Veřejnoprávní médium je instituce financovaná z koncesionářských poplatků a veřejných prostředků. Jeho hlavním úkolem je poskytovat nezávislou, objektivní a pluralitní informační službu. Často je označováno za čtvrtý pilíř demokracie. Jeho činnost i nezávislost jsou zakotveny v zákoně.
V posledních týdnech se ale stále častěji mluví o zrušení koncesionářských poplatků. Nabízí se proto zásadní otázka: jak se budou veřejnoprávní média financovat bez nich? Ačkoliv ani samotná koalice (ANO, Motoristé sobě, SPD) zatím nemá jasno, nejpravděpodobnějším scénářem je financování ze státního rozpočtu, tedy z peněz vybraných mimo jiné na daních. Slib, že tím domácnosti ušetří 205 korun měsíčně, tak není zcela naplněn – veřejnost by média platila dál, jen nepřímo.
Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé) uvedl, že o financování se teprve povede diskuze. Nejprve je prý nutné definovat úkol veřejnoprávních médií, který je mimochodem docela jasně daný, a až poté řešit způsob jejich financování. Tento přístup ale vzbuzuje pochybnosti, protože otázka peněz je s rolí médií neoddělitelně spjata.
Scénář, ve kterém jsou veřejnoprávní média financována přímo ze státního rozpočtu, s sebou nese řadu rizik. Tím nejzásadnějším je ohrožení jejich nezávislosti. Rozpočet by schvalovala vláda a parlament, což přirozeně vytváří tlak. Pokud budou média příliš kritická, může se stát, že jim nebude schválen dostatečný objem financí.
I bez přímých zásahů by tak vznikala autocenzura. Média by začala zvažovat, koho si mohou dovolit kritizovat a koho už raději ne. Ne proto, že by chtěla, ale proto, že by musela.
Dalším problémem je nestabilita financování. Státní rozpočet se mění každý rok, zatímco veřejnoprávní média potřebují dlouhodobé plánování. V případě financování ze státního rozpočtu hrozí podfinancování ve chvíli, kdy se média stanou pro vládu nepohodlnými.
Zároveň existuje riziko personálních tlaků. Vlády by mohly mít tendenci dosazovat „loajální“ osoby – od vedení až po redaktory. Veřejnoprávní média by se tak postupně mohla stát hlásnou troubou režimu. Nešlo by už jen o omezení financí, ale i o přímý vliv na obsah prostřednictvím personálních změn.
Opomíjeným aspektem celé debaty je také vztah veřejnoprávních médií k mladé generaci. Právě pro studenty a mladé lidi jsou tato média často jedním z mála zdrojů ověřených informací v prostředí zahlceném dezinformacemi. Oslabení jejich nezávislosti by proto neznamenalo jen institucionální problém, ale i ztrátu důvěryhodného informačního prostoru pro mladou veřejnost.
Debata o zrušení koncesionářských poplatků by proto neměla být vedena jen optikou krátkodobých úspor, ale především otázkou, jakou roli mají veřejnoprávní média v demokratické společnosti sehrávat – a zda jsme ochotni tuto roli skutečně chránit.