V posledních měsících se hojně řešily mzdy, celkové financování vysokých škol a vědy. Mnoho akademiků a odborníků z různých akademických pracovišť odkrývalo, jakou mají mzdu a co vše musí vykonávat, aby měli důstojný plat. Petr Fiala jako profesor humanitní vědy dobře zná poměry v akademické sféře, přesto je přesvědčený, že není potřeba zvyšovat finance akademickým pracovištím či vysokým školám. Zároveň je zajímavé, že současná vláda neustále proklamuje, jak je vzdělání nutné a dokonce že je třeba provést reformy ve školství. Fiala si takové předsevzetí vzal jako osobní úkol, ale není jasné, zda něco v této oblasti splní. Dosavadní kroky mluví spíše o opaku.
Vysokoškolští pedagogové doplácí na inflaci nejvíce, neboť jejich finance jsou velice omezené. Když dochází k výkřikům o navýšení platů pedagogům, akademici sem bohužel nespadají. Ti jsou odkázání na svá pracoviště, jejich mzda se navíc také odvíjí od toho, zda se činí v grantech či v dalších projektech. Většina z nich dělá několik paralelních a časově náročných činností – publikace, přednášení, vedení závěrečných prací, odborné aktivity. O tom všem již bylo napsáno několik článků a komentářů, za zmínku stojí třeba velice kultivovaně napsaný text prof. Bílka, který přepracoval Kafkův Starý list. Profesor Bílek v něm tak popisuje naprosto bezvýchodnou situaci.
Vláda ale platy akademiků řešit nehodlá a zdá se, že ani v nejbližší době nedojde k výrazným změnám. Pokud by chtěli vyšší plat, musí se snažit, aby přece měli granty a mohli tak mít nadprůměrnou mzdu! Kdo se nesnaží, ať nejí a bere nízkou mzdu! I to je reálný obrázek o pracovní náplni akademiků na vysokých školách.
Doktorské studium je moderní otroctví, protože s tak nízkou „odměnou” doktorského studia nejste schopní vyžít, určitě ne v Praze. Doktorské studium je tak dostupné pouze pro studenty, kteří mají nějaké finanční zázemí a silnou finanční podporu ze strany blízkých.
Vysoké školy a zejména humanitní obory jsou pod nejsilnějším náporem neoliberalismu vůbec. Koneckonců kdo ze studentů neslyšel klasické otázky – K čemu ti to bude? Kde se uplatníš? Co budeš dělat? Nejspíše budeš číst jako skladník Vergillia v originále. Na takové otázky samozřejmě nelze nalézt odpověď, nicméně mnoho absolventů humanitních věd najde uplatnění v různých odvětvích, kde berou klidně i nadprůměrné mzdy.
Rakouský filozof K. P. Liessmann v roce 2006 vydal publikaci s názvem Teorie nevzdělanosti (česky v roce 2008), ve které analyzuje změny ve školství a dotýká se daleko většího problému, kterým je vliv ekonomiky ve vzdělávání. V knize upozorňuje na různé problémy vzdělávací politiky – například financování, různé reformy a píše také o vyprázdněnosti kurikula, které se neustále přepracovává, aby koneckonců bylo co nejefektivnější za co nejjednodušších podmínek. (O vlivu neoliberalismu do školství píší dále autoři Kaščák, Pupala, 2012) Liessmann píše o společnosti vědění a upozorňuje, aby se čelní představitelé vyvarovali zkratkovitému pojetí vzdělávání. Ti tomu dost napomáhají zejména v mediálním prostoru. Společnost vědění je pojem, který neustále rezonuje ve veřejném prostoru a s tímto spojením pracují právě politici, jejichž představy o školství jsou mnohdy zkreslené bez hlubšího porozumění dané problematiky.
