Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl míru čas.

Tak mohly vypadat známé Máchovy verše, kdyby s nimi přišel roku 2004. Na prvního máje roku 2004 se totiž pro Čechy zásadně změnily dějiny. Česko bylo společně s dalšími 9 státy integrováno do Evropské unie, společenství států, které vzniklo na ruinách druhé světové války ve snaze zajistit mír. 

Před dvaceti lety

O vstup jsme usilovali již osmým rokem. Ve společnosti stále panovalo opojení svobodou a lidé se rozkoukávali po pádu železné opony. Nadějně jsme očekávali lepší časy a podvědomě cítili, že Evropská unie by je mohla nejen zařídit, ale i pojistit. 

Tehdejší pohled na EU byl spíše symbolický. Lidé v Unii totiž viděli nejen finanční podporu a potenciál ekonomického rozvoje, ale především hodnoty, za kterými stojí. Tedy otevřenost světa, spolupráce zemí, propojení kultur a mnoho dalšího. Toto stanovisko se pomalu během úplných dvou dekád ze společnosti vytratilo a zásadně zde chybí. Debata, zdali na Evropské unii více finančně získáváme, či tratíme, je nejen zbytečná z faktických důvodů (protože jednoznačně získáváme), ale hlavně protože tento aspekt nečiní ani zlomek účelu, za kterým EU vznikla.

Na našem území působily i takové vlády, které ke konci roku počítaly každý haléř ve snaze zjistit, zda jsme víc od EU dostali, nebo jí zaplatili. Tyto účetnické polemiky by neměly hrát v otázce zapojení v EU tak velkou roli. Možná vůbec žádnou. Evropská unie zastává roli mírové dohody, která překonává nacionalistické tendence, jež nejen Evropu, ale celý svět přivedly do dvou velkých zkáz.

Václav Havel nazval Evropskou unii jako „vlast vlastí“. Krásně tím vystihl, co pro nás znamená být její součástí. Je to spojka mezi všemi zúčastněnými zeměmi, něco, co máme všichni společné. Díky ní nám nemůže být lhostejné, když se někde děje bezpráví, byť třeba sahá dál za naše hranice.

Co se změnilo

Životní úroveň v Česku se razantně zvýšila. Podle dat České spořitelny se od vstupu do EU zvýšilo HDP na hlavu, tedy ekonomická výkonnost jednotlivce, o více než 40 %. Za to může i unijní podpora tuzemského exportu, který tvoří velkou část hrubého domácího produktu.

Zde bych také ráda vyvrátila euroskeptickou představu o tom, kolik nám kvůli Unii takzvaně „ubývá z kapsy“ a „přichází do ní“. Když totiž porovnáme, kolik korun jsme EU vydali a kolik nám poslala zpět, vyjde nám pro Česko zisk dvou bilionů. My jsme od příchodu zaplatili 880 miliard korun, tedy ani ne polovinu toho, co jsme získali. „Nebýt evropských peněz, ze kterých jsme financovali až polovinu veřejných investic, řada projektů by vůbec nevznikla,“ shrnuje tuto účetnickou stránku našeho členství v EU prezident Petr Pavel.

Vyšší úroveň života pozorujeme i ve šplhající křivce věku úmrtí. Ta spolehlivě stoupá až na zlom v době pandemie. Přitom ale klesá přirozený přírůstek obyvatel (tj. počet narozených dětí, od kterého je odečtený počet smrtí). V posledních letech se dokonce projevuje přirozený přírůstek v záporu, tedy počet úmrtí dominuje nad narozeními. Všímavý čtenář by ovšem mohl podotknout, že od roku 2004 počet občanů ČR stoupl. Vysvětlení tohoto jevu najdeme v imigraci, která nám zajišťuje kladný nárůst obyvatel.

Stejné trendy vidíme i u zbylých států, které vstoupily do EU před dvaceti lety, můžeme tedy celkem s jistotou tvrdit, že tento kladný vývoj není jen náhoda či specialita Česka.

