Titulek tohoto komentáře je chybný. Všimněme si, že se nikdo nikdy neptá, proč je v naší politice tak moc mužů. Už jen způsob, jakým je otázka položená je nedílnou součástí problému. Tento problém má mnoho názvů a mnoho podob, ve výsledku je ale projevem toho, jak moc formální a málo skutečná naše demokracie je.
Dle údajů obsažených v brožuře Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030 podporuje až 69 procent lidí legislativní opatření na zvýšení počtu žen v politice. Jinými slovy si lidé uvědomují, že je žen v naší politice málo a chtějí to změnit. V předchozí poslanecké sněmovně tvořily ženy 23 procent z celkového počtu zákonodárců, v té současné to je pak zhruba 26 procent, což je český historický rekord. Jen pro porovnání v Iráku v roce 2021 dosahoval počet zákonodárkyň 28 procent. Celkový průměr mezi státy Rady Evropy je pak 32 procent.
Nabízí se samozřejmě rýpavá otázka, proč se vůbec snažit zvyšovat počet žen v politice. Odpověď je jednoduchá. S absencí žen schází v politickém rozhodování jejich unikátní perspektiva a životní zkušenost, což pak vede k tomu, že jsou přijímána rozhodnutí, která opomíjí jejich potřeby a zájmy. V české politice to lze krásně ilustrovat na řadě témat. Jedním z nich jsou menstruační pomůcky.
V Evropě patříme ke skupině států, které daní vložky a tampony nejvyšší měrou.
Menstruace je fyziologický proces, který je pro řadu žen nanejvýš nepříjemný a bolestivý. A přesto jsou vložky a tampony zdaněny sazbou 21 procent, jako by šlo o luxusní zboží a nikoliv o základní hygienický produkt! V Evropě tak patříme ke skupině států, které daní vložky a tampony nejvyšší měrou. Třeba takové točené pivo je v současnosti zdaněné jen 10 procenty. Inu, pánové politici mají své priority…
Na západ od nás se běžně mluví o fenoménu menstruační chudoby, tedy kdy si ženy nemohou dovolit náklady na nákup menstruačních pomůcek a musí tak improvizovat pomocí toaletního papíru či prostě déle používat tu samou vložku či tampon. Tyto „alternativy“ ale výrazně zvyšují riziko zánětů a infekcí. Ve Skotsku tak už v roce 2020 zákonem prosadila Labour Party, aby byly menstruační pomůcky zdarma (běžně vám je takto vydají v lékárnách či komunitních centrech), o rok později pak tehdejší novozélandská premiérka a bez pochyby jedna z nejvýraznějších světových političek Jacinda Ardernová oznámila, že na všech tamních školách budou vedle toaletního papíru a mýdla také vložky a tampony.
Kromě několika článků se u nás politická debata na toto téma prakticky nevede. Důkazem budiž i to, že v České republice doposud neproběhla žádná studie, která by se aspoň pokusila zjistit, kolik žen u nás vlastně v menstruační chudobě žije – například ve Velké Británii jí trpí každá desátá dívka a mladá žena. V rámci daňových změn navržených vládou Petra Fialy by vložky i nadále zůstaly zdaněny 21 procenty. Boj za to, aby byly menstruační pomůcky v nové snížené dvanáctiprocentní sazbě vedou ženy – osobně nevím o jediném poslanci či vrcholovém politikovi, který by toto téma nějak řešil.
Trend je ale jasný. Zatímco jinde ve světě se mluví o tom, že by měly být menstruační pomůcky zdarma, u nás je jen problém jejich přesunutí do snížené sazby DPH. Absence političek lze výrazně pocítit i při debatě o sexualizovaném násilí. Stačí připomenout skandální návrh ministerstva vnitra, podle kterého by se znásilnění trestalo jen pokutou.
Většinu zaměstnanců neziskového sektoru totiž tvoří právě ženy. Proč jich je tedy v politice tak málo?
Zkrátka a dobře česká politika kriticky potřebuje více žen. Jak na to? Pokud bychom nechali věcem volný průběh a stávající pomalý růst počtu žen v politice by nám zázračně vydržel, tak bychom se k tomu, aby 40 procent všech poslanců tvořily ženy, dopracovali až někdy v roce 2071. Často se přichází s tvrzením, že ženy zkrátka nemají zájem o veřejné dění, ale to je nesmysl. Většinu zaměstnanců neziskového sektoru totiž tvoří právě ženy. Proč jich je tedy v politice tak málo? Za vším hledej systém.
Ženy jsou u nás výchovou na školách a v domácnostech stále tlačeny do pečovatelských oborů, jako je zdravotnictví či školství, které jsou dlouhodobě finančně podhodnoceny. Zdravotnictví je obor, který je namáhavý jak fyzicky (kvůli dlouhým směnám) tak i psychicky (vyžaduje hodně emoční práce). Průměrná mzda zdravotní sestry je ale přitom jen 34 129 korun, minimální důstojná mzda – tedy taková mzda, která vedle existenčních potřeb dokáže pokrýt i výdaje na vzdělávání a volný čas, je přitom 40 912 korun. Za tímto nedostačujícím platovým ohodnocením hledejme logiku kapitalismu, který vzhledem ke svému dravému důrazu na nikdy nekončící produkci preferuje před pečovatelskými obory ta zaměstnání, která vytváří nějakou novou hodnotu ve smyslu nových produktů.
