Žádný diktátorský režim nenastal ze dne na den. Nestává se, že by člověk ulehl do postele ve svobodné zemi a probudil se za totality. Změny, které k ní vedou, mohou trvat několik desítek let, ale i pár měsíců. Co když tyto měsíce právě nastaly?

Jakákoliv krizová situace si žádá tvrdá opatření. Věci, které by normálně v demokratickém státě byly naprosto nepředstavitelné, jsou nyní na denním pořádku. Každou hodinu probíhají další a další tiskové konference, kdy nám vládní představitelé suše oznamují, jakých dalších svobod se jen pro dnešek musíme vzdát.

Zákazy, které zprvu působí logicky a oprávněně, se neustále stupňují, až dosahují hrozivých výšin. Nejprve nám bylo zakázáno chodit do kin a divadel, do galerií. Za tím stále můžeme jasně vidět důvod – více lidí na jednom místě zvyšuje riziko nákazy. Následně nemůžeme chodit do obchodů, hospod a restaurací. Nakonec nemůžeme opustit vlastní dům nebo stát. Nemůžeme vyjet ani do zcela bezpečných oblastí. Nemůžeme překročit vlastní hranice. Ti, co zažili režim před 30 lety a stále cítí jeho pachuť v ústech, začínají být mírně neklidní. Opatření zavřít zemi se může zdát jako absolutní vrchol. A přesto dennodenně slyšíme, že omezení budou tvrdší.

Proč se náš stát chová tak radikálně? Proč se nadšeně vrhá i do zákazů, které nedoporučuje ani Evropská komise? Co za tím může být jiného, než snaha odvést pozornost odjinud? Je přece mnohem jednodušší alibisticky zakázat všechno pod záminkou ochrany obyvatel než se doopravdy snažit. A mezi všemi omezeními si už ani nevšímáme, že náš stát tuto situaci hrubě nezvládá.

Namísto dostatečného množství zdravotnických pomůcek pro nejohroženější skupinu, tedy doktory, se nám dostává několikrát denně ubezpečení, že sklady potravin jsou dosud plné. Radši, než aby stát zaručil dostatek testovacích vozů a systematická vyšetření všech potenciálně ohrožených, tak vláda centralizuje laboratorní odběry tak nešikovně, že nemocní čekají na výsledky několik dnů.

Vládnoucí koalice v čele s premiérem nás válcuje informacemi z televizních obrazovek snad každou hodinu, chrlí jednu lež za druhou a živí všudypřítomnou nejistotu. Nejprve lži o lékařce ze soukromé laboratoře, poté o údajném nezavírání obchodů a restaurací. Přes neustálé apely na klid a žádnou paniku jsou právě oni těmi, kdo paniku nejvíce šíří.

Neustálé mlžení vládnoucích představitelů je každým dnem více a více pro smích. Neschopnost premiéra odpovědět na otázky novinářů ohledně respirátorů a roušek nebo pomoci malým podnikatelům, které všechny zákazy nejspíš systematický zničí, dosahuje až za hranice trapnosti.

Ve skutečnosti je tato situace pro naši vládu zcela ideální. Lidé se nemohou bránit. Nejprve přijde o práci ona neoblíbená „pražská kavárna“ v čele s herci a intelektuály, poté dojde k likvidaci dalších Babišových protivníků – nezávislých podnikatelů. Tato postupná eliminace se, pod zástěrkou ochrany zdraví, odehrává všem občanům na očích.

Neříkám, že všechny kroky vlády jsou okamžitě hodny odsouzení nebo zavržení. Doufám ale, že tentokrát zůstaneme ostražití a nenecháme si demokracii protéct mezi prsty. Epidemie koronaviru i ochranná opatření tu nebudou navždy. A až nastane ten správný čas, měli bychom o svoje svobody bojovat. Nezvykejme si zase na život ve vězení. Než bude pozdě.