K odchodu Václava Moravce z České televize už mnozí napsali mnohé. Přesto se pokusím nabídnout ještě jiný a pro někoho možná lépe srozumitelný pohled na odchod moderátora veřejnoprávní televize a na instituci samotnou. Tvrdím, že Moravcův postoj je oprávněný, protože podporuje aktivnější přístup moderátorů k hájení veřejnoprávnosti a kultivování veřejné diskuze a nevidí tedy etický kodex jako formalitu.
K obhajobě takového pohledu mě vedou dva důvody. Za prvé hodnoty, které jsem si odnesl z Moravcových přednášek základů žurnalistické etiky. Zdají se mi totiž stejně, ne-li více konzistentní než hodnoty kritiků moderátorova postoje a odchodu. Druhým důvodem je dojem, že se veřejnoprávnost České televize už delší dobu rozkládá v přímém přenosu – bez ohledu na odchody jejích velkých tváří. A tento dojem popisuje ve slabší verzi také Moravec v současné sérii rozhovorů v různých médiích.
Je ovšem důležité zdůraznit, že se tento komentář nesnaží vysvětlovat a mluvit za Moravce osobně, ale hájit na jeho příkladu tento typ postoje, ať už by ho zastával kterýkoliv zaměstnanec veřejnoprávního média.
Srážka dvou realit
Známý moderátor po 21 letech odešel z České televize. Nezvládal už zaručit redakční nezávislost a přinášet kritickou reflexi událostí. Novinář Petr Fischer v komentáři pro server Euro situaci popsal jako „srážku dvou realit“. Jedné, která prosazuje standard „pět minut Židé, pět minut Hitler“ a které pro dodržení principu objektivity stačí čárkovat vystoupení nebo počítat minuty věnované určitému názoru. Druhou je ta Moravcova, která podle Fischera „slouží politickému společenství a kultivuje veřejnou debatu v souladu s ústavními principy státu“. Sám Moravec tento komentář označil za výstižný.
Z rozhovorů a příspěvků na sociálních sítích se Fischerův argument ale stále zdá nedokončený. Nestačí říct, že Moravec si zvolil konzervativnější výklad novinářských standardů. Můžeme namítnout, že ke „konzervativní“ kultivaci politického společenství patří i ostrá a profesionální konfrontace – tedy přímé vyvracení lží a xenofobních nebo homofobních urážek v přímém přenosu. Vždyť přeci divák není hloupý, ať si sám vybere, zda má pravdu hlasitý politický podnikatel, nebo kultivovaný a racionálně argumentující moderátor. Přitom jako by to vůbec mohly být dvě strany sporu.
Jinak řečeno lze obhajobu Moravcova postoje rozdělit do dvou částí. První tvrdí, že je legitimní hájit hodnoty v Kodexu ČT v jejich celistvosti s účelem zlepšit kvalitu veřejné diskuze. Druhá část tvrdí, že pro kvalitu veřejné debaty není nutné ani přínosné zvát lidi, kteří útočí na nezávislost televize. Zvlášť pokud jsou zároveň známí šířením dezinformací.
Kodex České televize jako formalita
Obě strany sporu, Moravec i jeho kritikové, se obracejí na svatý text veřejnoprávního média, kterým se měří etičnost rozhodnutí jeho zaměstnanců – Kodex České televize, který vznikl v roce 2003 a byl schválen tehdejší Poslaneckou sněmovnou. Moravec sám řekl, že Kodex chápe v jeho celistvosti. Stejně důležitá jako svoboda slova a nejširší možné spektrum názorů jsou tedy také: redakční nezávislost, napomáhání vzájemnému porozumění, tolerance nebo podpora „mnohonárodní a multikulturní společnosti“. Preambule Kodexu také zmiňuje, že se Česká televize „musí vyvarovat jakýchkoliv forem kulturní, sexuální, náboženské či rasové diskriminace a společenské segregace“.
