Třináct let od začátku občanské války v Sýrii byl v prosinci 2024 svržen autoritářský režim Bašára al-Asada. Válka si vyžádala až půl milionu mrtvých a se zhruba 14 miliony uprchlíků se stala jednou z nejhorších humanitárních katastrof jednadvacátého století. Byla známá mimo jiné také značným zapojením cizích mocností do konfliktu. Nyní představuje Sýrie výzvu, ale také příležitost pro Evropu.
Textu předchází článek vysvětlující historický kontext občanské války v Sýrii a průběh pádu režimu, celý si jej můžete přečíst zde.
Problémy a naděje
Současná situace v Sýrii je nestabilní. Země nyní slaví, zůstatky al-Asadova režimu jsou demolovány, byla ustanovena nová vláda s předsedou Muhammadem al-Bašírem, bývalé povstalecké frakce se dohodly na sloučení pod jedno ministerstvo obrany a začínají práce na psaní nové ústavy. Nová vláda kontroluje většinu území Sýrie, ale čelí řadě nevyřešených problémů – část země zůstává okupovaná Izraelem, významnou část tvoří stále nezávislá kurdská Rojava a na severu působí turecké a Tureckem podporované ozbrojené jednotky proti Kurdům. Vždy také hrozí, že se frakce opozice, které dosud jednaly sjednoceně, nedohodnou a započne mezi nimi mocenský boj.
V neposlední řadě se musí nové vedení nějakým způsobem postavit k velké náboženské a etnické rozmanitosti. V zemi totiž působí ší’ité, sunnité, drúzové, křesťané a další v rámci mnoha různých etnických skupin. Ačkoliv je vláda tvořena především zástupci sunnitského islamistického hnutí HTS, to se historicky na svém území chovalo k náboženským a etnickým menšinám překvapivě liberálně. Zdá se být poměrně otevřené západním zemím a přislíbilo, že nebude zasahovat proti menšinám v oblastech, které jsou nově pod jeho kontrolou. Historie HTS není bezproblémová, o čemž svědčí také to, že ji OSN považuje za teroristickou organizaci, nicméně jeho kroky v poslední době, například uznání Vánoc jako státního svátku v Sýrii či otevřenost západním mediím, ukazují, že svým slibům může dostát.
Vývin je značným problémem pro Rusko, které v Sýrii mělo námořní i leteckou základnu a pro které Sýrie představovala důležitý logistický bod a jediný jednoduchý přístup k Africe a Středozemí. Kromě toho také Rusku pozice v Sýrii dávala značný vliv a páku pro vyjednávání a mediaci na Blízkém východě. Ruské základny nebyly při postupu opozice zničeny, Moskva je však dle posledních zpráv postupně evakuuje. Pád al-Asadova režimu je také významnou komplikací pro Írán, který Sýrii používal pro zásobování své spřátelené organizace Hizballáh v Libanonu a pro svůj širší geopolitický konflikt s Izraelem.
Příležitost pro Evropu
Nová syrská vláda se nachází v nejisté pozici a bude jistě hledat mezinárodní podporu. Syrská infrastruktura je závislá na Rusku a ruské technologii, která ji dosud pomáhala udržovat, Sýrie proto prozatím zachovává s Ruskem relativně přátelské vztahy. Moskva však roky podporovala brutální režim al-Asada, je tedy pravděpodobné, že v této závislosti Sýrie nebude chtít zůstat, nebo ji bude chtít alespoň zmírnit. Ačkoliv opozici historicky napomáhalo Turecko, jednalo se spíše o pragmatické spojenectví, které Turecko využívalo pro boj s Kurdy. Nelze vyloučit, že by v tomto partnerství nová vláda pokračovala, mnoho však záleží na tom, co se stane s Rojavou. Spojené státy pod administrativou Donalda Trumpa se budou dle všeho snažit od regionu jako takového relativně distancovat. Evropská unie tedy zbývá jako jeden z mála hlavních geopolitických aktérů, který může nabídnout nové Sýrii pomocnou ruku.
Pro EU by Sýrie představovala značnou příležitost v podobě prostoru pro investice, rozšíření trhu, ale také získání většího vlivu na Blízkém východě a ve východním Středomoří, které je svou geografickou blízkostí pro Evropu důležité. Svým vlivem by poté Evropská unie mohla přispět k pojištění ochrany náboženských a etnických menšin v regionu. Mohla by Sýrii využít jako nový částečný zdroj ropy a zemního plynu nacházející se blízko EU samotné a diversifikovat tak svůj import. Konečně by si tím EU také pojistila, že Rusko ztratí podstatnou část svého vlivu na Blízkém východě, což zkomplikuje také jeho schopnosti operovat v dalších oblastech, jako je subsaharská Afrika.