Do toho zahrňme všeobecný rozklad sociálního státu – Česká republika reálně nemá žádnou rodinnou politiku. Každý rok stále znovu a znovu slyšíme o nedostatku míst v jeslích a školkách. O nějakých osvětových kampaních ani nemluvě, a tak je stále běžným jevem, že ženy tráví daleko více času starostí o chod domácnosti než muži. Žena, která je zaměstnaná na plný úvazek a má děti mladší 18 let stráví průměrně 4,5 hodiny denně péčí o děti a domácnost, u muže ve stejném postavení to jsou ale jen 2 hodiny. Politika je řemeslo časově a emočně náročné. Kdo by se tedy do něj pouštěl, když se musí ještě starat o rodinu? Proto političky často buď žádné děti nemají, příkladem budiž Angela Merkelová, či do politiky vstoupí až v moment, kdy jsou jejich děti dospělé, jako je tomu u předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové.
Cení se maskulinní charakteristiky – ony slavné ostré lokty v podobě dravé výkonnosti a bezohledné soutěživosti.
Dalším problém, do nějž se promítá nízká míra osvěty, je i gender pay gap. Za stejnou práci je často ženám nabízena nižší mzda – málokdo ale toto nezákonné jednání ze strany zaměstnavatelů hlásí.
Tyto systémové překážky vedou k tomu, že se příliš mnoho žen politice nemůže věnovat. A ty, které se politice věnovat mohou, jsou pak z vyšších sociálních tříd – podobně jako jejich mužští kolegové, jejichž chování často kopírují. Abyste se v systému totiž dostali na vedoucí pozice, je potřeba se chovat podobně jako se chová celý systém. Cení se maskulinní charakteristiky – ony slavné ostré lokty v podobě dravé výkonnosti a bezohledné soutěživosti. Klasickým příkladem toho je bývalá neoliberální premiérka Margaret Thatcherová.
Při bližším zkoumání nakonec zjistíme, jak vlastně nereprezentativní naše demokracie je. V poslanecké sněmovně profesně drtivě dominují právníci, lékaři a manažeři, lidé, kteří nemají žádnou zkušenost s manuální prací a nikdy ve svém životě nezažili chudobu či finanční nejistotu. Není pak divu, jaké zákony tito lidé produkují. Proč to zde zmiňuji?
Fakt, že bude více žen v politice, ještě negarantuje, že politika přestane ženy diskriminovat. Vzestup krajně pravicových influencerek v USA brojících proti feminismu a volajících po tom, aby se ženy vrátily do své „přirozené“ role v kuchyni, ukazuje, jak složitému problému čelíme.
Americkými médii byl rovněž jako velký úspěch oslavován fakt, že se zvýšil počet žen ve vedení zbrojařských firem, v armádě a státních bezpečnostních agenturách. Přitom americkou armádu lze bez nadsázky popsat jako stroj na sexuální útlak – v roce 2015 americká armáda zaznamenala 1 307 781 ambulantních návštěv v souvislosti se sexuálním obtěžováním ve svých řadách. Drtivou většinu obětí představovaly ženy.
Gina Haspelová se v roce 2018 stala první ženou v čele CIA, přesto od ní nešlo očekávat žádnou lidštější politiku. V roce 2002 totiž byla ředitelkou mučírny CIA v Thajsku, jedné z mnoha, kterou CIA v té době provozovala (jedna se dokonce nacházela u našich polských sousedů).
Boj za vyšší zastoupení žen v politice je tou nejdůležitější frontou boje za skutečně reprezentativnější politiku.
Na každou progresivní političku jako byla historicky Rosa Luxemburgová či Alexandra Kollontajová vždy připadá jedna Meloniová. Odstranit hospodářské překážky ve stávajícím systému, které znesnadňují ženám participaci na veřejném dění nebude stačit. Poté musí následovat další ještě těžší boj, boj za změnu politické kultury a politického myšlení. Nebude to nic snadného – důkazem budiž to, že v tomto roce už dvě progresivní političky rezignovali, a to ze shodného důvodu vyhoření. Jde o již zmiňovanou Jacindu Ardernovou a skotskou premiérku Nicolu Sturgeonovou. Lze přitom spekulovat, že nakonec bude k resignaci donucena i další výrazná politička – finská premiérka Sanna Marinová.
Boj za vyšší zastoupení žen v politice je tou nejdůležitější frontou boje za skutečně reprezentativnější politiku. Dokud naší demokracii budou dominovat postarší muži ze střední a vyšší třídy, bude to jen demokracie formální. Teprve v moment, kdy volené orgány zastupující lid budou svým složením odpovídat reálné skladbě populace – jejímu třídnímu, genderovému, etnickému a věkovému složení, teprve v ten moment budeme moci prohlásit, že máme skutečnou demokracii.
Autor je člen Předsednictva Celostátního výboru strany Levice.
