Aktuální volební období se chýlí ke konci. Politické strany a hnutí připravují své programy a kandidáty na ministerské pozice včetně školství. Vzhledem k pandemii a volební kampani už nedojde ve vzdělávání k dramatickým změnám a nastal tak čas zhodnotit působení ministra Roberta Plagy (za ANO). A hlavně si říct, jak by měl resort školství vypadat v následujících čtyřech letech.
Robert Plaga nezklamal. Ne náhodou si udržel své místo nadprůměrně dlouhou dobu. Udržoval si dobré vztahy s podstatnou částí odborné veřejnosti, což mu pomohlo při hrozbách odvolání. Na druhou stranu mnohokrát spíše jen udržoval současný systém. Působil solidně, ale ne výrazně. A to i ve chvílích, kdy měl přitvrdit, i kdyby si tím někoho popudil.
Nejvíce mi to vadilo u pandemie. Naše školy zůstaly zavřené enormně dlouhou dobu, na což v budoucnu všichni ještě doplatíme. Sebelepší náhrada on-line výukou je stále jen náhradou, například sociální dovednosti se děti přes obrazovku zkrátka nenaučí. O děti se navíc musí starat rodiče, pro něž se už tak složitá situace stává ještě horší. Důsledky distančního vzdělávání budeme pravděpodobně pociťovat dlouhé roky.
Všechno tohle ministr Plaga věděl, a přesto jsem od něj neviděl neutuchající snahu školy otevřít. Důkazů o poměrně nízkém epidemiologickém riziku přenosu a nízkém riziku vážných zdravotních důsledků u dětí měl dost, spousta dalších zemí koneckonců zavřela školy na mnohem kratší dobu. Přesto až teď, po mnoha měsících uzávěry, přichází pokus alespoň lehce zmateným a krkolomným způsobem část škol otevřít. Nepamatuji si každopádně na dlouhotrvající tvrdý střet se zbytkem vlády, při kterém by Plaga urputně prosazoval otevření škol. Zaplaťpánbůh nekapituloval u návrhu na udělení plošné úřední maturity.
Ideální ministr
Kdo by tedy měl být po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny tím ideálním ministrem či ministryní? Člověk znalý školství, určitě. Nemusí být vrcholným expertem na pedagogiku. Od toho má celý aparát lidí na MŠMT, Českou školní inspekci a další úřady. Ale znát prostředí se hodí. A hlavně jasný směr, kterým se vydat. Měl by to být člověk, kterého nemusejí všichni milovat pro jeho postoje, ale který si udržuje respekt. Nejen u odborníků, ale i u široké veřejnosti. Té totiž slouží v prvé řadě.
Musí to být politik, ne státní úředník povýšený na politika. Premiér je samozřejmě nad ministrem, ale nemá na něm být zcela závislý, což je případ podstatné části současného kabinetu. Dřív jsme chtěli konec stranického politikaření, což se nám bohatě vyplnilo – teď všechno řídí jeden člověk. Ve vedení ministerstva má tedy stanout někdo s vlastním mandátem od voličů a s podporou mateřské krajské organizace své politické strany.
Ideální směr
Nový člověk by měl jasně říct, že chce náročné vzdělávání. Takové, ze kterého si žáci a studenti odnesou co nejvíc. Nesmíme chtít být průměrní, chceme se stát výbornými. To neznamená bezmyšlenkovité přidávání povinností, které žáky jen odradí. Každá zkouška a každý předmět má mít zřejmý účel – získat hodně vědomostí, ale vědět i jejich propojení a použití.
Předchozí bod nepochybně znamená zvýšení tlaku na žáky a žákyně. Už tak pro podstatnou část vzdělávání tráví v období hledání vlastní identity, což stabilitě neprospívá. Zvýšení počtu a role psychologů ve vzdělávacím procesu značně pomůže. Duševně zdraví jedinci totiž podají lepší výkony. I se špatnými studijními výsledky má žák cítit podporu kolektivu a učitelů. Známka na vysvědčení nikomu nesnižuje důstojnost.
