„Best way to learn is by watching. That is why porn is a multi trillion dollar industry.“ Tuto posvátnou větu Michaela Scotta bychom si měli dnes a denně opakovat zejména tehdy,  pokud se snažíme naučit politickému řemeslu.

Učení se takového řemesla, abychom svou práci odváděli kvalitně, je totiž zdlouhavý a náročný proces, který ne vždy může vyústit v kýžený výsledek. Ačkoliv se vám možná bude zdát, že se primárně opírám do „mladých a nadějných“, není tomu tak. Jev, o kterém budu psát, se týká dle mého takřka všech, kteří přicházejí do politiky jako „nepopsané listy“.

(Ne)zkušení

V politické straně či jiné profesní bublině se vrcholných pozic ujímají zpravidla zkušení, znalí či spolehliví lidé, což osobně vidím jako prospěšné. Když vás někdo vede, tak přirozeně nechcete, aby zmrvil každou záležitost, na kterou sáhne, a jistojistě nechce ani dotyčný ve vedoucí pozici neustále zažívat nezdar a sledovat své kolegy či podřízené, jak na něj hledí kritickým pohledem.

Zároveň se však v takovém prostředí objevují i mladí a ambiciózní jedinci, kteří za sebou sice mnohdy nemají žádné hmatatelné výsledky, ale zaujímají svým zápalem, vlastní propagací či samotným mládím. A v tu chvíli je tu na straně zkušených politiků zcela legitimní obava o budoucnost toho, co během svého působení vytvořili. Ani ne tolik pro názorové neshody se svými mladšími kolegy, jako právě pro nedostatky, kterými mladí v politice často disponují, jako je nezkušenost, absence trpělivosti či taktu a obecně nedostatek politického „talentu“.

Egomaniaci

Dalším jevem, který takové mladé jedince provází je egomanství a nedostatek sebereflexe. Mají pocit, že by se co nejdříve měli začít objevovat na televizních obrazovkách, chtějí být vidět, slyšet. To ovšem není nic špatného, je naprosto přirozené, že se do politického života zapojují extroverti. Potíž však nastává, když dojde na lámání chleba ve formě důležitých jednání.

Při nich totiž nejde ani tolik o to, kolik minut budu mluvit v televizi, ale zkrátka o to, jestli se daný problém podaří vyřešit. A když se kvůli nedostatečné přípravě a nezkušenosti projekt vyřešit nezdaří, ani deset minut v rádiu nikoho nezachrání, a ještě ke všemu to kredit dotyčného posune do nevídaných hlubin. A s nadcházejícími komunálními volbami se takových mladých lidí začíná rojit nespočet, přičemž zastupují naprostou většinu parlamentních stran. Některé znám z doslechu, s některými jsem měl tu čest osobně.

Otazníků ráj

Představme si modelovou situaci. Jsou volby, do voleb se dostane mladý, ambiciózní, nezkušený, ale přesto zapálený kandidát, kterému je třeba devatenáct let. A dle Českého statistického úřadu je takových letos téměř celý tisíc (881 přesně, do 25 let pak takřka 5500 kandidátů). Zmíněný kandidát se stane voleným zástupcem v různých orgánech zastupitelstva ve své obci a jeho práce začne. Co bude předkládat v daných orgánech nebo na plénu zastupitelstva k projednání? Kolik má v šuplíku nápadů, které by chtěl uvést v život?

Řekněme, že přeci jen nějaký nápad i se staršími kolegy přinese a hodlá jej projednat v oněch orgánech. Lámání chleba nastává. Mladý bývalý kandidát a toho dne zastupitel jde na své první jednání. Jak asi dopadne? Co bude říkat? Čím přesvědčí oponující, aby nakonec projekt přijali? Jaké má dosavadní zkušenosti z takových jednání? Jak víme, že nepohoří a jeho nápad (kvůli kterému jsme ho volili, jen tak mimochodem) se mu podaří protlačit? Neudělal by dotyčný nezkušený zastupitel lépe, kdyby ještě nějaký ten čas zůstal v pozadí a řemesla se učil bez znatelných efektů? Neudělali bychom my lépe, kdybychom ho do oné pozice nezvolili?

Proč Feriho?

Obecně sám pro sebe popisovaný úkaz nazývám právě Feriho syndromem. Proč? Mladí lidé zajímající se o veřejné dění v mnoha případech dosáhli názoru, že mohou zabodovat u veřejnosti obdobně, jako se to svého času stalo právě bývalému poslanci s milionem sledujících, jenž se v krátkém časovém sledu stal zastupitelem, radním a poslancem. Troufnu si tvrdit, že mnozí moji vrstevníci převzali jeho životní cestu jako mantru, aniž by si uvědomovali onu jedinečnost příběhu bývalého poslance, který nastavil sice fenomenální, přesto bych řekl nebezpečný a přitom umělý precedent nejen pro společnost obecně, ale především pro „mladé a nadějné“.

Co s tím?

Stůjme nohama na zemi, buďme trpěliví a skromní. Chceme-li svou práci v budoucnu odvádět kvalitně a prospěšně pro své okolí, nic jiného nám koneckonců ani nezbývá. A jste-li mladým člověkem a dočetli jste text až sem a baví vás dělat politiku či někam kandidujete, upřímně vám fandím, ať už kandidujete za kohokoliv. Mějte však na paměti, že na vašich schopnostech záleží víc než na čemkoliv jiném.