Nemá smysl hrát si na objektivitu. Protože ačkoliv samozřejmě můžeme (a měli bychom!) mít racionální argumenty, není možné být objektivní ve chvíli, kdy jedna strana omezuje vaše práva a druhé straně hrozí, že by byla omezena. Proto se nevyjádřím objektivně.  Vyjádřím se z pozice ženy a obyčejného člověka, kterého by se omezení reprodukčních práv dotklo.

Poprvé se mě téma interrupce osobně dotklo před třemi lety. Jednalo se o starší kamarádku, mladou ženu s dvěma malými dětmi, jedním několikatýdenním a druhým zhruba dvouletým. Všimla jsem si, že starší kamarádce není dobře, tak jsem se zeptala, zda je všechno v pořádku a jestli nepotřebuje pomoc. Odpověděla mi na to velmi opatrně, že byla na interrupci a po zákroku jí je lehce nevolno. Po chvíli se rozpovídala a řekla, že se bála mé reakce, protože neví, jaký mám na „tyhle věci“ názor.

Tato situace se odehrála v době, kdy nebyly viditelné veřejné snahy omezovat potraty a interrupce a stejně to ta žena vnímala jako stigma či tabu. Ačkoli byla rozhodnutá a její rozhodnutí bylo racionální a odůvodněné (podstoupení zákroku ženami s více dětmi, neboť by situaci rodina finančně nezvládla, je velmi časté), měla strach z odsouzení.

Další uvědomění si problému nastalo během mého krátkého studijního pobytu v Krakově v roce 2021, kde jsem se (možná paradoxně) vzdělávala ohledně feministických témat v zemích V4. Jedním z velkých témat byla reprodukční práva v Polsku, kde platí absolutní zákaz potratů. Tehdy se mi o pár dní zpozdila menstruace. Ačkoli se jednalo o stresovou situaci, ve větším klidu mě udržovaly dvě věci: 1. Že mám možnost volby, jestli chci nebo nechci být matkou, 2. že mám skvělého, milujícího a chápajícího partnera, který by mě podpořil, ať už bych se rozhodla jakkoliv, a se kterým jsem mohla beze strachu všechny možnosti zvážit a probrat. Ačkoliv jsem měla všechna tato privilegia, stejně mi z tohoto rozhodování nebylo vůbec dobře.

To, které z těchto rozhodnutí je správné, záleží pouze na úsudku ženy, které se toto rozhodnutí týká.

Tato zkušenost ve mně hluboce zakořenila. Když mi pak jakýkoliv člověk vysvětloval, jak je to přeci vše otázkou morálky, (ne)zodpovědnosti a podobných věcí, kypěl ve mně vztek. I pro mě by bylo toto rozhodování ztělesněním noční můry a jsem přesvědčená, že tomu tak je u většiny žen. Ale to, které z těchto rozhodnutí je správné, záleží pouze na úsudku ženy, které se toto rozhodnutí týká. Nikdo nemá chození na interrupce jako kratochvíli. Jedná se o velký zákrok, který je pro některé ženy zároveň finančně nedostupný.

Společnost vnímá lékařskou péči na různých úrovních. Pokud veřejně řeknete byla jsem u zubaře, nikdo se nad tím nepozastaví. Pokud řeknete byla jsem u gynekologa, už to mnozí považují za nevhodné sdělování příliš osobních záležitostí. A pokud řeknete podstoupila jsem interrupci, nejen, že to pro mnohé bude téměř skandální, mnozí vás rovnou obviní z vraždy. Jen proto, že jste rozhodla o svém těle a své budoucnosti.

Těhotenství nejde vnímat jako oddělený proces končící porodem. Tělo ženy není inkubátor, který si po ukončení procesu řekne hotovo a jde dál svým životem. Těhotenství neoddělitelně zasáhne tělo i duši. Porod může být (a mnohdy je) traumatickou zkušeností, kterou si žena přenáší do dalšího života.

Důvody podstoupit interrupci mohou být různé. Od sociálních (například finance), přes početí traumatickou cestou (incest, znásilnění), zdravotní důvody (ženy nebo plodu) až po prosté „nechci“, které bývá nejčastěji odsuzováno. Ono „prostě nechci“ je ale stejně legitimní důvod jako kterýkoliv předtím – faktor ženské psychiky je totiž velmi často přehlížen. Raději je zmiňována psychika embrya, které ještě tyto všechny faktory nevnímá ani necítí.

Proč mluví pro-life organizace o morálce jen ve smyslu existence, ale nemluví o dlouhodobé kvalitě života? Můžete darovat plínky či jiné hmotné věci, ale nikdy nezbavíte ženu traumatu z procesu těhotenství, porodu či pocitu viny, že dle společnosti selhala. Stejně tak nenahradíte dítěti například genetické predispozice, které si nese ze strany rodičů (například nemoc, sklony k závislosti) nebo v případě adopce či vyrůstání v dětském domově, že je prostě „jiné“. A především nikdy nezajistíte, že každý rodič bude dobrý rodič. Spokojený a milující rodič je základem pro spokojené a šťastné dítě. Pokud je rodič do této funkce dotlačen, má to nutně vliv i na výchovu a zdraví dítěte.