Poslední zmínku mám o tolik propíraném snižování nerovností. Žáci z různých krajů a z různě zajištěných rodin dosahují jiných studijních výsledků. Je správné zjišťovat, proč se tak děje, a tyto rozdíly zmenšovat. Tohoto cíle se nesmí dosahovat pomocí trestání lepších, ale podporou horších. Trestání lepších sice sníží nerovnost, ale celková úroveň znalostí se sníží. Všichni sice budou mít stejně, ale zároveň méně. Podle dokumentu s názvem Hlavní směry vzdělávací politiky 2030+ se má například vymáhat zákaz placeného doučování (str. 37). Proč je starostí MŠMT zájem rodičů na lepším vzdělání? Ať pomůžou těm, kteří to potřebují. Tak se sníží nerovnost a zvýší úroveň vědomostí.
Měla by škola předávat studujícím hodnoty?
Měla by škola předávat žákům hodnoty? S opatrností říkám, že ano. Existují všeobecně platné myšlenky, takové, které platily před půl stoletím a za dalších 50 let budou stejně pravdivé. Hodnotově neutrální prostor neexistuje, ale zároveň by se vzdělávání nemělo stát politickým bojištěm a nástrojem propagace politického přesvědčení aktuální vlády.
Zaprvé mají zvláště učitelé na středních školách podporovat žáky v tom, aby za svoje okolí přebírali zodpovědnost. Nejlépe se to dělá pomocí demokraticky fungujících školních samospráv. Většinou se jmenují žákovský parlament, žákovská rada a tak podobně. Škola musí najít balanc mezi jejich podporou a kontrolou. Podpora je žádoucí – žáci a žákyně v tom případě sami přinášejí návrhy na školní akce, zlepšení studijního prostředí atd. Vedení školy je sice může zamítnout, ale s dobrými návrhy by mělo pomáhat. Špatným postupem je vše dopředu zamítat, stejně jako přehnaná snaha o pomoc. V tom případě vedení nakonec samosprávu řídí a stává se z ní pouze správa.
Školství má uznávat přednostní roli rodiny při výchově. Nepřístojnou je sexuální výchova ve škole, do níž nepočítám nauku o reprodukci v rámci biologie. V citlivé oblasti milostných vztahu a sexu se má škola naprosto zdržet zásahů, případně provádět naprosto minimální kroky, jako je třeba ochrana před sexuálním zneužíváním. Aktuální nastavení dává příliš velký prostor pochybným spolkům vsugerovávat dětem své představy proti vůli rodičů. A školy jim to rády přenechají, jelikož to mezi učiteli bývá neoblíbená činnost.
Ministerstvo školství musí taky zastavit podporu organizacím znevažujícím rodinu. Když má organizace vztah k rodině či pohlaví ve smyslu „nic není správně, zvolte si, co chcete” (řeči o více „typech” rodiny, přednášky o volné volbě vlastního pohlaví pro děti na ZŠ apod.), nemůže je stát podporovat. Příliš volný přístup vede k tragickým důsledkům. Britský soud musel věkově omezit některé způsoby tranzice, jelikož si tím v pubertě zmatené a nevyzrálé děti doživotně upravovaly svůj fyzický vzhled. Později zjistily, že udělaly chybu a tranzici nepotřebovaly. Těmto škodám musí nový ministr preventivně bránit. Nelze také na web státních institucí dávat videa od podobných organizací o genderově citlivém přístupu už ve školkách.
A na závěr: nový šéf resortu školství by měl přestat s kroky typu Plán podpory rovnosti žen a mužů. Tento dokument je zásadním výstupem několikaletého programu na MŠMT. Na něj se utratilo přes 6,8 milionů korun, přitom v sobě má spoustu zbytečných nesmyslů, jako je podpora výzkumných týmů na základě vyváženého zastoupení obou pohlaví. Těším se na skvělé, přínosné projekty, které kvůli tomuto kritériu nedostanou státní podporu. Menšinu dobrých kroků v Plánu lze vymyslet za mnohem skromnější finanční obnos.
Novým ministrem či ministryní by měla být osoba vážená. Musí to být politik ve smyslu osoby s vlastním směrem a s podporou k jeho prosazení. Osoba se zřejmým cílem dostat české žáky a žákyně na špici Evropy nejen ve studijních výsledcích, ale i v dalších dovednostech. Měl by se vzdát škodlivých genderových experimentů na ministerstvu i dětech a uznat významnou roli rodiny pro vzdělání, kterou se nebude snažit nahradit.
Zbývá tedy jen jedna otázka. Máme někoho takového?
Autor je spolupracovníkem redakce a členem Občanské demokratické strany.
