Západní kultura, vyvinutá, rychlá, v mnoha ohledech příznivá je zahlcena představou jedince. Každý jede za sebe a na společné blaho se moc nedbá. Komunity a lidé se čím dál častěji cítí sami. Neustálý chtíč být odděleni, jedineční a „svobodní“ nám ale škodí více, než si uvědomujeme.

Závist & nedostatečnost

Všichni mají tendenci se porovnávat, ale jak špatné je toto porovnávání, když je naše představa ostatních zkreslená? Když se podíváme na sociální sítě, uvidíme zkrášlenou verzi toho, co se děje – šťastné kamarády a bohaté celebrity. Přichází pochyby a nejistota. Jsme oddělení a máme pocit, že bychom měli být úspěšnější, šťastnější, aktivnější. Toto nastavení způsobuje, že ostatní působí nadřazeně a komunikovat s nimi se nám zdá mnohem komplikovanější, než by mělo být.

Čím více porovnáváme naše úspěchy a radosti, tím více se také mezi námi všemi vytváří soupeřivost a odpor. Soupeřivá atmosféra potom překáží blízkým vztahům, ale klidně i třeba něčemu jako je soulad v řešení jednoduchých problémů.

Nejenomže socializace působí děsivě, ale je taky jednodušší se lidem vyhnout. Jízda autem místo jízdy veřejnou dopravou, doručení jídla domů místo večeře v restauraci, online nákupy místo těch v kamenných obchodech. Ať už si to uvědomuje nebo ne, zanedbáváme chození na veřejnost pro komfort. Nepůsobí to jako něco problémového, ale je to další krok k izolaci. Malé každodenní interakce, které nás normálně vytahují z osobní bubliny jsou omezeny a pocity individuality se utvrzují. V našem odloučení, způsobeném přístupností jakéhokoliv servisu, je lehké se ztotožnit s představou toho, že my sami nejsme součástí společnosti, ale spíše přihlížející.

Práce (na zakázku)

Nepřehlédnutelnou roli v moderní kultuře individualismu hraje také práce. Nejde jenom o její rostoucí důležitost v lidském životě a workoholismus, ale taky o její formu. Vzestupujícím trendem je takzvaná zakázková ekonomika. Jde o práce založené na plnění jednorázových zakázek místo klasického úvazku. Pracovníci prakticky pracují sami pro sebe a z velké většiny nejsou na nikoho vázaní.

Má to své výhody, například flexibilitu. Je možné si vybrat, kolik práce chci dělat a kdy ji chci dělat. I pro firmy je to vcelku výhodné. Ale tyto povrchové benefity překrývají problémy, které zakázkovou ekonomiku doprovází. Hodnota pracovníků a jejich úsilí rapidně klesá. Firmy je mají šanci vyměnit, kdykoliv se to hodí. Není taky žádná jistota, že si člověk takovou práci udrží, protože je závislá čistě na poptávce. Část prací je taky provozována z domu, například grafický design, nebo zahrnuje jenom krátké interakce, které z většiny probíhají online.

Pracovní kolektiv v zakázkové ekonomické naprosto zaniká. I přes negativa zaměstnání na plný úvazek je podstatné se zamyslet nad tím, jak vypadá život pracovníka, který nemá komunitu, stabilitu a pravděpodobně stráví celý svůj den doma. Nedostatek stability je stresující a minimální interakce jsou opět izolující. Balanc je samozřejmě dosažitelný. Takový člověk pořád může po práci na procházku nebo ven s přáteli, avšak je to aktivita navíc, která někdy může působit zbytečně.

Ovlivněný jedinec

Kam se podíváme, tam se píše o tom, jak samota roste. Představa toho, že bychom měli jet sami za sebe, je vyzdvihována. A říct, že člověk je nejdůležitější jako součást společenského celku, zní jako znehodnocení jeho individuální hodnoty. Jakmile se ponoříme do obrazu nás samotných, oddáleného od ostatních, cítíme se sami. A s dodatečným úpadkem kolektivu a nedostatkem důvodů proč chodit ven, je těžké se této samotě vyhnout.

Možná je individualista samostatnější, ale většinou je to převlečená odměřenost, která je často spíše brzdou. Sice ambiciózní, ale odpojený člověk bude jenom těžko doopravdy spokojený. Není to o extroverzi a introverzi. Jde pouze o tom, jak ochotní jsme přijmout naši potřebu být sociální a otevření k ostatním. Samozřejmě existují výjimky, někteří lidé jsou uzavření přirozeně.

Rozpad společnosti

Jeden z pilířů jakéhokoliv vývoje je spolupráce. Schopnosti se navzájem doplňovat, ale zároveň tvořit jakýsi efektivní celek byla cestou k největším posunům. Kreativita a nápaditost jistých jedinců je nepřehlédnutelná, ale k čemu by byli jejich ideje, kdyby neměli výpomoc při realizaci. Odpor k otevřené kooperaci nám brání v společnému prospěchu, k univerzálnějším a převedeně využitelnějším celkům. Samo o sobě může být jedno, jestli se více lidí rozhodne pracovat izolovaně, avšak primární je v tomto princip. Společnost, i ta západní, je bezpochyby vybudována na principu vzájemné závislosti, který přetrvává doteď.

I když je individualistická kultura častější ve vyvinutějších zemích, s každou nadcházející generací se tyto země posouvají dále od schopnosti fungovat jednotně. Ať už jde o jednotu státu, firmy nebo jednoduše skupiny kamarádů. Pokud se nebude dbát na udržení jakékoliv celku, nebude domluvy. Mezikrok mezi momentálním stavem a zhroucením společenské struktury je sice obrovský, protože všechny systémy jsou zajeté a nezbavíme se jich, ale při krizi nebo i efektivním udržováním toho, co existuje, je potřeba spolupráce a primárně smysl pro společné blaho.

Vše má svoje výhody a nikdo nepopírá, že to platí i pro individualismus. Jenomže pokud necháme asociálnost a nízké sebevědomí definovat moderní dobu, přijdou následky. Při bližší inspekci už jdou vidět, zejména na mladých lidech. V rozpadu společenské jednoty a nárůstu neštěstí hrají roli i jiné faktory než prioritizace individuality, avšak je to nepřehlédnutelná část problémů.