Šimona Pánka, studentského vůdce z doby sametové revoluce a současného výkonného ředitele Člověka v tísni, si velice vážím. Odmítl vstoupit do politiky, ke které měl ty nejlepší předpoklady a místo toho se věnoval občanskému sektoru lidskoprávní agendě. O to více mě zarazil jeho projev na Koncertu pro Budoucnost konaném 17. listopadu na Václavském náměstí. Mluvil zde o závazku silnějších, bohatších a vzdělanějších k menším, chudším a méně vzdělaným, kteří neměli takové štěstí využít veškeré šance nabyté po listopadové revoluci. Snažil se přitom připomenout, že i solidarita patřila k zásadním hodnotám sametové revoluce.

Celý narativ Pánkova proslovu je založen na myšlence meritokracie, ve které se úspěch lidí a výše jejich jmění odvíjí od jejich schopností a výkonu. Tento přístup předpokládá, že všichni mají identické rovné příležitosti a výchozí podmínky na cestě k úspěchu. Tento idealizovaný pohled je nereálný nejen proto, že rovnost příležitostí u nás ani po sametové revoluci nikdy nebyla uskutečněna – kdo měl známosti, know how, ale také komunisty vyvlastněné předky, ten byl zásadně zvýhodněn v polistopadovém vývoji.

Zásadní však je, že narativ meritokracie pomíjí zásadní skutečnost, totiž že bohatí bohatnou na úkor chudších. První zmínění totiž odvádí státu na daních menší podíl ze svých příjmů než chudší v důsledku velké role DPH a nepřímých daní v našem daňovém systému, který trestá chudší za menší příjmy a nízké progresivity. Tato nespravedlnost se však promítá i do generační otázky. Se stářím roste plat, tudíž náš daňový systém daní více mladé než starší s vyššími platy. Výsledkem našeho daňového systému tedy je, že stát nechává více prostředků v kapse bohatých, kteří je obratem investují, zatímco chudší v investicích vyšší mírou zdanění omezuje. Přitom nemluvím o výhodách domácností podnikatelů nad domácnostmi zaměstnanců snižováním daní různými výjimkami a možností dávat si do nákladů i luxusní zboží.

Nerovné daně a generační válka

Důsledkem tohoto systému musí být růst nerovnosti majetku a jeho koncentrace v čím dál menším množství rukou, ale také zdražování zisk přinášejících aktiv, čímž se stávají pro chudší ještě méně dostupné. Příkladem za všechny je zdražování bydlení. Bohatší skupují byty jako investici, čímž zvyšují jejich ceny a stávají pro ostatní skupiny obyvatel méně dostupné, kvůli čemuž jsou chudší nuceni žít v nájmu u bohatších. Nejenže náš daňový systém daní více chudší než bohaté, ale ještě vede k platbám od chudších k bohatším. Žijeme tak ve společnosti, kde dochází k přerozdělování od chudých k bohatým, jejichž majetkové pozice neustále posilují na úkor střední třídy a chudších. Jde přitom o výsledek politické volby, nikoliv přírodních zákonů.

Šimon Pánek by spíše než o solidaritě měl mluvit o sociální spravedlnosti, která také patřila k pilířům hodnot podpírající požadavky sametové revoluce. Není totiž spravedlivé, aby stát pomáhat svou politikou bohatým ještě více bohatnout na úkor zbytku populace.

Autor je předseda Mladých sociálních demokratů a spolupracovník redakce. 

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..