Alternativní dějiny 

Kde bychom se dnes nacházeli, kdybychom se v roce 2004 nepřidali k Bruselu, nemůžeme vědět jednoznačně. Lze ovšem odhadnout, kam bychom směřovali podle neměnných historických a geografických faktorů. Například stav ekonomiky, která se po pádu železné opony stále vzpamatovávala, nebo fakt, že jsme se dlouhodobě ocitali na okraji zájmu Západu, stále v zóně zájmu Ruska, naznačují, že spíše než k Západu bychom směřovali na Východ.

Svůj obraz v těchto alternativních dějinách bychom mohli přirovnat nejlépe k Srbsku, které stejně jako my patřilo k satelitním státům SSSR. Na rozdíl od Švýcarska, které i bez EU vzkvétá, je nyní institucionálně zaostalé a závislé na Rusku.

Bez unijního členství bychom museli velmi opatrně balancovat na tenkém laně nad proruskou propastí. Evropská unie pro nás znamená jakousi záchrannou síť. I kdybychom zavrávorali nebo nedej bože upadli, EU nás chytí. A že jsme několik takových škobrtnutí v minulosti měli. Kupříkladu exprezident Miloš Zeman k Rusku silně inklinoval. Dnes by v kontextu rusko-ukrajinského konfliktu mohlo být toto stanovisko osudné. Vzhledem k naší nebezpečné blízkosti k Rusku a objektivní bezbrannosti malé země by bylo možné, že by se z Česka stala další kořist hladového Ruska. Miloš Zeman by si nadšeně potykal s Putinem, zatímco jeho země by neodvratně spadla do zmíněné propasti.

Česká specialita – euroskepticismus

Občas je složité nahlédnout za hranice a porovnat tamější a domácí atmosféru. Zde je to ovšem třeba – není normální projevovat takové pochybnosti o Evropské unii, jak se to děje u nás. Z dat z roku 2019 je v Polsku s Evropskou unií spokojeno 84 % obyvatel, na Slovensku 70 %, v Německu 69 %. My jsme ještě spolu s Francií nejskeptičtější a spokojenost cítí pouze něco přes 50 % občanů.

A od roku 2019 se mnohé nezměnilo, podle analýz ústavu STEM z letošního roku se cítí se členstvím spokojena jen polovina Čechů. Ale ještě před osmi lety, v roce 2016, s EU souhlasilo pouze rekordně nízkých 35 % občanů. Tyto statistiky reflektují i svou dobovou problematiku, tehdy totiž vrcholila migrační krize. Paradoxně nejlepší nálada vůči členství v Unii panovala v roce 2009, v době prvního českého předsednictví EU. Paradox je to proto, že zmíněný rok rozhodně nebyl pro Česko procházkou růžovým sadem. Během předsednictví se rozpadla Topolánkova vláda, která stála Unii v čele. V Česku byla Topolánkovi vyslovena nedůvěra, ale Evropská komise se usnesla na tom, že tato komplikace se nebude vztahovat na jeho působení v Unii. Byť česká vláda označila tehdejší předsednictví v EU jako podařené a dosáhla spousty chvalitebných úspěchů (řešení plynové krize, podpora obnovitelné energie…), její vedení bylo kvůli okolnostem vratké až kritické.

Před dvěma lety v roce 2022 jsme předsedali v Evropské unii podruhé. V čele seděl Petr Fiala, a i přesto že se zrovna Evropou proháněla energetická krize a na Ukrajině v plném proudu zuřila válka, průběh jeho předsednictví proběhl hladce a úspěšně.  Účelem není kritizovat zde první české předsednictví – Topolánek jej zvládl s grácií na to, v jaké krizi se nacházel – nýbrž spíše poukázat na to, že názory občanů na EU docela nevystihují to, jak se nám v Unii daří.

