25.02.2019 15:00

Konflikt v Palestině část III. – Co dál?

Martin Dlouhý

V minulých dvou dílech jsme psali o historii konfliktu. Dnes si přiblížíme, jak by se mohl vyvíjet dál do budoucna a postoje některých důležitých regionálních mocností.

Palestina už dnes naštěstí není významným hráčem v oblasti terorismu ve světovém měřítku. V Izraeli však útoky stále pokračují a za jejich podporu je často zodpovědný nejen Írán, ale prý i EU, která posílá palestinské správě miliardy korun v dotacích. Ty, jak tvrdí mnohé studie, nakonec končí v rukou „pozůstalých“ po sebevražedných atentátnících či se vyplácejí jako renty teroristům, které Izrael dopadl živé (a odpykávají si trest ve vězení). Konflikt mezi Izraelem a Palestinou tedy zdaleka u konce není.

Vzhledem k tomu, že velkou část odpovědnosti za tuto situaci nese Írán, přibližme si teď jeho roli. Írán byl původně královstvím, kde až do roku 1979 vládl šáh (král) Reza Pahlaví. Jeho režim se snažil o výraznou reformu Íránu k modernímu a sekulárnímu státu. Ovšem když Pahlaví narazil na odpor tradičních islámských předáků a jejich následovníků, tak se místo k diskuzi uchýlil k jejich pronásledování a krutému potlačování. To vedlo k islámské revoluci, která svrhla šáha z trůnu a ustanovila Islámskou republiku Írán.

V jejím čele nově stojí ajatolláh, v té době Chomejní, dnes Chameneí. Pod ním stojí teoreticky demokratická a volená vláda, v praxi však nejsou odpovědní lidu, nýbrž ajatolláhovi, který je může odvolat. Od revoluce nabral Írán silně protizápadní a protižidovský kurz, protože „západ“ i Izrael podporovaly předchozí režim. Írán se také dodnes zřejmě pokouší vyvinout nukleární bomby a balistické střely (i přes mezinárodní smlouvu, kterou podepsal).

Verbální přestřelka mezi Izraelem a Íránem tak každým rokem eskaluje. Tento rok při výročí islámské revoluce prohlásil vůdce íránských revolučních gard (elitní jednotky armády), že pokud USA zaútočí na Írán, tak oni „odpoví“ srovnáním Tel Avivu a Haify (izraelská města) se zemí. Izraelský premiér Netanjahu se v odpovědi nechal slyšet, že pokud Írán zaútočí na izraelská města, tak oslavil letos výročí revoluce naposledy.

Je však nutné poznamenat, že studená válka mezi Izraelem a Íránem je válkou vlád. Běžní obyvatelé, když vynecháme radikály a fanatické demonstranty v Iránu, často vyjadřují, že proti sobě fakticky nic nemají. Podobná situace panovala až donedávna mezi Izraelem a Saudskou Arábií. Ta se však (jako další výrazný oponent Iránu) v poslední době začala s Izraelem sbližovat. Zjevně i na Blízkém východě platí rčení: nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Saudská Arábie sice nemůže přímo a otevřeně spolupracovat s židovským státem, ale přesto na neoficiální úrovni dochází k častým kolaboracím.

Můžeme tedy dnes sledovat vznik dvou bloků. Jeden je íránskou sférou vlivu, tedy samotný Irák, Sýrie a do značné míry Libanon (díky vládní straně Hizballáhu, kterou Irán podporuje). Ten druhý je proti-íránskou koalicí, skládající se ze Saudské Arábie, Izraele, Kuvajtu, Spojených Arabských Emirátů a částečně Egypta. Stranou stojí Turecko, které se výrazně sbližuje s Rusy, Jemen, který je rozpolcen občanskou válkou na pro-íránské a proti-íránské skupiny, a Katar, který prý podporoval terorismus a Saudská Arábie na něj proto uvalila embargo.

Konflikt má mnoho možných budoucností. Momentálně se jako nejpravděpodobnější jeví pokračování studené války, kdy se Izrael a Írán vzájemně odrazují svým nukleárním arzenálem.

Druhá možnost je, že USA povolí ve svém tlaku na Írán, důsledkem čehož dostane islámská republika náhlé nové možnosti především ve zbrojení. To by mohlo znamenat rychlou snahu o přezbrojení a vyvolání rychlého a ničivého konfliktu skrze Irák a Sýrii.

Třetí možností, která se nám jeví jako nejpravděpodobnější, je pád islámského režimu v Íránu. Není to tak dávno, co obrovská část populace protestovala poprvé proti režimu ajatolláhů. Byly to protesty, které doslova otřásly Íránem. Vzhledem k příšerné ekonomické i sociální situaci, nerovnostem ve společnosti a utlačování menšin je relativně pravděpodobné, že íránská populace bude mít všech svých útrap spíše dříve nežli později dost a vypukne nová revoluce. Doufejme, že tentokrát demokratická a vedoucí Írán konečně k prosperitě a vstupu do mezinárodní komunity.

To by vedlo i ke značnému oslabení Palestiny a bylo by tak snad konečně možné, aby na obou stranách tohoto konfliktu ztratila popularitu radikální politika a došlo k návratu do dnů premiéra Rabina, kdy by se obě strany byly schopné dohodnout na vypořádání, ať už v jednom či v obou dvou státech. Blízký východ si po staletích konfliktů přeci jen konečně zaslouží klid.

© Copyright 2019 Studentské listy | Design by Jakub David & Tomáš Portl