Pokud Moravcovi kritici tvrdí, že nejdůležitější je konfrontace názorů a jednotlivých aktérů téměř za každou cenu, opomíjejí velkou část Preambule. Tím z ní – možná nevědomě – dělají pouhou formalitu. Moderátor se pak v rozhovoru pro Ptám se já ptá: „A můžeme trucovat kvůli hodnotám, které jsou v Preambuli a Kodexu ČT?“ Pokud se má bránit i kdyby jen ta hodnota redakční nezávislosti, pak je potřeba ji bránit radikálnějšími prostředky než ignorací nátlakových výroků. Například nezvaním člověka, který se jí snaží přímo a otevřeně prolamovat prostřednictvím Rady České televize.
Václav Moravec se slova aktivismus bojí, ale otevřeně vyzývá zaměstnance veřejnoprávního média, aby oni sami tlačili na vedení a bránili se tlakům na nezávislost a požadavkům tupého čárkování. Aktivismus v nejširším slova smyslu přitom neznamená nic jiného, než aktivní prosazování nějakých zájmů, a v tomto ohledu bychom snad nemohli pracovníkům veřejnoprávního média vyčítat, pokud by chtěli bránit zájmy své nezávislosti a veřejnoprávnosti.
Vyvracet, anebo potírat dezinformace?
Výzkumy dezinformací v oblasti kognitivní vědy v poslední době ukazují, že k vyvracení dezinformací plně nestačí lidi předem „očkovat“ mediální gramotností nebo racionálně argumentovat a provádět fact-checking v přímém přenosu. Takzvaný illusory truth effect popisuje kognitivní zkreslení, kvůli kterému lidé považují informaci za více pravdivou jednoduše proto, že ji slyšeli víckrát.
Mimo oblast vědy to ukazuje například reportáž serveru The Verge mezi lidmi, kteří kontrolují obsah na Facebooku a odstraňují z něj dezinformace, a z nichž někteří sami začali konspiračním teoriím věřit. Proč by měli být diváci u televizních obrazovek odolnější vůči opakovaným lžím než profesionální fact-checkeři?
Nechávat zaznít Okamurovy lživé nebo diskriminující výroky tedy přispívá do veřejného diskurzu jen o něco méně škodlivě, než by tomu bylo bez kritické odezvy moderátora. Tolerovat netoleranci označoval za chybné už v roce 1945 také filozof Karl Popper, takový postup totiž vede nikoliv ke zmírnění, ale naopak posílení radikalizace.
A proč tedy zval Moravec Rajchla a jiné zástupce SPD? Jednoduše proto, že samotný argument, že svými výroky šíří dezinformace, není dost silný. Pouze v kombinaci s přímým nátlakem na Radu ČT a požadavky na obsazení hostů v Otázkách už se Okamura dostal do zóny, ze které je možné ho ze slušné diskuze vyloučit. A tím arbitrem není Moravec sám, ale celý tým Otázek a jim nadřízené vedení, které situaci začalo řešit až v poslední době.
Problém objektivity
Vysvětlování svého odchodu si Moravec komplikuje tím, že své argumenty neumí sdělit srozumitelně a jednotlivě tak, aby je pochopil i člověk nezvyklý na jeho přednáškový styl. Vedle hodnotové věrnosti Kodexu a odmítání Okamury jako dezinformačního aktéra zaznívá také obhajoba moderátorova chápání objektivity.
Moravec se odkazuje na Westerstahla, podle kterého se objektivita skládá z faktičnosti, tedy pravdy a relevance, a nestrannosti, tedy vyváženosti a neutrální prezentace. A Česká televize podle něj pod tlakem Rady ČT a jejích poklonků ve vedení sklouzává ke slepé vyváženosti, tedy té která ignoruje faktickou část objektivity, zejména relevanci.
