Barcelonská radnice v čele s levicovou starostkou Adou Colauovou nedávno poprvé vyvlastnila byt za účelem řešení tamní bytové krize. Hlasy po podobných krocích se ozývají po celé Evropě, především v Německu, kde však byly razantně odmítnuty kancléřkou Angelou Merkelovou, ale i z širších kruhů české politiky a v náznacích z pražského Magistrátu. Jedná se v České republice o bezprecedentní přístup, který by ohrozil jak právo na vlastnictví majetku, tak jistotu investic do nemovitostí.

Prvně je nutné si definovat institut vyvlastnění a jeho používání v české legislativě. Jedná se o poslední možný krok státu nebo státního orgánu při snaze o získání pozemků, jejichž zisk ve prospěch státu je ve společenském zájmu a za pozemky se vyplatí adekvátní náhrada.

Lze jej tak například využít při stavbě dálnic, letišť a dalších, tedy precedentně v případech, kdy je plán stavby pevně daný a odchylka kvůli majiteli, který nechce odprodat svůj pozemek, by stavbu buď znemožnila anebo výrazně prodražila. Vyvlastňování bytů ve velkoměstech však do takové kategorie nespadá a jejich vlastnictví ať už fyzickými či právnickými osobami, které je neudržují dlouhodobě obydlené, nezpůsobuje městu výraznou finanční ztrátu a ani neznemožňuje jeho činnost.

Jistě, dalo by se hádat, že pokud město nedokáže poskytnout svým obyvatelům dostupné bydlení, tak selhává ve své činnosti. Avšak je město opravdu neschopno takové bydlení poskytnout? V České republice a důsledkem tedy i v Praze máme neskutečně složitý proces výstavby, a to v podstatě všeho.

Zaprvé může výstavbu na roky zablokovat stížnost na výstavbu budovy (ať už z ekologického, sociálního či jiného důvodu) a za druhé už jen samotný proces schvalování stavby je tak složitý, že trvá roky a stavitel proto prodělává, výstavba se zdrží a následně je nutno kompenzovat ztráty vyšší cenou finálně postavené budovy. Proto nejjednodušším řešením by bylo výrazně zjednodušit a zkrátit proces schvalování nové výstavby a ztížit podávání stížností proti výstavbě tak, aby výsledné soudní pře nezdržovaly zahájení stavby o dlouhé roky. Podobné reformy se plánují, ale většina politiků se na ně bohužel nesoustředí a postup je proto velmi pomalý.

V Praze tak místo toho Piráti přišli s nápadem na průzkum obsazenosti bytů podle elektroměrů a následně případně uvalení vyšší daně na nemovitosti, které jsou takto neobsazené a přesto v soukromém vlastnictví (krok, který by Praze musel schválit český parlament, poté co by ho magistrát poslal jako návrh zákona).

Nejenže by se jednalo o narušení soukromí vlastníků nemovitostí, ale i o nerovnou daň, která by tak zaváděla ekonomickou diskriminaci na základě majetku. Jednalo by se tak o krok zpět do oblastí politiky, ze kterých jsme se díky bohu vyhrabali v roce 1989. Zároveň by taková daň znevýhodnila investice do nemovitostí a zapříčinila by snahu mnohých investovat do jiných a méně stabilních možností, což může ve výsledku stát oslabit skrze nižší příjmy, vyšší finanční ztráty obyvatel a menší jistotu na trhu, která nevyhnutelně působí jeho propad.

Vyvlastnění samotné, o kterém na Praze 3 mluvil například již bývalý člen strany Zelených Filip Hausknecht, je krokem ještě horším především proto, že by nevyhnutelně vedl k finančním ztrátám vlastníků bytů, kteří ve většině případů byt nakoupili za výrazně vyšší cenu, než na jakou by byl oceněn státem či magistrátem, obzvláště pak v době, kdy by stát či magistrát uměle razil ceny bytů dolů právě skrze tuto politiku.

Za zamyšlení stojí i fakt, že mnozí občané si byty kupují jako jistou investici do budoucna a zajištění do stáří či období životní nouze. Když jim stát toto zajištění vezme, vrátí jim v lepším případě pouze peníze, které za byt utratili, a nekompenzuje jim případný budoucí zisk, tak se tato ztráta projeví opět i na hospodaření celého státu. Člověk, který disponuje méně prostředky, může logicky méně utratit a tudíž odvede méně na daních (například DPH) a méně přispívá k rozvoji státu.

Nezavedení politiky sledování bytů, vyšších daní a vyvlastňování tedy je krátkodobým oddálením řešení situace ohledně nedostatku bytů, ale na druhou stranu výraznou investicí státu do budoucna a správným přístupem takového státu, který si váží svobodného trhu, svobodné ekonomiky a práv a majetku svých občanů.