Právě si prohlížíte Komentář: (Ne)spravedlivá transformace. Chráníme klima nebo mezinárodní investice?
Zdroj: USA-Reiseblogger/Pixabay

Nezbytnému omezování fosilních korporací ve prospěch klimaticky odpovědné politiky brzdí jeden kostlivec ve skříni mezinárodní politiky, o kterém se moc nemluví. Řeč je o mezinárodní Smlouvě o energetické chartě (Energy Charter Treaty, ECT). Ta zakotvuje ochranu investorů do fosilních paliv před ztrátami plynoucími ze státních politik. Neoliberální relikt devadesátých let je terčem čím dál tím ostřejší kritiky, a hlavně konkrétních činů. Naposledy od mezinárodní smlouvy odstoupila Francie argumentující neslučitelností charty s Pařížskou dohodou.

O žalobách neziskových organizací s cílem přimět státy k větším snahám snižovat emise CO2 se věnuje v poslední době dostatek pozornosti, a často i kritiky. Klimatické žaloby, pokud uspějí, jsou prý „justičním aktivismem“, nedemokratickým zásahem do moci vlády a zákonodárství. Oprávněné a o mezinárodní i národní právo opřené argumenty „klimatických žalobců“ se ale projednávají ve standardních a transparentních fórech klasických soudů. Což je v ostrém kontrastu s pochybným mechanismem, který zakotvuje ECT – ta umožňuje korporacím obrátit se k soukromé arbitráži. Ta nároky demokratického právního státu naplňuje stěží. Jednání jsou neveřejná, nelze se proti nim odvolat a zpravidla nahrávají korporacím. Soudní dvůr EU ostatně tuto praxi loni označil za odporující evropskému právu.

Výše naznačený paradox ilustruje situace v Nizozemsku, kde uspěla jedna z prvních klimatických žalob proti vládě. Žalobci opakovaně uspěli u holandských soudů až po tamní Nejvyšší soud, který zavázal vládu rapidně snížit emise. Smlouva o energetické chartě umožňuje dotčeným korporacím protireakci, které využila německá společnost RWE, která u arbitrážního soudu žalovala Nizozemsko o odškodné ve výši 1,4 miliard eur za ztráty, které utrpí v důsledku rozhodnutí přestat těžit uhlí do roku 2030. Občanská žaloba tak narazila na korporátní zájmy, které mají díky ECT privilegované postavení a demokratickou debatu a vůli většiny vlastně úplně obchází.

Proto se nelze divit, že od kontroverzní smlouvy na ochranu investic odstoupilo po Španělsku právě Nizozemsko. A nyní následuje Francie. To zvyšuje tlak na úrovni EU. Evropská unie, která je kromě jednotlivých členů EU také stranou smlouvy, se v minulých letech snažila chartu reformovat. Evropská komise, která má mandát za členské státy jednat, si za tímto postupem ve světle energetické krize stojí. Otázka zůstává, nakolik je tento postoj udržitelný.

Řešením může být koordinované odstoupení od smlouvy všemi členskými státy.

Odstoupit od zastaralé a problematické smlouvy dává smysl, není to ale řešení s okamžitým výsledkem. Podle nejproblematičtější klauzule charty totiž mohou investoři stát žalovat ještě dvacet let od odstoupení od smlouvy. Naštěstí ale jen kvůli regulacím, ke kterým vlády přistoupily po dobu vázanosti smlouvou. Pro účinné řešení klimatické krize bez dodatečných „nákladů“ v podobě absurdního odškodného pro jedny z hlavních znečišťovatelů je proto nejlepší odstoupit co nejrychleji. Řešením může být koordinované odstoupení od smlouvy všemi členskými státy. To se snažila iniciovat právě francouzská vláda.

Energetická charta a její dědictví je jednou z ironií evropské politiky. Mezinárodní smlouvu iniciovalo právě Evropské společenství po pádu železné opony, aby podnítila investice do energetiky v nestabilní „transformující se“ východní Evropě. Doba se změnila a charta je nyní brzda ambiciózní Evropské zelené dohody. Je proto na čase, aby se Evropa opět chopila iniciativy, a tentokrát nedemokratický systém investičních arbitráží opustila. Bez zásadní reformy nebo rovnou odstoupení od charty lze jakákoliv ujištění o „spravedlivé transformaci“ brát sotva vážně.

David Chytil

Člen spolku Klimatická žaloba a student práv.

Tento příspěvek má jeden komentář

  1. Jan Šimůnek

    Problém vidím v tom, že právníci mají nulovou kompetenci pro řešení tak komplexního problému, jakým klima je.
    A faktem je, že ekologické organizace bojují proti skleníkovému efektu bojem proti jaderným elektrárnám, které jsou jediným prakticky použitelným zdrojem elektřiny, který žádné skleníkové plyny neprodukuje (vodní energie je prostě málo a ostatní OZE musejí být zálohovány „horkou zálohou“, která i při udržování v pohotovosti nějaký CO2 produkuje). Problematický je i tlak na přechod od uhlí k mnohem skleníkovějšímu zemnímu plynu (při započtení jeho úniků, kterým se stávajícími technologiemi nedá zabránit má zemní plyn 1,5 – 1,8 násobný skleníkový efekt než spalování uhlí, což je dáno úniky silně skleníkového metanu). I elektromobil vyprodukuje, mimo Francii, když jí jedou všechny jaderné elektrárny, několikanásobek CO2 než normální auto, akorát má „výfuk“ v komíně elektrárny.
    Optimu blízké řešení by bylo vrátit se od zemního plynu k méně skleníkovému uhlí a tvrdě pracovat na výstavbě jaderných bloků. A elektromobily nechat na dobu, kdy do naší sítě poteče elektřina ze dvou kompletních (ten současný je poloviční) Temelínů, jen pro ta auta, a bude znám jiný způsob uchování elektřiny než lithiový akumulátor, protože těžba lithia devastuje životní prostředí daleko víc než těžba uhlí (blíží se spíš k povrchovým dolům na zlato, ale předčí je co do destruktivnosti).
    A, mimochodem, kdybychom těžili náš vlastní zemní plyn z břidlic a moc daleko ho netransportovali, mohli bychom se se skleníkovým efektem z něj dostat pod to číslo 1, které má uhlí. Známá ložiska by nám vystačila patrně do 2. poloviny 30. let (což by mělo pokrýt čas na postavení jaderných bloků). A máme i oblasti, kde by se mohly postavit nějaké geotermální elektrárny. Mají rovněž nulové emise a pro přírodu jsou spíš přínos. Na Islandu jsem viděl geotermální elektrárnu, u níž rostou lázně, využívající mineralizovanou vodu, kterou vytahuje teplo z hlubin země.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..