02.09.2019 12:06

KOMENTÁŘ: Slevy na jízdném jsou zločinem proti ekonomické logice

Martin Dlouhý

Byl to už rok od zavedení slev na jízdném pro děti, mladistvé, studenty a seniory vládou Andreje Babiše. Za rok stály stát přes šest miliard a výrazně se tak podílely na rozpočtovém deficitu, který se neustále prohlubuje. Vláda Andreje Babiše přesto nijak nebrzdí se zvyšováním podílu tarifů na státním rozpočtu.

V době ekonomického růstu, který se letošním rokem počínaje začíná zpomalovat a nevyhnutelně se tak blíží jeho konec, se jedná o ekonomickou sebevraždu. Socialistická politika v době růstu se dá vždy ze strany levice obhájit slovy „zdroje jsou” a lidi to chtějí, ale v době recese se nám krutě vymstí.

Státní dluhy a obří deficity rozpočtu vyústí v masivní nezaměstnanost, rozdrobení státního aparátu a růst finanční kriminality. A to nebiju zbytečně na poplach, stejné efekty nám přinesla recese (a finanční krize) minulá, kdy stát taktéž nespořil před jejím příchodem a rozhazoval peníze na všechny strany. Spořit se začalo až v jejím průběhu, ale to už bylo pozdě.

Jak tedy ochránit naší zemi, její občany a sebe sama před ekonomickou katastrofou? Jednoduše, uvědoměním. Bohužel většina oprávněných voličů si neuvědomuje, že sociální politika jim sice přináší v krátkodobém horizontu benefity, ale v tom dlouhodobém jen a jen problémy. Jedná se o nepopulární myšlenku, ale většina občanů vidí v horizontu jednoho roku a většina politiků v horizontu čtyř let. To co přijde dál je nezajímá, proč taky. To se bude řešit, až to přijde.

Ekonomika tak ale bohužel nefunguje. Je nutné ji předvídat a předem se na její změny připravovat. Je nutné odstavit od moci rozhazovačné politiky a začít konat zodpovědně a s výhledem do daleké budoucnosti. Je nutné zavést ekonomická opatření, která poženou lidi k větší zodpovědnosti a finančnímu uvědomění. Je nutné, aby každý pochopil, že peníze jen tak nevypadnou ze státu a nebudou padat tak dlouho, dokud bude křičet já chci a chci a chci. Bohužel stát pod vedením levicových vlád takto křičící občany rozmazluje a utvrzuje je v jejich přesvědčení, že to tak bude napořád.

Slevy na jízdném jsou příkladem za všechny z těchto chybných socialistických vládních kroků, které rozhodně napořád” nevydrží. Vydrží tak dlouho, dokud vláda bude moct každý rok „najít” šest miliard korun. Byly zavedeny kvůli populistické vlně a křiku především seniorů, že všechno je moc drahé a že „já chci a chci a chci slevy.

Padnou kvůli ekonomické recesi, při které si i levicová vláda Andreje Babiše uvědomí, že na takové hlouposti nejsou peníze. Pro ekonomiku bude pozdě bez pochyby, nebude však i pozdě pro demokracii? Pokud budou voliči natolik rozmazlení, tak při volbách pošlou k moci ještě radikálnější levici, která ekonomiku zdevastuje ještě víc a jen proto, aby se udržela u moci. A taková radikální strana nejspíše i skoncuje s politickou svobodou v naší zemi.

Jak tedy dosáhnout uvědomění, aby se něco podobného nestalo? Politické strany pravice by se měly sjednotit a přestat pokřikovat na sebe navzájem a razit jednoduchý a jasný program, který pochopí každý. Média by měla nezávisle informovat o ekonomice a snažit se své čtenáře, posluchače či diváky v ekonomice vzdělávat, aby začali chápat, jak ta příšera jménem ekonomika, která nás svírá v drápech a určuje, co můžeme a nemůžeme dělat skrze ovlivňování našich příjmů, vlastně funguje a co potřebuje proto, aby spokojeně spala s plným břichem a nechtěla nás sežrat.

A finálně i my sami bychom s měli snažit šířit osvětu. Mladí k rodičům a prarodičům nebo rodiče k dětem a svým vlastním rodičům. Nikoli jako politickou agitaci, ale čistě logickou. Ostatně ekonomika není a nikdy nebyla o politice, to jen my jsme si jí s ní spojily. Ano, navzájem se ovlivňují a každý politický krok způsobuje pohyby ekonomiky, ale to, co je zodpovědné hospodaření a snaha o stabilní ekonomiku, nezáleží na tom, kdo je u moci, to je pořád stejné. Na tom, který má moc, záleží, zda to bude dodržovat nebo ne. A když tato pravidla nedrží, nevykonává svou moc správně a měl by od ní být odstaven.

Toho se však dá docílit jen skrze volby. Pojďme tedy ony dva roky, které nám do těch nejdůležitějších zbývají využít k šíření osvěty o ekonomice, pojďme zajistit, že budoucnost nebude ekonomický pád, ale stabilita. Každý si může dovolit koupit lístek na vlak za 200 korun, nemusí na něj mít slevu 75 %. A to říkám jako student s minimálními příjmy, který jezdí dálkovým vlakem skoro každý víkend. Oné slevy se s radostí vzdám, pokud mi to zajistí větší stabilitu do budoucna. Protože budoucnost, dlouhodobá budoucnost, je to, na čem nejvíce záleží, a to, co bychom se měli snažit udělat co nejsvětlejší.