Jsem Moravan. Leckterým se toto prohlášení v tuzemském kontextu zdá absurdní, ale bylo by stejně absurdní prohlásit ve Spojeném království že jste Skot, nebo ve Španělsku že jste Katalánec? Ani ne. Leč se česko-moravská situace od té ve Spojeném království nebo ve Španělsku samozřejmě liší, nabízí zároveň zajímavé průsečíky.
Požadavky moravské autonomie (ať už ve smyslu samostatného státu, nebo zemského zřízení) se v Česku vyskytují od nepaměti. V posledních 60 letech se nejsilněji projevily v období pražského jara (tehdy byly utnuty okupací vojsk varšavského paktu) a následně krátce po sametové revoluci (to je zase utnula smrt Boleslava Bárty). Leč je o dnešním moravistickém hnutí slyšet jen zřídka, bylo by pošetilé a ignorantské jeho existenci zcela popírat a relativizovat, stejně tak je pošetilé a ignorantské předstírat, že jej tvoří jen důchodci a pár jihomoravských rednecků.
Hranice jsou přirozené, všem anarchistickým tezím navzdory. Svá přirozená a hlavně ohraničená teritoria si tvoří i spousta zvířat, přičemž nejzřetelnější je tento jev asi u šelem jako vlci. Stejně tak lidé si vytvořili svůj systém hranic, jež se po léta různil a vyvíjel, než jsme dospěli až do dnešního, relativně stabilního stavu. I přesto se i dnes stále silněji ozývají „separatistické“ skupiny, a to všude po světě. Aktuálně nejvýraznějšími „separatisty“ v Evropě můžeme poměrně jednoznačně nazvat Skoty a Katalánce (do jisté míry i Iry žijící v Severním Irsku). I v Česku se však začínají tyto tendence probouzet z hybernace, a to nikde jinde než na Moravě.
Mimo humoristické a satirické projekty, jako už dnes legendární neencyklopedická Moravská osvobozenecká armáda, existuje už po dlouhá desetiletí moravistické hnutí. To sice, na rozdíl od MOA, neterorizuje Čechy vypouštěním Jihočeských rybníků nebo kradením tamních kaprů, za to však burcuje k hlášení se k moravské národnosti a moravskému jazyku. A má k tomu adekvátní historické i společenské odůvodnění: dějiny Moravy a Čech se totiž podstatně liší a stejně tak i celkový charakter Čechů a Moravanů.
Proveďte nyní menší historickou exkurzi: jsme na přelomu 10. a 11. století a Moravané se v reakci na politiku českých Boleslavů odklání od přemyslovské Prahy a přidávají se na stranu polského knížete Boleslava Chrabrého. Ten zde zřídí prakticky tři zóny: ta pod přímou polskou „okupací“ s centrem na Přerovsku a následně dvě ponechané v rukou moravských velmožů: jižní Moravu a Olomoucko. Jako znamení vděku pak Moravané společně s ním táhnou na Čechy.
Nyní se přesuňme do 16. století, kdy na našem území vychází první „český“ překlad Bible z původních a nikoliv zprostředkovaných jazyků, totiž Bible kralická. Ta je psána s jasným vlivem moravského dialektu, konečně Kralice se nachází nedaleko Brna.
A u náboženství ještě na chvíli zůstaneme. Neb při nahlédnutí na rozložení počtu věřících po celé ČR zjistíme, že prakticky přesně kopíruje hranice Moravy, Čech a Slezska a dlouhodobě nejvíce věřícími kraji jsou ten Zlínský, Jihomoravský a nakonec uměle vytvořená Vysočina, dříve Jihlavský kraj. Nezdá se tohle už poměrně vypovídající? Historie, společenské nastavení, jazyk (leč ten je dnes už značně počeštěný), to všechno ukazuje na celkovou rozdílnost území Čech a území Moravy.
Separatistické hnutí se dá rozdělit do dvou skupin: ekonomické a etnicky-národní. Zatímco ekonomické argumentuje celkovou ekonomickou prosperitou v případě oddělení se od vyššího státního celku, etnicky-národnímu jde jednak o právo na sebeurčení a jednak o spravedlivé národnostní uspořádání hranic. To moravské je jednoznačně etnický-národní. Proč se však touha po moravské nezávislosti ozvala tak pozdě? Primárně asi proto, že český národnostní živel byl vždy mnohem silnější a tak se k němu Morava zkrátka přidala. I přesto se však až do roku 1949 (kdy KSČ zavedla kraje) těšila jisté autonomii; mezi lety 1918-1928 existovala v tehdejším Československu Země Moravská, později moravskoslezská, se zemským prezidentem Janem Černým.
Jak již bylo výše zmíněno, Morava jako země zanikla 1. ledna 1949 s komunistickým rozdělením krajů. I přesto se však neustále vyskytovaly hlasy volající po autonomii alespoň stejné jako byla ta, jíž se Morava, respektive země Moravskoslezská těšila mezi lety 1918-28 a 1928-49 (s jasnou distinkcí mezi Československem a Protektorátem Čechy a Morava). Silně se ozvaly v roce 1968 a nejsilněji pak po sametové revoluci a v devadesátých letech. Tehdy se Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko podařilo získat několik mandátu v tehdejším Národním shromáždění pod vedením uznávaného psychiatra Boleslava Bárty. Ten za Moravskou samosprávu bojoval nejen ve sněmovně, ale i na náměstích moravských měst, a to až do své předčasné smrti v roce 1991.
Dnes je moravistické hnutí společností soustavně ignorováno. Což je však chyba, k moravské národnosti se hlásí nemalý počet lidí (a stejně tak k moravskému jazyku. Nezapomínejme však, že ani jednotný jazyk neevokuje národní jednotu: Rakušan není Němec a Američan není Brit), a ve světě kde se čím dal tím více mladých lidí snaží hledat své kořeny v národnostním hnutím může Morava sehrát nemalou roli. Nezbývá jen než čekat, doufat a napomáhat tomu soustavnou aktivitou v něm. Ale jak to napsal už Jan Skácel: moravskou hymnou je mlčení. Ticho mezi Kde domov můj a Nad Tatrou se blýská. Jiné národy stojí a salutují, my mlčíme.