„Amerika je zpátky,“ prohlásil pár týdnů po inauguraci Joe Biden a symbolicky tak stvrdil návrat k předtrumpovské zahraniční politice, tedy i návrat USA jakožto globálního hráče na poli snah o zastavení změny klimatu. Spojené státy znovupřistoupily k Pařížské dohodě a Biden vytvořil speciální exekutivní funkci „klimatického cara“. Rok a půl poté se zdá, že největší překážkou k návratu ke klimaticky odpovědné politice tvoří šestice konzervativních soudců na americkém Nejvyšším soudě.
Jedním z nejvýznamnějších dědictví Trumpovy éry je jmenování tří z celkem devíti soudců Nejvyššího soudu a zajištění pohodlné konzervativní většiny této instituce. Ta v minulých týdnech radikálním způsobem zasáhla do podoby americké společnosti. Vedle zrušení práva na interrupci přehodnocením precedentu Roe v Wade pak mohlo další zásadní rozhodnutí – West Virginia v. EPA – zapadnout.
Americký Nejvyšší soud totiž na základě stížnosti devatenácti převážně republikánských států a několika energetických společností minulý týden významně omezil možnost vládní Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) – která de facto plní roli amerického ministerstva životního prostředí – regulovat emise oxidu uhličitého na základě federálního zákona o čistém ovzduší (Clean Air Act). Vládní agentura nemá podle soudu pravomoc stanovovat emisní limity a další regulace. Jedná se o „rozhodnutí takového rozsahu a významu“, že vyžaduje výslovné zákonné zmocnění Kongresu nebo by taková opatření musel vydat speciální úřad – opět s pověřením legislativy.
Za zmínku stojí i postoj samotných energetických gigantů, kteří se ve velké míře postavili na stranu regulujícího úřadu.
Na první pohled technicistní spor obsahuje několik ale, která svědčí o účelovosti celého rozhodnutí. V první řadě se Nejvyšší soud napadenými regulacemi vůbec nemusel (a podle doktríny ani neměl) zabývat – konkrétní vyhláška vydaná EPA z Obamovy éry totiž pozbyla platnosti. Snaha soudců o omezení manévrovacího prostoru úřadu do budoucna i v případě jiných regulací je zjevná. Za zmínku stojí i postoj samotných energetických gigantů, kteří se ve velké míře postavili na stranu regulujícího úřadu s tím, že předvídatelná regulace je pro ně výhodnější než nekonečné soudní spory. Lze si tedy klást otázku, zda je rozhodnutí kromě republikánského establishmentu výhodné vůbec pro někoho.
Poměrně nudná debata o dělbě moci a vztahu mezi vládou a zákonodárstvím má v křehkém politickém systému Spojených států zásadní, a optikou řešení klimatické krize fatální následky. Zablokovaný a polarizovaný Kongres je konstantou americké politiky a prezidentově administrativě často nezbývá než se spolehnout na omezené nástroje exekutivy. Jednou z posledních možností bylo právě využití federálního zákona prostřednictvím EPA. Možnost vlády dostát svým slibům vůči občanům tak byla soudním rozhodnutím ještě více omezena.
Po radikálním zásahu konzervativní justice je podle expertů téměř „matematicky nemožné“ dosáhnout již tak nepřilíš ambiciózních amerických plánů snížení národních emisí na polovinu do roku 2030. Pro kontext, státy, které pravomoci EPA napadly, produkovaly v roce 2018 44 % emisí USA a od roku 2000 došlo jen k jejich malému snížení. Po rozhodnutí z konce června nelze čekat, že se tento stav změní k lepšímu.
Můžeme mluvit o pokusu o návrat o desetiletí zpět.
Jaká Amerika je tedy zpět? Rozhodnutí proti interrupcím lze považovat za návrat na začátek 70. let. Co se nedávného případu proti EPA týče, stojí za poznámku, že samotná environmentální agentura byla zřízena již v roce 1970 vládou kontroverzního republikána Nixona a Clean Air Act pochází dokonce z roku 1963. Můžeme mluvit o pokusu o návrat o desetiletí zpět, nebo ještě hůř – o snaze naplnit konzervativní (v případě reprodukčních práv) a libertariánskou (v případě omezování agentur jako je EPA) vizi, které jsou v rozporu s většinovým postojem americké společnosti. Klesající podpora Nejvyššího soudu tudíž nebude náhoda.
Zatímco právo na interrupci bývá omezováno s argumentem ochrany ještě nenarozeného života, životní podmínky již (nebo v budoucnu) narozených konzervativní většinu na americkém Nejvyšším soudě zjevně netrápily, když rozhodla v neprospěch regulací, které jsou v kontextu USA pro řešení klimatické krize nezbytné. Americká vláda nyní bude muset být ve snaze naplnit heroickou rétoriku konkrétními činy ještě kreativnější. Dění v nejvyšších patrech americké justice bude nicméně třeba nadále sledovat. Soudci Nejvyššího soudu jsou jmenováni na doživotí a stávající sestava bude nadále zasahovat do nejrůznějších sfér života Američanek a Američanů.