Další demonstrace na Václavském náměstí přinesla několik momentů, jež na setkání antisystémově smýšlejících lidí vrhá nové, odlišné světlo. Ukazuje se, že mezi příznivci dvou předních postav protivládních hnutí – Jindřicha Rajchla a Ladislava Vrabela – dochází k radikalizaci, která by nakonec mohla ohrozit základní demokratické principy, na nichž naše společnost již přes třicet let stojí.

Rusko tentokrát ne, ale…

Když minulou sobotu zaplnily horní část druhého největšího českého náměstí tisíce lidí, neznamenalo to nic výjimečného. Na podobné záběry jsme si od podzimu loňského roku už zvykli. Organizátor shromáždění Česko proti bídě – bývalý člen Trikolory a předseda strany PRO, právník Jindřich Rajchl – apeloval na své stoupence, aby s sebou nepřinášeli žádné ruské symboly.

Věděl dobře, proč to dělá, na předchozích demonstracích se to symboly vražedného ruského režimu, který loni v únoru bezdůvodně napadl Ukrajinu, jen hemžilo. Přestože se jejich výskyt značně snížil, u některých účastníků byly k vidění například nášivky hrdlořezů ruské žoldnéřské Wagnerovy skupiny, jež má na svědomí mnoho válečných zločinů během Putinovy agrese.

Levice zmizela, dezinformace vládnou

Na rozdíl od Vrabela si Rajchl nepozval jako řečníky zástupce komunistů ani některých tvrdě extremistických spolků, přesto se na pódiu objevily postavy, které jsou spjaty s českou dezinformační scénou a které hlásají prokazatelné lži či vyzývají k opuštění Evropské unie a Severoatlantické aliance. Nechyběly ani bizarní momenty, jako když bývalá novinářka České televize Markéta Dobiášová nechtěla mluvit o médiích (tedy o oblasti, v níž by jako v jedné z mála mohla mít alespoň nějakou expertízu) a raději se rozhodla potěšit mrznoucí demonstranty zpěvem.

O nejvíce plamenný projev sobotního odpoledne se ale na úplném konci postaral sám Rajchl, když prohlásil, že si chce vzít mandát nespokojených lidí pod pódiem (tedy několika tisíc občanů v zemi s populací okolo deseti a půl milionu obyvatel) a vyzval vládu, aby vyhověla všem požadavkům hnutí PRO nebo podala demisi. Pokud prý vláda Rajchla nevyslyší (v což demokratická většina společnosti může jedině doufat), ohlásil bývalý fotbalový funkcionář, že „16.4. začne neomezená blokáda vládních budov a série stávek, která může přerůst ve stávku generální.“

Na tomto místě docházíme k hlavnímu problému programu společenských fragmentů, jejichž původ můžeme hledat v době pandemie koronaviru a jejichž agenda se loni v únoru bez výjimky přesměrovala k tématu války na Ukrajině. Jejich teze jdou totiž přímo proti sobě. Například když v jeden moment z pódia zní horlivé burcování ke svobodě projevu a konci cenzury – a v druhé chvíli pokřikuje skupina protestujících na lidi s ukrajinskými, evropskými či aliančními vlajkami, jež se pravidelně shromažďují před Národním muzeem na odpor proti lidem pod pódiem, a nazývají je fašisty.

Paradoxně tedy lidé volající po „návratu svobody projevu“ omezují toto základní lidské právo demokratického světa oponentům, kteří s jejich pokroucenými názory nesouhlasí. To je ale jen menší část problému.

Rajchl svými slovy o blokádě vládních budov porušuje všechna demokratická pravidla a hodnoty, na nichž byly Československo a později Česká republika vystavěny. Ať se nám kroky nynější vládní garnitury líbí nebo ne, jedná se o legitimně, demokraticky zvolené zástupce, jimž voliči svěřili mandát ke správě Česka. Účet zvoleným správcům vystavujeme v demokratických volbách, násilné nátlakové akce nemají a nesmí mít v civilizované společnosti místo.  

Česká verze 6. ledna. A může být hůř

Obrázky „vlastenců“ snažících se proniknout do budovy Národního muzea a násilně sundat ukrajinskou vlajku, jež od začátku ruské invaze ční v čele historické budovy, nápadně připomínaly záběry z amerického legislativního sídla – Kapitolu – z 6. ledna 2021, kdy do ní vnikli stoupenci tehdejšího prezidenta Donalda Trumpa, čímž chtěli zvrátit výsledek prezidentských voleb.

Na rozdíl od amerického útoku ten v Česku demonstrantům naštěstí nevyšel, policie byla připravena a akt patřící více do doby římského senátora Caesara než do roku 2023, rychle a profesionálně ukončila. Nabízí se však otázka, nachází se česká, potažmo západní, demokracie v krizi?

Při náročném hledání odpovědi nelze vynechat fakt, že česká společnost je polarizovaná nejvíce za posledních třicet let. „Klesá důvěra v lidi okolo sebe a společnost, což se nedělo 30 let. To je pro mě jako sociologa nejvíc varující. Každá společnost stojí na nějaké vzájemné důvěře. Společnost bez soudržnosti a sdílených hodnot nemůže fungovat a bude se rozpadat. A bude náchylnější k nějakým populistickým řešením,“ popisoval situaci šéf sociologické agentury STEM Martin Buchtík na konci minulého roku pro Seznam Zprávy.

Právě návrhy populistických řešení se na mítinku střídala s dezinformacemi jako při atletické štafetě. Univerzální recept na poražení pučistických nálad, jež tato malá, ale hlasitá skupina lidí rozdmýchává, neexistuje. Při jeho hledání bychom však měli mít na paměti, že funkční liberální demokratická společnost potřebuje jasně odlišovat pravdu od lži, svobodu od totality a legalitu od ilegality. Rezignujeme-li na přirozené hranice, jež demokracii vymezují, dostaneme se do světa, který známe z bohatých, ne tak dávných historických zkušeností a z knih George Orwella.

Mlčením ku katastrofě

Občanská společnost dosud přecházela akce proruských populistů mlčením, vyjma shromáždění Společně proti strachu na konci loňského října. Nepřikládáním relevance dezinformačním či populistickým výkřikům a jejich nevyvracením však umožníme jejich asimilaci do veřejného diskurzu, kde mohou pomalu bobtnat tak dlouho, až se přerodí v relevantní sílu, jež systematicky rozloží zbytek společnosti.

Můžeme tedy doufat, že bezpečnostní orgány Rajchlovi a jeho podporovatelům nedovolí, aby útoky podobnými tomu na Národní muzeum násilně zkusil svrhnout demokraticky zvolené činitele. Pro obranu základních principů, na nichž moderní společenství stojí však může udělat mnohé každý z nás hned teď, a to upřednostněním důrazného zavržení antisystémových idejí před mlčením. I tím snad už nikdy nedopustíme, aby Orwellovými slovy „válka byla mír, svoboda otroctví a nevědomí síla.“