O proměně vzdělávání a směřování k postupnému úpadku podoby školství píše také Keller (2006), jehož publikace Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna se zabývá tím, co vše přinese škola, která promění svou společenskou roli, pokud dojde ke krátkozrakým úpravám, případně, když se vzdělání bude odvíjet na základě různých dat a uplatnění na trhu práce. Znovu se dostáváme k problému tržní ekonomiky a jejího vlivu do vzdělávacích institucí.
Zmíněné reformy by měly probíhat na základě zmiňované tržní ekonomiky, o což se snaží současný vládní kabinet. Premiér Fiala ve svých příspěvcích opakovaně tvrdí, jak je nutné řešit poptávku na trhu a orientovat se směrem k tržní ekonomice. Problémy školství a například financování vědy má tedy vyřešit trh. Dále se také hovoří o mezinárodním srovnávání, které ovšem nebývá objektivní a metodika nezohledňuje několik parametrů, jako například kurikulum dané země, metodika sběru dat zůstává nejasná a zveřejněné výsledky nikdo nekomentuje a nerozebírá. Navzdory nedostatkům se PISA stává součást státní správy a výsledky jsou považované za něco nezpochybnitelného (více také – Kaščák, Pupala, 2018). Proto dochází k zásadní proměně vzdělávacího systému, již se nemluví o jakési ucelené podobě, kde by například mohli mít prostor k vyjádření erudovaní lidé. Ve veřejných debatách stačí říct pár frází, které mají údajně shrnout problematiku vzdělávacího systému. Svůj podíl na tom nese právě zmiňované financování školství. „Jedni sní o škole jako o idyle solidárního společenství a nekonfliktní integrace, zatímco druzí nemají nikdy dost soutěže, konkurence, testů, mezinárodních rankingů, evaluací, opatření k zajištění kvality a kurzů orientovaných na výkonnost.“ (Liessmann, 2008, s. 38)
Kapitola o vzdělávání ve vládním prohlášení je silně orientovaná na metodiku Strategie 2030+, která je důkazem velkého vlivu neoliberalismu do vzdělávání. Z celé strategie vzdělávací politiky je patrné, jak se Česká republika chce dostat na vyšší příčky v mezinárodním srovnávání. Politici chtějí měnit vzdělávání takovým způsobem, aby se lidé údajně stali konkurenceschopní na trhu a byli připraveni na měnící se podmínky ve společnosti. Takové proklamace jsou většinou nic neznamenající. Důkazem nechť je zmiňovaná metodika, kde v preambuli stojí: „Cílem vzdělávání v následující dekádě je základními a nepostradatelnými kompetencemi vybavený a motivovaný jedinec, který dokáže v co nejvyšší míře využít svůj potenciál v dynamicky se měnícím světě ve prospěch jak svého vlastního rozvoje, tak s ohledem na druhé a ve prospěch rozvoje celé společnosti.” (Strategie Vzdělávací politiky České republiky do roku 2030 +, 2020, s. 5)
Budoucnost vzdělávací politiky stojí mezi několika mezníky, protože se opravdu jedná o zásadní změny naší země. Školství se může měnit na základě ekonomiky nebo se může dát prostor odborníkům, kteří budou mít možnost rozhodovat o budoucnosti vzdělávací politiky bez zásahů politických vlivů. MŠMT jistě věnuje prostor odborníkům, ovšem finální rozhodnutí se odvíjí na základě politické vůle a politického rozhodnutí. Zmiňované publikace stojí za přečtení, neboť detailně popisují v čem se vzdělání mění a jak moc velký vliv neoliberalismu se do vzdělání a do vědy dostává. „V celé oblasti vzdělání je v neposlední řadě patrné, že místo společnosti vědění směřujeme velkou rychlostí ke společnosti kontroly, a téměř všechno, co se v poslední době projednává pod hlavičkou ,autonomie‘, se řídí imperativem sociální struktury založené na ovládání prostřední sebekontroly ovládaných.” (Liessmann, 2008, s. 118)
Autor je student, sociální pracovník a anonymní komentátor.
