Advokátka Klára Long Slámová stáhla 9. června svoji prezidentskou kandidaturu. Proč? Prezidentská kampaň se podle ní stala fraškou. Já s paní Slámovou tak úplně nesouhlasím. Fraškou není jen nadcházející boj o Hrad, nýbrž i celá naše politická scéna. A to všechno má společného jmenovatele – slova. Respektive způsob, jakým se se slovy nakládá.
Nikde jinde než v politice neplatí tolik ono biblické: „Na počátku všeho bylo slovo.“ Slova jsou delikátní nástroje, které, pakliže jsou správně použity, mohou pohnout masami lidí a nastartovat velké dějinné události. Za každou revolucí se tak ukrývá dobrý slogan. Rovnost, volnost, bratrství Velké francouzské revoluce či mír, chléb, půdu Velké říjnové socialistické revoluce.
Slova, která používají ti u moci, jsou pak přímým odrazem stavu daného režimu. V moment, kdy v mluvě vládnoucích převládají stokrát opakované fráze, které již ztratily veškerý svůj význam, či ještě hůře, když jejich veřejné výstupy tvoří profesní a pro běžného člověka zcela nesrozumitelný slang, jsou to jasné příznaky zahnívání daného režimu. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na režimy protosocialistické.
„Tuto důvěru považuji za podporu leninské politiky naší strany a za souhlas s činností jejího ústředního výboru a politického byra ústředního výboru. Ujišťuji vás, že vynaložím všechny síly, abych si zasloužil velké cti být vaším poslancem. Zcela nedávno jsme utrpěli těžkou ztrátu – zemřel Jurij Andropov, vynikající stranický a státní činitel. Byl to vedoucí činitel leninského typu, který netrpěl rutinérství a šablonovitost, který dokázal zlomit setrvačnost a inspirovat lidi k družné práci pro upevnění moci naší vlasti a pro mír ve světě.“
Tento výňatek z projevu generálního tajemníka Konstantina Černěnka, je více než výmluvný. Nudný a naprosto nezajímavý shluk frází, snažící se zamaskovat fakt, že nejmocnější muž sovětského svazu neměl reálně co říct tváří v tvář ekonomické krizi, která jeho zemi tehdy postihla. Při nahlédnutí do archivu Rudého práva je pak jasné, že nešlo o ojedinělý výstřelek. A je snad dnešní situace jiná?
Březina slibuje systémově podporovat české firmy. Ovšem jak přesně si tu systémovou podporu představuje, nám už neprozrazuje.
Již dlouho dobu sbírám různé volební materiály a při pohledu na svoji sbírku shledávám, že každé volby – a je jedno jaké, jestli krajské anebo snad ty prezidentské – jsou úplně stejné. Pořád dokola, znovu a znovu, se objevují ta samá hesla. Budoucnost, změna, naděje, důstojná penze, důstojný život, svoboda, jistoty, zdraví, příroda. Ale, kde je konkrétní politický projekt?
Pojďme si to podrobněji ilustrovat na blížící se prezidentské volbě. Zatím jediný kandidát, který byl schopný pro svoji kandidaturu nasbírat potřebných 50 000 podpisů, je podnikatel Tomáš Březina. A co nám slibuje?
První bod jeho krátkého programu se jmenuje Pravdivost. Hned pod nadpisem čteme: „Chci pravdivost osobního a veřejného života, silné osobnosti a vzory.“ Jak to chce jako prezident zařídit? Těžko říct, níže pod tímto heslem totiž slibuje systémově podporovat české firmy. Ovšem jak přesně si tu systémovou podporu představuje, nám už neprozrazuje.
Čtvrtý programový bod s názvem Skutečné řešení byrokratické hydry je pak ještě zajímavější. „Nechci novou aristokracii a byrokraty, chci skutečné elity,“ dozvídáme se. Opět ten samý problém – jak to chce Březina konkrétně zařídit? A kdo by podle něj vůbec tou novu elitou měl být? Březina nám zde dále sděluje, že chce snížit rozpočet prezidentské kanceláře a že se přestěhuje do podhradí, protože prý hrady nejsou pro prezidenty. Přestěhovat se z Hradu ale asi v boji proti byrokracii stačit nebude, že?
„Tato směs vágnosti a naprosté neschopnosti je nejvýraznější charakteristikou moderní anglické prózy, a zejména jakéhokoli druhu politického psaní. Jakmile vyvstanou určitá témata, konkrétní se rozplyne v abstraktní a zdá se, že nikdo není schopen myslet na obraty řeči, které nejsou otřepané.“ Kdybychom si odmysleli slova o anglické próze, nabyli bychom dojmu, že jde o reakci na Březinův „program“. Jedná se však o úryvek z eseje Politics and English Language, kterou roku 1946 napsal George Orwell.