Ani teď ale nemá Česká republika čisté svědomí ohledně reprodukčních práv. Některým dosud žijícím ženám byla provedena nedobrovolná sterilizace, tento zákrok je už naštěstí zakázán. Trans osoby mají sterilizaci povinnou v případě úřední změny pohlaví.

Co se stalo v Polsku, je omezování lidských práv.

Přesto v České republice dlouhodobě klesá počet ročně provedených zákroků umělého těhotenství, které úměrně klesají s dostupnou antikoncepcí a dobrým sociálním a ekonomickým systémem. Co ale rozhodně nesnižuje počet interrupcí je zákaz potratů. Tento krok vede jen ke zbytečným úmrtím, nešťastným lidem a zoufalým činům, jakými jsou např. neodborně provedené zákroky.

Co se stalo v Polsku, je omezování lidských práv. Přerušení těhotenství je sice dle legislativy možné v případě přímého ohrožení ženy na životě, lékaři a lékařky mají ale strach tento zákrok provést, neboť toto ohrožení nelze dostatečně prokázat. I proto se čeká do poslední chvíle. I proto ke zděšení všech naplnily média příběhy Agnieszky a Isabelly, žen, které tento zákon stál život, když byly nuceny donosit v těle mrtvé plody.

Na Slovensku obdobný návrh neprošel v parlamentu jen o jeden jediný hlas, snahy o absolutní zákaz a následování polského zákona ale neustávají. V některých lokalitách je obtížně dostupná antikoncepce, umělé přerušení těhotenství může lékař odmítnout a použít takzvanou námitku svědomím.

V USA hrozí, že jednotlivé státy si budou moci rozhodnout, jestli je pro ně potrat a interrupce přijatelné řešení. V Texasu je interrupce možná jen do šestého týdne těhotenství, a to v mimořádných případech. Jenže v šestém týdnu těhotenství mnoho žen ještě ani neví, že jsou těhotné. To, jak k otěhotnění došlo (znásilnění, incest atd.) opět není bráno v potaz.

Zákaz potratů a interrupcí ve všech zmíněných státech v legislativní rovině má odlišný kontext, ale jednu jedinou společnou věc; všude ji schválili povětšinou bílí konzervativní heterosexuální muži vyššího věku, kterých se to ani v nejmenším nedotkne.

A v Česku? Většina odbornic a odborníků se domnívá, že v ČR jakožto velmi ateistické zemi zákaz potratů a interrupcí v současné době nehrozí. To ale bohužel neznamená, že tu tyto snahy nejsou. Mnoho lidí má přístup: „U nás se tohle nemůže stát, nám nic nehrozí“. I proto bývá účast na pro-choice demonstracích poměrně malá. Naproti tomu takzvaný Pochod pro život měl velké množství návštěvníků a už na první pohled byl daleko lépe financovaný, navíc podpořený pražským arcibiskupem Dominikem Dukou, který by ze své funkce měl být morální autoritou. V otázce Ukrajinek přeživších znásilnění připomíná jméno mučednice Anny Kolesárové, která raději spáchala sebevraždu, než by se dala zneuctít. Mohl ve svém klerofašistickém pokrytectví vyslovit něco ještě krutějšího, než nepřímo vyzývat ženy k sebevraždě?

Bojím se. Tato hnutí mají finance i styky s politiky, a ačkoliv většina společnosti s nimi nesouhlasí, jsou tichou a mocnou hrozbou.

Je děsivé, že Hnutí pro život mnohdy vystupuje na univerzitách či školách z pozice autorit.

Místopředseda Aliance pro rodinu Jan Gregor je poradcem náměstka ODS na Ministerstvu spravedlnosti. Jana Jochová Trlicová je asistentkou poslance ODS Václava Krále. Asistentka poslance Aleše Juchelky (za ANO) je Zdeňka Rybová z Hnutí pro život. Toto hnutí se také sešlo s dřívějším premiérem Andrejem Babišem za dob jeho premiérské funkce. Kromě snah o omezení reprodukčních práv jsou tato hnutí (dvě výše zmíněná, ale existuje jich více) silně homofobní, transfobní, mnohdy mají také názory vyhraněné vůči antikoncepci či sexuální výchově.

Poslední kapkou je praktická část fungování – jejich financování je zcela netransparentní, údajně jsou placená pouze z darů, avšak rozkrývání financování podobných organizací obecně ukazuje na nebezpečný vliv masivního peněžní podpory ze strany ultrakonzervativních náboženských organizací z USA a Ruska.

V neposlední řadě je děsivé, že např. Hnutí pro život mnohdy vystupuje na univerzitách či školách z pozice autorit a školí studentky a studenty medicíny, ačkoliv množství jejich výroků je zavádějících a v některých případech dokonce lživých, a to s nebezpečnými dopady na zdraví a psychiku pacientek.

Proto doufejme, že v ČR (i ve světě) naberou reprodukční práva směr ke zlepšení, ne ke zhoršení situace. Nechť nám jsou výše zmíněné situace v zahraničí ponaučením, nikoliv vzorem. Nenechme to být. Reprodukční práva jsou lidská práva.