Jedna z nečekaných věcí, kterou o Češích často říkají cizinci, je, že jsou vlastně překvapeni rozšířeností a pestrostí všemožných společenských pravidel. Ať už to je pavučina rozkošných zvyků okolo kultury pití piva, na západě těžko pochopené sundávání bot v domě nebo třeba opravdu divoký zákaz vstávání od vánoční tabule, etiketa neboli základy slušného chování jsou nedílnou a fascinující součástí české kultury. Je to ale něco, co opravdu chceme a baví nás to, nebo prostě jenom pokračujeme ze setrvačnosti a úcty k mrtvým lidem? 

Za praotce české etikety považujeme Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského, cestovatele, matematika, teoretického sportovce a renesančního člověka, který se z pozice přítele a rádce Tomáše Garrigue Masaryka podílel na formování moderní české národní identity. Dobře vychovaný, zajištěný a zcestovalý Jiří se inspiroval nejen ve Francii a do mladé samostatné demokratické republiky se snažil z pozice spisovatele a prezidentského ceremoniáře vnést eleganci, řád a pravidla, která se do té doby vždy točila okolo monarchie a šlechty, a tedy potřebovala jasnou rekonstrukci.

Etiketa Gutha-Jarkovského se uchytila. Přestože ani za první republiky lidé zdaleka nedodržovali přísně všechny konvence popsané v několik svazcích společenského katechismu, Čechy etiketa bavila a myšlenka pravidel a nonverbálního společenského jazyka se jim líbila natolik, že si jich mnoho přizpůsobili a vetkali do každodenního chování. Na dílo Gutha-Jarkovského navázalo rovnou několik dalších autorů rozvíjejících a přizpůsobujících myšlenky na modernější dobu, z nichž dnes nejznámějším je Ladislav Špaček. 

“Čechy etiketa baví.”

Proč si lidi tohle dělaj? Proč se nechávají svazovat dalšími pravidly? Protože je to zábava. Je upřímná zábava vymyslet si úplně nový způsob jak umíme komunikovat věci a je zábava tenhle úplně nový způsob používat jako nadstavbu běžné verbální komunikace. Lidé jsou hraví a Češi zvlášť, takže je například skvělé umět velmi specificky zvoleným pozdravem jasně vykomunikovat, jak moc byla schůzka zábavná. Jedním z méně známých výtvorů J.G. Jarkovského je třeba symbolika darovaných květin. Darování květin samo o sobě už něco říká, ale to, že můžu vědomou volbou květin, barev a tvarů komunikovat nějakou velmi konkrétní zprávu, to je skvělá, příhodná a hlavně zábavná nadstavba.  

Jsme tvorové, kteří nejvíce vnímají očima a ušima. Etiketa nám dovoluje dostat se do příjemných atmosfér a situací, kam bychom se bez nastavených mantinelů nedostali. Jak načančaný black tie večírek, tak punkovej underground slam poetry klub, má každý svoji unikátní atmosféru, která je způsobena tím, že se všichni co nejvíc konsenzuálně dohodli, že do těch míst patří nějaký druh oblečení a manýrů.

Je to trochu hraní nějakých společenských rolí, je to trochu opuštění svého komplexního každodenního já a vnoření se do nového, trochu umělého prostředí. Sice mě v každodenním životě baví diskuze o novém Batmanovi nebo hádka o správném počtu Éček v pochoutkovém salátu, ale jsem ochoten se dohodnout, že na jeden večer se stanu o trochu vážnějším, méně každodenním a budu si nonšalantně popíjet z vysoké sklenice a povídat o hudbě. Stejně tak bych klidně řešil geopolitický vývoj na Blízkém východě, ale v klubu budu jeden večer radši poslouchat prokleté žižkovské básníky. Společně jsme si vytvořili hezké prostředí, a to si společně užijeme, protože nám dělá radost.

“Všichni se konsenzuálně dohodli.”

Základem úspěšnosti a míry zábavnosti etikety je to, že je konsenzuální a dobrovolná. Bude nás bavit chodit na black tie večírky, když bude jasně dohodnuto, že to je black-tie večírek, na kterém si chceme vytvořit hezké prostředí vysoké společnosti, stejně tak jako nás bude bavit jednou za čas jít na sedmichodové gurmánské menu, kde má každý chod speciální tvar vidličky a kdo dá lokty na stůl, na toho začne číšník opravdu rychle mrkat.

Etiketa se stane otravnou povinností a šikanou, když se budeme snažit násilně lidem tlačit své názory a způsoby slušného chování. Ze zábavného doplnění společenského života si děláme svěrací kazajku, kde je jakékoli rozvolnění trestáno obrazným či doslovným políčkem, a z unikátního neverbálního doplnění komunikace si děláme bič na lidi, kteří odmítají komunikovat stejně jako my. Když budeme dělat z etikety něco nepříjemného, bude se lidem hnusit a zkazíme si tím důležitou část moderní české národní identity. Pojďme si místo toho dělat věci hezké. 

Speciální zmínka patří také genderovému aspektu etikety, který nelze opomenout, když se bavíme zejména o její historii. Díky historickému nadhledu totiž dnes umíme celkem jasně označit překážky, kterým ženy ve společenském životě čelily právě kvůli vynucované etiketě. Tyto překážky musíme umět identifikovat, označit a adresovat jejich následky a pozůstatky v dnešních společenských pravidlech. 

Tradiční etiketa ženu nezřídkakdy staví do pozice doplňku pro muže, nesamostatné bytosti vyžadující neustálou ochranu a někoho, kdo si přece nebude chtít povídat o vědě nebo politice. Je naprosto v pořádku, když kdokoli preferuje být ve společnosti v takové pozici a chce, aby tak s ním bylo jednáno, ale vynucování čehokoli bez souhlasu určitě není součástí slušného chování. Samozvaní bojovníci za tradiční hodnoty argumentují, že emancipace vede k vymizení galantnosti a gentlemanství. Inu, jestli tato údajná galantnost obnáší vynucování ponížené pozice, radši budu hrubiánem. 

“Zkazíme si důležitou část identity.”

Etiketa je součástí naší kultury a kultura se neustále vyvíjí. Dnes už se některé lekce z díla Gutha-Jarkovského zdají až úsměvné a stejně tak se společenská kritika začíná obracet proti učení Ladislava Špačka. To je naprosto v pořádku, přirozené, a dovolím si tvrdit, že oba autoři s tím tak trochu počítali. Nepochybně brzy někdo přijde se souborem společenských pravidel digitálního věku a stejně jako u Gutha-Jarkovského i Špačka se i u něj budeme za pár desítek let chytat za hlavu, jak tohle mohlo být standardním slušným chováním. 

Etiketa je součástí české kultury. Ne jako set rigidních pravidel a zvyklostí, jejichž porušení je třeba po zásluze potrestat, ale jako hravost, se kterou si chceme udělat společenské interakce zábavnější, příjemnější a zajímavější. Nenechme si tuhle hravost zkazit nadáváním za špatnou barvu bot nebo za představování v nesprávném pořadí. Naší kulturou není konkrétní speciální vidlička na dezert, ale to, že si umíme a chceme udělat z večeře logickou hádanku a na jeden večer se tvářit, že rozumíme, proč se palačinky tentokrát nesmí jíst rukama.