Před 105 lety prosadili českoslovenští sociální demokraté maximální denní dobu práce ve výši osmi hodin. Před 55 lety zkrátili reformní komunisté šestidenní pracovní týden na pět dní v týdnu. Od roku 1990 u nás neexistují povinné pracovní soboty. Dnes týdenní pracovní doba nesmí překračovat 40 hodin – u nejnáročnějších profesí a vícesměnného provozu dokonce ještě méně. Historický trend omezování délky lidské práce je nekompromisní. Nabízí se proto otázka, kdy se naše republika postaví čelem výzvám 21. století a dál rozšíří možnosti odpočinku pracujících.
Odpovězme nejprve na otázku, proč se vůbec pracovní doba reguluje. Zaměstnanci disponovali proti zaměstnavatelům vždy nižší vyjednávací silou. Dělník měl zpravidla jedinou práci, a pokud ji ztratil, vypadl celý příjem jemu i jeho rodině. Namísto toho podnikatelé zaměstnávali desítky, stovky či tisíce lidí, takže ztráta jednoho pracujícího pro ně nepředstavovala takový problém. Zaměstnavatelé si proto diktovali prakticky jakékoli podmínky chtěli, bez ohledu na lidské potřeby svých zaměstnanců. To vedlo ke vzniku a posilování dělnického hnutí požadujícího zásahy státu do pracovních vztahů. Od druhé poloviny 19. století tak státní moc neomezenou svévoli průmyslníků postupně omezuje. Zakázala dětskou práci, stanovila bezpečnostní standardy na pracovišti a určila také nejvyšší povolenou dobu práce.
Automatizace, digitalizace a robotizace postupují stále rychlejším tempem, nemluvě o potenciálu dřímajícím v umělé inteligenci.
Dnes panuje celospolečenská shoda, že po poctivé práci má každý člověk právo na zasloužený odpočinek. Minimální dobu odpočinku podmiňuje částečně biologie, částečně vyspělost hospodářství. Čím dál postupuje technologický pokrok, tím méně lidské práce je potřeba ke stejné produkci. Můžeme s jistotou tvrdit, že oproti minulému režimu, nebo dokonce první republice je současná výroba násobně rozvinutější. Automatizace, digitalizace a robotizace navíc postupují stále rychlejším tempem, nemluvě o potenciálu dřímajícím v umělé inteligenci.
Z technologického pokroku přitom aktuálně těží jen ti s vysokými finančními možnostmi. Pouze velké firmy si mohou dovolit investovat do moderních způsobů produkce. Efektivnější metody vytváření hodnot zase znamenají větší zisky a více majetku. Kruh se uzavírá. Kdyby se měly zisky přerozdělovat spravedlivě, dosáhl by už nyní každý člověk v Česku důstojné životní úrovně. Zkracování pracovní doby bez snížení mezd se tak stává jedním ze způsobů, jak promítnout technologický vývoj a ekonomický růst i do peněženek pracujících.
Ve výsledku ale zaměstnavatelé o zisky ani přijít nemusejí. Snížení počtu odpracovaných hodin neznamená, že toho zaměstnanec automaticky udělá méně. S rostoucí dobou strávenou v zaměstnání totiž efektivita práce klesá a každá další hodina má nižší přidanou hodnotu než ta předešlá. Naopak pokud se zaměstnanci nemusejí soustředit na práci tak dlouho, dělají méně chyb, takže poklesne i počet a závažnost pracovních úrazů. Kratší pracovní doba přináší zároveň pozitivní vliv i na duševní zdraví lidí – necítí se tolik vystresovaní a více se těší do práce. Islandská studie z roku 2021 a loňský výzkum ve Spojeném království potvrdily, že se výkonnost sledovaných firem při kratší pracovní době nesnížila. Přes 90 % zúčastněných britských podniků dokonce po ukončení experimentu samo iniciativně pracovní dobu zkrátilo.
Jestliže by se pracovní doba zkrátila, získali by zaměstnavatelé unikátní příležitost zorganizovat svou výrobu efektivněji, s respektem k zaměstnancům.
Samozřejmě se vždy najdou odpůrci. Mnoho „kapitánů průmyslu“ bude do rozemletí svých doutníků kňučet, že snížení maximální doby práce zničí ekonomiku. Tak jako kňučeli v 19. století kvůli zákazu dětské práce a jak kňučí dodnes při jakémkoli náznaku tlaku na zvýšení mezd. Přitom schopnost sebezdokonalování a adaptace na nové podmínky je základní podmínkou hospodářského rozvoje. Jestliže by se pracovní doba zkrátila, získali by zaměstnavatelé unikátní příležitost zorganizovat svou výrobu efektivněji, s respektem k zaměstnancům.
Praxe si nepochybně vyžádá, aby reformu doprovázely podpůrné programy pro malé a střední podniky a aby se přistupovalo individuálně k různým odvětvím. Stát bude bezpodmínečně potřebovat komplexní dlouhodobou vizi ekonomických změn, i v souvislosti se zelenou transformací a zaváděním průmyslu 4.0. Pokud se ovšem ptáme na nejvhodnější okamžik pro zkrácení pracovní doby, pokládáme otázku špatně. Snižování počtu odpracovaných hodin je spontánně probíhající proces. Hospodářství si vyžaduje kratší pracovní dny a týdny, čím víc se práce přesouvá z lidí na stroje. Zavedení 35hodinového, či dokonce 32hodinového pracovního týdne představuje už jen legislativní změnu v zákoníku práce.
Takže kdy nastane nejvyšší čas na další zkrácení pracovní doby? Vždy!