Tento argument není pro obhajobu odchodu tak zásadní jako první dva. Přesto stojí za většinou námitek: „Copak si nejsledovanější diskuzní pořad v zemi může dovolit nepozvat osm let předsedu parlamentní opoziční strany?“ Ano, může, pokud dodrží princip vyváženosti i relevance. A tím může být zvaní jiných lidí z SPD a zabývání se tématy, ke kterým není nutné Okamuru pozvat a která pokryjí jiné pořady televize.
Další komplikací, která snižuje srozumitelnost jeho argumentace, je fakt, že se vyváženost, tedy čárkování jednotlivých stran a politiků, děje na základě zisků ve volbách do Poslanecké sněmovny. Přitom úplně odlišné zastoupení mají názorové proudy v Senátu a úplně jiné v krajských a místních zastupitelstvech. K tomu je dobré dodat – nemluvě o zájmech minorit, dětí nebo jinak znevýhodněných osob, jejichž marginální pohled se ve složení Sněmovny neodrazí už vůbec.
Česká televize bez Moravce
V podcastu Čestmíra Strakatého označil Michal Kubal Moravcův odchod za „výtrysk ega“. Šéfredaktor zpravodajství a publicistiky si přitom sám privatizoval drtivou většinu velkých rozhovorů – s Volodymyrem Zelenskym, s Petrem Pavlem nebo Svjatlanou Cichanouskou. Václav Moravec sice má, jako drtivá většina slavných nebo mocných lidí, problém s někdy přílišnou sebedůvěrou a elitářstvím, ale jeho odchod k takovým momentům nepatří. A ani kdyby egoismus za jeho odchodem byl, nešlo by o férový argument, ale jen o odvedení pozornosti od důležité diskuze nad významem veřejnoprávnosti.
Elitářský postoj byl vidět například v rozhovoru pro Reflex, kde mu moderátorka položila otázku, co by vzkázal voliči SPD, kterému v pořadu chybí Okamura jako představitel strany, kterou volil. Moravec věrný racionalitě a své kariéře vysokoškolského učitele odpověděl, že by ho odkázal na analýzu Media Tenoru, která dokazuje, že byla SPD v Otázkách zastoupená dostatečně.
Jako by nechtěl nebo neuměl rozumět důležitosti emocí a politických symbolů a tomu, jakou mají důležitost oproti racionálním číslům a datům. Tuto roli ale v České televizi poctivě plní například Michaela Jílková a její Máte slovo. Málo kultivovaná diskuze, která se ale nebojí otevírat kontroverznější témata a zvát zástupce radikálnějších názorových proudů.
Podobně kontroverzní témata zpracovaná ale kultivovanou a racionálnější formou přinášel jako asi jediný Fokus Václava Moravce, moderátorův druhý pořad vedle Otázek. Věnoval se například kritice systémů kapitalismu nebo techno-feudalismu. Právě konec těchto témat, kterými se Česká televize doopravdy kriticky přibližovala neprivilegovaným občanům, bude pro ni největší ztrátou, kterou rozhodně nenahradí talk show „Pozveme dva influencery, pseudonovináře, novináře a dva chudáky politology“ s názvem Události, komentáře týdne.
Morální majáci a osud veřejnoprávnosti
Na kritiku odchodu Václava Moravce mají novináři právo, obzvlášť jeho bývalí kolegové z veřejnoprávního média, kterým to ztížilo prokazování jejich nezávislosti na politických tlacích. Nemohou ale stavět své hodnoty a svou argumentaci nad tu Moravcovu a zároveň jeho a jemu podobné označovat za morální majáky.
Může se jim totiž stát, že časem zjistí, na jak šikmé ploše stojí, když přistupují na roli České televize jako automatu na veřejná prohlášení, jakkoliv doplněná o kritické, ale často nezodpovězené otázky. Rolí publicistiky není být jen faktografickou stranou diskuze s politiky. Její kritická funkce vyžaduje mnohem proaktivnější přístup k formování kultivovaného demokratického prostoru, ke kterému se sama veřejnoprávní média zavázala.