Před pár dny obletěla český internet překvapivá zpráva. Michal Hašek se probral z vlastní politické hibernace a oznámil svůj „velkolepý“ comeback do politiky vstupem do Rajchlovy strany PRO. Zpráva jako taková může vypovídat o Haškově prapodivném ideologickém ukotvení, či pragmatické snaze o návrat k moci, na těchto hypotézách může být něco pravdy, spíš než o čemkoliv jiném však tato novina vypovídá o tristním stavu české konzervativní levice.
Jsme ti, které kritizujeme
Pro spoustu lidí je jistě jen samotná myšlenka „konzervativní levice“ oxymoron. Levici má totiž spousta lidí spojenou zejména s ideálem pokroku a všeobecné společenské progrese. To může zdánlivě působit jako vyvrácení možnosti existence její konzervativní odnože, ale balastu protikladu se tato myšlenka zbaví, když učiníme jasnou distinkci mezi konzervativností pravicovou a konzervativností levicovou. V ten moment překvapivě zjistíme že mezi těmito dvěma směry je nakonec, snad vyjma shodného přídavného jména, jen pramálo názorových průsečíků.
Konzervativní levice totiž nemá na rozdíl od konzervativní pravice zapotřebí permanentní kulturní válku. Stejně tak má, překvapivě, daleko k tržnímu fundamentalismu nebo k zachování neoliberální sociální hierarchie. Snaží se o nalezení hlubšího propojení křesťanství a socialistické politiky, o vedení zahraniční politiky bez „radikality pro radikalitu“, nebo kladení důrazu na socioekonimické, spíš než na identitární vědomí, aniž by a priori zavrhovala některé body, jež její progresivnější „soudruzi“ přináší k diskusi a jež nepochybně zapadají do levicového světonázoru.
Poslední dobou se ale zdá, že naši čelní konzervativně-levicoví politici a veřejní intelektuálové se mnohdy sami dopouštějí toho, co, právem, vytýkají asi ze všeho nejvíce. Tedy identitární politiky, která je kulturní válce živnou půdou. Sami se organizují v rámci malých bezvýznamných kohort, navíc ještě s jinak naprosto jasnými ekonomickými a mnohdy i ideovými oponenty. Otevřeně tím přiznávají kulturní válku, ba co hůř, normalizují její užití jako nástroje politického třídění.
Místo toho, aby z naší konzervativně-levicové perspektivy vedli tolik potřebnou ideologickou diskusi s progresivně levicovými „soudruhy“, paktují se s prapodivnými pravicovými uskupeními jako je PRO, ANO nebo do jisté míry spolek Svatopluk, s nímž nás, konzervativní levičáky, pojí nanejvýš názorový nesoulad s kulturními liberály. Právě tím se na omílané fragmentizaci zdejší levice spolupodílí úplně stejně, jako ti, které za to z opačné pozice kritizují.
Spektákl Haška blábolícího na jihomoravské konferenci PRO o Sociální demokracii, „jež se zpronevěřila svým ideálům“, nebo o znovuvrácení Benešových dekretů na stůl, zatímco za ním sedí jindy jasně napravo vymezený usmívající se politický obchodník Rajchl je bohužel jen jedním z mnoha příkladů.
Široká koalice
Američtí politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt si ve své knize Jak umírá demokracie, mimo jiné, kladou otázku, proč žádná z mnoha koalic proti Donaldu Trumpovi neuspěla.
Odpověď nachází v tom, že každá byla přespříliš vymezena na konkrétní ideový proud (progresivisté proti Trumpovi, evangelikálové proti Trumpovi atd.), přičemž dochází k závěru, že kdyby vznikla mnohem širší a od identitárních otázek zcela oproštěná koalice sestávající se z různých proudů (dejme tomu „miliardáři, progresivisté a evangelikálové proti Trumpovi“), měla by mnohem větší šanci na úspěch.
Myslím, že v případě aplikování principu takovéto široké koalice v tuzemských levicových podmínkách by se ani nemuselo jednat o koalici tak širokou a co do směrů tolik protichůdnou jako výše zmíněný příklad. Stačilo by prostě spojení „konzervativní a progresivní levice proti společnému nepříteli, „pravici“. Nebo prostě: „levice proti pravici“.
Protistrana to pochopila dávno. Všimli jste si snad, že by se kupříkladu koalice SPOLU, která v sobě zahrnuje jak konzervativní tak liberální pravici, štěpila na identitárních otázkách? Ne. Možná proto mají dnes v průzkumech dvacet a více procent, zatímco levice stěží kombinovaně dosáhne na deset.
My bychom si to měli uvědomit co nejdříve taky. Zvlášť když nad námi visí Damoklův meč v podobě pravicové politické hegemonie. Jinak dopadneme jako Hašek.