Dárek od Klause

Proč se ale Česko otřásá tak negativním názorem, když všechny statistiky svědčí o EU jako o pozitivním vlivu? Rozhodně za toto vnímání může z části nedostatečná informovanost o důležitosti Unie (nejvíce u starších občanů). Především ovšem za tuzemskou míru euroskepticismu děkujeme Václavu Klausovi. Jen proto, že během naší integrace do EU prezidentoval, totiž neznamená, že zastává probruselský názor.

Zatímco ostatní politici šli 1. května 2004 oslavovat naše přijetí, se Klaus vyškrábal na vrchol hory Říp a symbolicky volal po záchraně Česka blanickými rytíři. Letos, o dvě dekády později, šel na Říp vysedávat znovu (jen s tím rozdílem, že letos tam byl vyvezen). Rozhodně kvůli němu můžeme na vlastní kůži pocítit, jakou váhu nesou slova státníka jeho důležitosti.

Ovšem nejen protivládní a konspirační politici mají na tuzemském euroskepticismu svůj podíl. Petr Fiala, aktuální premiér, který nyní zastává jednoznačně bruselské hodnoty a nechává za sebou úspěšné vedení druhého českého předsednictví EU, se v minulosti též oháněl kritikou unijních zástupců. Ještě před deseti lety hlásal na kongresu ODS: „Kdo se zaklíná Evropou, spoléhá na nějaké bruselské recepty. Ale znáte nějaký, který opravdu funguje? Já tedy ne.“

Evropská unie fungovala a stále funguje jako fackovací panák, kterého lze obvinit se všech problémů, které nechceme přičítat sobě. Petr Fiala, jenž nyní představuje v Bruselu důležitou tvář, se už do oněch „bruselských receptů“ nenaváží. Na vlastní kůži totiž pocítil, jak těžko se realizují a nejdou tak jednoduše „uvařit“. Pro opozici ale stále Unie jako zmíněný fackovací panák osvědčeně slouží.

Jeden za všechny. Všichni za jednoho

„Růst a rozvoj České republiky nedopadá na všechny stejně,“ sdělil předseda Senátu Miloš Vystrčil na konferenci 20 let Česka v EU. Je to pravda – když porovnáme životní úroveň v Praze a pak v periferních krajích, dojde nám, že prostředky poskytované Unií nevyužíváme všude rovnoměrně. To sice není cílem, jelikož na různých místech je třeba různých prostředků, ale větší míra soustředěné podpory by rozhodně těmto krajům prospěla.

Zároveň by se ale naše snaha o rozvoj neměla vztahovat jen na nás. Usilovat musíme o to, aby se celá Unie posouvala dál. Brusel musíme začít vnímat jako svoji součást, jsme Evropané stejně tak jako jsme Češi. Petr Pavel ve svém proslovu k výročí 20 let v Evropské unii pronesl: „Pokud chceme určovat směr, musíme sedět za volantem a ne na místě spolujezdce. Čím více se zapojíme, tím větší vliv budeme mít.“ Nestačí se svést na úspěších a grantech, které nám EU poskytuje. Abychom mohli naplnit její plný potenciál, musíme fungovat jako její součást a celek.

„Jednou provždy se zbavme těch nálepek jako je nový členský stát nebo postkomunistická země. Jsou to slova, která občas používáme automaticky, ale také jako výmluvu,“ řekl Fiala při letošních oslavách. V EU už jsme už dvě dekády. Nemůžeme o sobě věcně tvrdit, že si stále na členství zvykáme. 

Na závěr uvedu motto Tří mušketýrů: „Jeden za všechny. Všichni za jednoho.“ Pospolitost Tří mušketýrů bychom mohli stejně jednoduše vztáhnout také k myšlence EU. Když dokážeme vnímat Tři mušketýry i po 140 letech jako symbol soudržnosti a nerozlučného celku, jehož každý člen se postaví na stranu slabšího, potřebného, mohli bychom udržet v hlavě i stejnou ideu EU. Nacházíme se přeci jen ještě na samém začátku společné budoucnosti.