Možná největším důvodem, proč by se Evropská unie měla do rozvoje Sýrie zapojit, je však vytvoření dlouhodobé stability v regionu, což by pomohlo ulevit migrační krizi do Evropy. Kromě toho, že by se mnoho uprchlíků z Evropy mohlo vrátit do své země původu, jako to ostatně již nyní mnoho dělá, šlo by předejít také budoucí migraci nejen ze Sýrie, ale z jejího širšího okolí. EU by mohla se Sýrií uzavřít dohodu podobnou té, kterou uzavřela s Tureckem či Libyí, kde by se Sýrie starala o kontrolu nad migrací do Evropy výměnou za ekonomickou pomoc.
Budování nové Sýrie
Současná situace představuje pro EU možnost jednat v zahraniční politice rozhodně a jednotně a neměla by být promarněna kvůli vnitřním rozporům nebo zpožděním. Příliš opatrný přístup a byrokratizace by mohly ohrozit strategickou příležitost podpořit Sýrii v jejím kritickém přechodném období a čerpat tak z výše zmíněných výhod. Vývoj a stabilita země by se proto měly stát jedním z prioritních zájmů Evropské unie, na nichž se by se měla také aktivně podílet.
Západní státy si význam situace uvědomují a zahájily již jednání s novým vedením Sýrie, o čemž svědčí také nedávná návštěva Damašku francouzským ministrem a německou ministryní zahraničí. Pomoc však schovávají za vrstvami požadavků, které, ačkoliv jsou z pohledu EU pochopitelné, mohou ohrozit ochotu syrské vlády hledat v Evropě partnera. Přestože se tak evropské státy snaží skrze požadavky zajistit například ochranu práv žen a náboženských, etnických a dalších menšin, pokud tyto požadavky budou příliš náhlé a rozsáhlé bez nějaké viditelné pomoci, mohly by ohrozit právě ta práva, která se snaží chránit, tím, že přimějí syrskou vládu odmítnout spolupráci s EU. Kromě toho, že by se zmíněné požadavky mohly EU vymstít na lidskoprávní rovině, musí navíc unie zvážit jejich prosazování ve světle svých vlastních strategických zájmů, jako je kontrola migrační krize a mnoho dalšího.
Správným přístupem by nicméně nebylo ani to, kdyby Evropa požadavky na lidská práva a politické zastoupení nekladla. Je však nutné, aby byly tyto požadavky kladeny postupně a přicházely spojené s konkrétní pomocí a dobrou vůlí, nesmí být syrskou vládou ani populací vnímány jako rozkazy od cizí mocnosti. V první řadě je potřeba pomoct novou vládu stabilizovat, předejít tak mocenským bojům a zajistit dělbu moci a širší reformu starých pořádků. K tomu může unie přispět humanitární pomocí, která by řešila okamžité potřeby lidu a omezila problémy, které by mohly podnítit nestabilitu. Může nabídnout také ekonomickou podporou a investice – ty však musí být postupné a promyšlené, aby se zajistilo, že mají cílený efekt, tedy kupříkladu oprava elektrické a další infrastruktury. Nutné bude také uvolnění sankčního režimu, který byl na Sýrii dříve uvalen a který situaci pro nastupující vládu značně komplikuje. EU může dále nabídnout jisté odborné znalosti s budováním institucí a administrativy.
Dlouhodobým problémem je již zmíněný status Rojavy, Kurdů obecně a pozice Turecka, které de facto kontroluje části severní Sýrie. V polovině prosince docházelo k nárůstu počtu tureckých vojenských jednotek na hranici se Sýrií a spekulovalo se o možné turecké invazi do Sýrie. Evropská unie by mohla sloužit jako mediátor mezi všemi zúčastněnými stranami a pokusit se Rojavu integrovat zpět do Sýrie takovým způsobem, který by chránil práva Kurdů a zároveň předešel turecké intervenci, popřípadě najít alternativní přípustné řešení.
Sýrie byla více než dekádu v neustálém stavu občanské války s miliony vysídlených a uprchlíků a statisíci mrtvých. Nyní má po pádu starého režimu země velkou šanci postavit se opět na nohy. Pokud vše proběhne správně a situaci se v Sýrii podaří stabilizovat, mohla by znamenat významné strategické vítězství pro Evropskou unii a její geopolitické postavení na úkor Ruska. Kromě zmírnění a kontroly migrace by mohla představovat nového partnera v regionu a nový nezávislý zdroj pro import nerostných surovin. Ve svém přístupu však musí unie být nejen jednotná a aktivní, ale také pragmatická, aby si přílišnými požadavky bez prokazatelné pomoci neznepřátelila nové vedení Sýrie.
