudců, kteří mu nejdou na ruku, třeba ve věci deportace venezuelských přistěhovalců. Opět se tak můžeme vrátit k otázce, jakou cestou se ve vztahu k soudům asi vydá Le Penová či Jair Bolsonaro.

Tři možné scénáře

Mimo pošramocený vztah k justici spojuje všechny tři výše zmíněné politiky mnohem více: snaha o vytěžení chaosu vycházejícího z neustále se akcelerujícího geopolitického a kulturního jha. Tak například Bolsonarův syn se před měsícem promenádoval na americké konzervativní konferenci CPAC a Le Penové, jak jsem psal výše, se na Twitteru (X to ve vší počestnosti odmítám nazývat) horečně zastává Trumpův poslušný pejsek Elon Musk. A přidávají se k nim další: maďarský Viktor Orbán, německá partička okolo AfD, britský Nigel Farage nebo třeba český Filip Turek.

Krajní pravice se radikalizuje a opozice v podobě levice jí jde na ruku. Místo aktivního boje se zmítá v kulturních válkách a veleúspěšně si pod sebou řeže větev. Soudy a právo jsou sice zatím ještě silné a legitimní instituce, které mohou sloužit jako ochranná hráz proti nahnědlé pravicové bažině, nicméně i ochranné hráze se můžou zpřetrhat – a my na to musíme být připraveni.

Před sebou máme tři scénáře: americký, kdy se pokořená pravice bez skrupulí jala vládu násilně svrhnout, byť nakonec neúspěšně; brazilský, kdy se o puč pokusila, ale byla včas „zneutralizována“ (alespoň dočasně); a francouzský, kdy soudního popotahování zatím užívají pouze pro účely politického narativu a do skutečné práce se patrně pustí až po volbách. A je jen na nás, do jaké míry budeme s to na všechny tři adekvátně reagovat.