Je Česko prudérní zemí a čím debata o sexuální svobodě pobuřuje? Na online platformě Českého rozhlasu Radiu Wave vyšel 22. října teaser k podcastové sérii Slast. Na internetu se okamžitě strhla lavina různorodých názorů a komentářů. Jméno autorky Lindy Bartošové se skloňovalo v mnoha kontextech. Zaznamenat jsme mohli například i debatu o zdrojích financování této podcastové série.

Měli bychom se zaobírat otázkou, zda má mít Slast na české veřejnoprávní scéně své místo? Mají se za veřejné peníze produkovat pořady, které se vymykají českému rybníčku? Je vhodné, aby se bojovnice za ženská práva, která veřejně vystupuje proti objektivizaci žen, fotila s odhalenými rameny ve sprše? Nebo už jsme jako společnost dál a můžeme přejít k otázkám, které otevírá obsah podcastu a nejen jeho vizuál?

O podcastu

Podcast autorky Lindy Bartošové Slast je příkladem pomalé žurnalistiky. Vznikl v úzké spolupráci s kreativní producentkou Českého rozhlasu Veronikou Ruppert a od 29. 10. běží na podcastových platformách každé úterý a čtvrtek. V šesti epizodách a šesti doprovodných rozhovorech dává slovo mladým ženám a odbornicím z různých oblastí společenských věd. Rozebírá psychologické, společenské a historické kořeny zažitých stereotypů a vzorců chování.

Slast zpracovává téma ženské sexuální svobody, práce v sexuálním průmyslu, ženské emancipace a také například téma dvojího metru, který dopadá jak na ženy, tak i na muže. Nevynechává otázku tlaku společnosti na výkon při plnění tužeb partnera či partnerky. I díky vnímavému přístupu autorky k niterným a často velmi osobním zpovědím respondentek může mít pro řadu posluchačů terapeutické účinky, protože díky němu mohou nacházet paralely se svým životem. Nabízí zdroj informací a přispívá k vytváření pluralitní programové nabídky.

Nejsilnější emocí, kterou si pamatuju z prvních projevů mé sexuality, byl stud. Devadesátá léta byla prosycená nahými ženskými těly. Měla jsem ale pocit, že nás může svléknout jen někdo jiný. Že my samy svou touhu a potěšení nemáme ukazovat nebo otevřeně prožívat. První menstruace, doteky nebo i první sexuální sblížení se odehrávaly za hradbou mlčení, tajemství a nepřístojnosti.

Linda Bartošová

Edukační účel

Sexuální výuka na školách se odvíjí individuálně na základě kompetence a přístupu daného kantora. K tomu, jak by měla probíhat, přistupujeme jako společnost nejednohlasně. Měl by častou prioritizaci informování o rizicích pohlavních nemocí a neplánovaného otěhotnění doplnit i důraz na příjemné efekty sexu? Měla by výuka probíhat společně pro holky i kluky? Podle průzkumu České středoškolské unie se přibližně 72 % studentů nikdy nedozvědělo o konsentu (oboustranné dobrovolné vyjádření k sexuální aktivitě) a téměř polovina škol nenabízí žádnou formu sexuální výchovy. Většina rodičů a studentů by uvítala, kdyby sexuální výchovu vedli externí odborníci, protože důvěra ve školní pedagogy je v tomto ohledu nízká. Edukativní pořady, které jsou dostupné pro celou veřejnost, mají pozitivní vliv a výrazný dopad na informovanost dospívajících.

Jaké otázky bychom si měli klást?

Pojďme se bavit o sexuální výuce na školách. Diskutujme se školáky a ptejme se, jakou mají zkušenost se způsobem, jímž jsou jim citlivá témata podávána. Rozmanité pole dosud neprobádaných otázek se bezprostředně dotýká také mužů. Jaké mužské a ženské vzory nás ovlivňují? Vyvolává-li v nás otevřená rozmluva o rozkoši silné emoce a nutí nás k reakci, proč tomu tak je?

Podcast Slast na veřejnoprávní pole patří. Rezonance tématu ve společnosti je nepopiratelná. Důkazem jsou i nesčetné negativní reakce uživatelů zejména na platformě X (dříve Twitter). Každý si na něm totiž najde to své. Třeba zdroj hejtu. Úkolem veřejnoprávních médií je vytváření prostoru pro veřejnou diskusi, a to se očividně daří. Je nezbytné překonat i nepříjemné překážky, než se dostaneme k podstatným otázkám, protože budoucnost, ve které se nebojíme vlastní sexuality, za to stojí. Změna k lepšímu by se zkrátka neobešla bez vln.