V sobotu se napříč Polskem prohnala vlna protestů. Do ulic vyšli muži i ženy v návaznosti na smrt třicetileté Izabely, která zemřela v důsledku sepse poté, co u ní lékaři odmítli provést potrat. Jedinými, kdo doposud za události nese důsledky, jsou dva lékaři, kterým nemocnice pozastavila smlouvu. Otázkou však zůstává, zda selhání skutečně bylo pouze na jejich straně.
Podle nálezu polského ústavního soudu z loňského října má žena nově právo podstoupit potrat pouze tehdy, je-li těhotenstvím ohrožena na životě, nebo pokud byl plod počat během incestu či znásilnění. Těžké poškození plodu – do té doby jeden z nejčastějších důvodů pro umělé ukončení těhotenství – bylo z legálních indikací vyřazeno.
Polské ženy jsou tak nyní nuceny projít těhotenstvím třeba i tehdy, kdy je prognóza pro plod infaustní – tedy když je předem jisté, že dítě po narození nebude životaschopné. O tom, že si v takové situaci rodička odnáší doživotní trauma, nemůže být nejmenších pochyb.
Izabela byla jednou z mnoha žen, na které důsledky zákona tvrdě dopadly. U jejího plodu byla zjištěna vážná vývojová vada, přesto jej měla na základě nové legislativy donosit.
U ženy však předčasně došlo k úniku plodové vody, a tak bylo téměř jisté, že 485 gramů těžký plod nemá šanci přežít. Dokud však přímo neohrožoval život matky, neměli lékaři právo konat. Pokud by se navíc rozhodli platná nařízení obejít, hrozil by jim až tříletý trest odnětí svobody.
Doktoři proto čekali. Čekali, než umírajícímu plodu přestane bít srdce, aby potrat mohli provést. A právě čekání se stalo mladé ženě osudným.
Machiavelli se mýlil – prostředky zde účel skutečně neposvětil
Představa polské církve a vládnoucí strany PiS, že represe v potratové politice povede k redukci umělých přerušení těhotenství, je zcela iluzorní. Podle organizace Abortion Without Borders jen za uplynulý rok podstoupilo potrat na 34 tisíc polských žen. Naprostá většina pak ilegálně.
Přesun do ilegality nevyhnutelně vede ke dramatickému snížení zdravotních standardů těchto zákroků. To může následně jak ohrozit následnou plodnost, tak zvýšit riziko infekce a v nejhorším případě i vydat všanc život ženy, která se k takovému způsobu interrupce uchýlí.
Žena, která by si pak za jiných podmínek později v životě potomka pořídit chtěla, se po zpackaném potratu vytouženého mateřství mnohdy dočkat už vůbec nemusí.
Český model jako důkaz výsledků racionální politiky
Důkazem, že liberální potratová politika nevede k jejich nadužívání, je Česká republika. Přestože u nás interrupci mohou ženy podstoupit i z čistě osobních důvodů do 12. týdne těhotenství (a do 24. týdne s lékařským doporučením), jejich četnost od roku 1988 (kdy jich bylo provedeno přes 110 tisíc) v čase strmě klesá. Podle dat ÚZIS bylo v roce 2019 uměle přerušeno již jen 17 757 těhotenství (z toho 3 313 ze zdravotních důvodů). To odpovídá přibližně 12 procentům veškerých gravidit.
Spíše než represe, se mnohem účinnější metodou jeví být edukace a dostupnost antikoncepce. Nemá smysl bránit potratům; je třeba bránit nechtěným těhotenstvím. A pokud už žena skutečně neplánovaně otěhotní, je namístě nabídnout jí takovou péči, že se potrat nebude zdát jediným východiskem. Ale i tehdy nechat tuto možnost otevřenou.
Když se z otázky politické stává otázka zdravotní
V zemích jako Polsko, kde je hluboce zakořeněná tradice křesťanství, lze očekávat (ať už se nám to líbí či ne), že politika okolo potratů bude vystavěna konzervativněji. Ve chvíli, kdy však legislativa negativně dopadá na budoucí život plodu a zdraví ženy, se přestává jednat o otázku politickou, nýbrž o otázku zdravotní. A podle toho by se k ní také mělo přistupovat. Případ Izabely totiž nemusí být zdaleka poslední.
V komentářové sekci dáváme prostor různým úhlům pohledu a širokému spektru názorů, které nemusejí představovat stanovisko redakce.
V neposlední řadě – život ženy, která plod nosí, by nikdy neměl být zbytečně ohrožen, pokud je možné riziku předejít. To považuji za hodnotu, na které bych očekávala shodu bez ohledu na víru i politickou orientaci.
Debata, ve které chybí pragmatismus
Otázka umělého přerušení těhotenství dlouhodobě vyvolává emoce a na vrub toho často postrádá pragmatismus. Kdyby jej bývala polská vládnoucí garnitura použila, dost možná by došla k závěru, že potlačováním potratů touhu po mateřství a stvoření nového života (a často i jeho faktickou možnost) u svých občanek skutečně nezvýší.
Naopak se vystavuje riziku, že ženy s nejrůznější rodinnou zátěží (tedy výskytem genetických chorob) se budou otěhotnění ještě intenzivněji vyhýbat, aby předešly případnému početí postiženého dítěte, které by byly nuceny donosit.
Je tedy na nich, aby zhodnotili, zda zdánlivá „záchrana“ života dětí s vývojovými vadami přináší v konečném důsledku ty výsledky, kterých dosáhnout skutečně chtěli.
Bude na lidech, aby rozhodli
Jako žena a jako budoucí lékařka stojím za polskými ženami. Přeji si, aby dozvuky protestů, které se Polskem o víkendu prohnaly, byly dostatečně hlasité. Tak hlasité, že si na zbytečnou smrt mladé ženy polská veřejnost vzpomene i během příštích voleb. Změnu totiž musí (a může) přinést jedině demokracie – tedy lidé, kteří nakonec přijdou k volbám.
Autorka je členkou ODS a Mladých konzervativců a spolupracovnice redakce.