Co to vůbec vypovídá o stavu české politiky, když na 50 000 lidí podpoří kandidáta, jehož program je ve skutečnosti jen snůškou prázdných frází a mlhavých slibů?
Problém, který zde popisuji rozhodně není nový, obzvlášť u nás však nabobtnal do naprosto neuvěřitelných rozměrů. Co to vůbec vypovídá o stavu české politiky, když na 50 000 lidí podpoří kandidáta, jehož program je ve skutečnosti jen snůškou prázdných frází a mlhavých slibů? Pokud by se někdo domníval, že Březina je jen jakousi výjimkou, tak to bohužel není pravda. Jako další příklad lze uvést jiného prezidentského kandidáta – ekonomku Danuši Nerudovou.
Její nedávný rozhovor pro MF DNES obsahoval řadu hlubokých politických úvah, jako když prohlásila, že chce jako prezidentka navracet lidem z okraje společnosti důstojnost nebo že chce být inspirací k propojování mladé generace se seniory. Jak přesně to vše chce dokázat samozřejmě neřekla. V reakci na to napsal novinář Petr Kolář text s výstižným názvem Danuše, automatický generátor banalit. Buďme sami k sobě upřímní – právě teď, v časech největší hospodářské krize od roku 1993 a krajně nebezpečné mezinárodní situace, je politika prázdných slov opravdu to poslední co potřebujeme.
Avšak stávající režim není schopen jednat jinak. Jeho krize je příliš hluboká. Jak ostatně zareagoval, když se ještě před pandemií začala zvyšovat politická polarizace společnosti? Znásobil počet projevů ústavních činitelů. A tak jsme kromě vánočního poselství prezidenta dostali i novoroční projevy premiéra, předsedy senátu a předsedy poslanecké sněmovny. Je jedno, jestli zabíjí pandemie nebo nezastavitelně stoupají ceny energií, reakce je vždy stejná. Na naší televizní obrazovce se zjeví nějaký vrcholný politik a z bezpečí svého pražského paláce nás zavalí přívalem frází ve snaze nám takříkajíc vysvětlit, co si máme o dané situaci myslet.
Česká republika stojí tváří v tvář sérii dlouhodobých problémů, které stávající mocenské struktury nejsou schopny řešit.
Posledně takto vystoupil premiér Fiala. V hlavním vysílacím čase pouze zopakoval to, co už všichni víme, povinně ze všeho obvinil dva největší padouchy naší éry – Putina a Babiše – a jako by se to nevylučovalo, neopomněl říct, že sice všem vláda pomoct nemůže, ale že nikoho padnout nenechá. Jako analýza slabé, jako manévr k odvedení pozornosti od korupční aféry STAN skvělé. Slovy novináře Howarda Bealeho z filmu Network „už mám dost těch keců.“
Co vůbec vede k takovému pokroucení politického jazyka? Podobně jako v již zmiňovaném případě protosocialistických režimů je viníkem bezradnost. Česká republika stojí tváří v tvář sérii dlouhodobých problémů, které stávající mocenské struktury nejsou schopny řešit. CIA ve svojí knize fakt u České republiky zmiňuje například finančně neudržitelný důchodový systém a zdravotnictví. O důchodové reformě se tu bez výsledku diskutuje už přes dvacet let. Problémů je ovšem daleko víc. Od nedostupného bydlení přes katastrofální počty exekucí až po zhoršující se kvalitu školství. Politické elity nemají řešení na tyto a další problémy, které nás trápí, a zastírají to tím, že nás dnes a denně zaplavují přívalem vyprázdněných hesel, jednoduchých frází a nic neříkajících slibů. Zkrátka jenom „kecají“.
Nerad bych, aby se tento text sám stal příkladem takovéto politiky slov. Takže co dělat? Samozřejmě dokud nezmizí objektivní podmínky, které zavdaly stávající situaci, není žádná změna k lepšímu možná. Upřímní politici nespadnou jen tak sami od sebe z nebe. Můžeme však učinit první důležitý krok: nenechat si to líbit. Nespokojme se se stávajícím stavem věcí. Odhalujme prázdnotu slibů a hesel a dožadujme se skutečně propracovaných politických projektů. Nebojme se přitom nových a neotřelých nápadů, ale hlavně se nebojme jednat. Konkrétní činy jsou tou nejlepší protilátkou vůči politickým kecům. Spravedlnost, solidarita či demokracie jsou sice pěkná slova, dokud je však někdo nenapíše na transparent a nevyjde s ním do ulic, jsou to jen mrtvé abstrakce.
