V dnešním světě mnoho lidí má jasně vyhraněný názor na Izrael a Palestinu, ať už uznávají oba jako státy, či jen jeden. Klíčová pro pochopení každého politického problému však je jeho historie. Proto v tomto třídílném seriálu rozebereme nejprve historii a poté i problém samotný a jeho geopolitický význam.

Počátek konfliktu lze vysledovat ke zrodu židovského (sionismu) a arabského nacionalismu koncem 19. století. Sionisté chtěli vytvořit nový stát v jeruzalémské samosprávné oblasti tehdejší Osmanské říše. Pro Židy to byla naděje na návrat domů po téměř dvou tisíciletích vyhnanství (roku 70 n. l. dobyl římský vojevůdce a budoucí císař Titus Jeruzalém, což signalizovalo počátek židovské diaspory – tedy vyhnání Židů z jejich domovského státu, který byl překřtěn na provincii Syria Palestina).

Pro Araby se naopak jednalo o hrozbu, kdy nově příchozí židovští migranti, prchající před antisemitismem v Evropě, skupovali půdu a z náboženských důvodů často odmítali Araby zaměstnat. Kvůli protestům Arabů a obavám z loajality příchozích Židů (většina jich byla z Ruska, protivníka Osmanů) zakázali Osmané prodej půdy cizincům.

Během první světové války se Osmané spojili s císařským Německem a snahy jak Arabů, tak Židů o nezávislost se staly přínosné státům Dohody. Už v roce 1915 byla Arabům přislíbena samostatnost pod podmínkou, že povstanou proti Osmanům. Tak se i stalo a vypuklo velké arabské povstání. O rok později byla uzavřena tajná Sykes-Picotova dohoda, jež určila Británii a Francii sféry vlivu na Blízkém východě po konci války. Bude nás zajímat především britská sféra, neboť obsahovala dnešní Izrael, Jordánsko a Irák. V roce 1917 se k tomuto přidala Balfourova deklarace, ve které Británie přislíbila „podporu vzniku státu Židů na území Palestiny se zachováním respektu a svobody ostatní nežidovské populace“.

Po konci války připadla slíbená území pod kontrolu Británii a dostala různě vysoké stupně autonomie. Roku 1919 podepsali Chaim Weizman (reprezentant Židů sionistů) a Faisal I. (král Iráku) dohodu potvrzující Balfourovu deklaraci. O rok později byla podepsána dohoda v Sévres, ve které zástupci Arabů i Židů souhlasili s britskými mandáty a zavázali s k budoucí spolupráci.

Během 20. let celá Evropa zaznamenala nárůst antisemitismu, obří pogromy se konaly především na Ukrajině. Odhaduje se, že zde zemřelo 100 000 Židů. Zesílila tak migrace do Palestiny a přes dříve podepsané smlouvy stoupala nevraživost Arabů vůči nově příchozím Židům (zhruba 90 000 do roku 1926).

Důsledkem posílené nevraživosti byly protižidovské nepokoje, kvůli kterým byla založena Haganah – jakási židovská obraná milice. Napětí však stoupalo dál, vraždy a pouliční šarvátky byly na denním pořádku. Vrcholu dosáhlo v roce 1936, když Amin al-Husayni, vůdce palestinské muslimské rady, vyhlásil otevřené povstání proti židovské imigraci, a nepřímo tak i proti britské nadvládě.

Během tří let bylo povstání potlačeno britskou armádou a židovskými milicemi, avšak za velkých obětí na životech. Téměř 600 britských vojáků a členů židovských milic bylo zabito, stovky židovských civilistů byly zmasakrovány a na pět tisíc arabských povstalců bylo zabito.

Vůdce povstání, Amin al-Husayni, neuprchl po vydání zatykače na svou osobu nikam jinam než přes Jordánsko a Sýrii do nacistického Německa, kde se opakovaně sešel s Hitlerem. Během druhé světové války vyhlásil al-Husayni fatwu – tedy svatou válku proti Británii. Na oplátku mu Hitler přislíbil Palestinu jako domov pro Araby a „eliminaci všech židovských kořenů v Palestině“.

Nacistům se během války naštěstí nikdy nepodařilo ani překročit Suezský průplav, ale aktivity palestinských vůdců během války proti nim poštvaly spojence, a po konci druhé světové války a objevení hrůz holokaustu tak bylo předem rozhodnuto o státu pro Židy v oblasti Palestiny.

V roce 1947 tak nově založená Organizace spojených národů rozhodla o rozdělení Palestiny na židovský Stát Izrael a arabský Stát Palestina. Jeruzalém mělo být mezinárodně spravované město, otevřené pro všechny.

Palestinci rozhodnutí OSN odmítli a povstali proti podobnému rozdělení. Británie se přesto začala stahovat z oblasti a odmítla zasahovat do eskalujícího násilí. Kamenování, střelba, Molotovovy koktejly a exploze granátů se staly denním pořádkem. Ačkoliv násilí vzešlo od arabských obyvatel, Židé se neubránili odvetám. Příkladem budiž vyplenění vesnice Deir Yassin. Není jednoduché posoudit, jaká strana byla v konfliktu násilnější. Je však jisté, že jeho počátek je u Arabů, kteří se odmítli smířit s rozhodnutím OSN, že Židé mají stejné právo na stát v jejich historické domovině jako Palestinci.

Když 14. 5. 1948 skočil britský mandát nad teritoriem Palestiny a Izraele, všechny sousední státy Izraele se přidaly k již probíhajícímu palestinskému povstání a zaútočily na Izrael. V tomto momentu můžeme vyzdvihnout, jak jen vzácně v této době totalitního režimu, i naši vlast, tehdy ještě Československou republiku. Izrael byl stát bez profesionální armády, bez těžké techniky a letectva. Bylo to právě jen Československo, které se uvolilo porušit embargo OSN a dodávat Židům letectvo. Ironií osudu jsme Izraeli zprvu dodávali českou verzi německého Messerschmittu Bf 109. Důvod byl jednoduchý – v Čechách tehdy stálo ještě mnoho továren, které Němci zaměřili na jejich vojenský průmysl. Čerstvě se formující izraelské letectvo tak zprvu dostávalo letadla, padáky, uniformy i zbraně s nacistickými insigniemi i původem. Později Československo Izraeli prodalo také své stíhače Spitfire z Anglie.

Izrael válku proti svým arabským sousedům vyhrál a obsadil během ní rozsáhlé území, včetně historického hlavního a svatého města Jeruzaléma. Gaza fakticky připadla Egyptu a na Západní břeh si činilo nárok Jordánsko. Z Izraele uprchlo před očekávanou pomstou 700 000 Palestinců, kteří přežívali v uprchlických táborech především v Jordánsku. Židovská pomsta však nikdy nepřišla. Pravda, na arabskou populaci platilo stanné právo až do roku 1966 a stát mohl uprchlíkům vyvlastnit půdu, na druhou stranu však všichni palestinští Arabové získali izraelské občanství, a tedy stejná práva jako Židé. Konec války však zdaleka neukončil konflikt celý. Padesátá a šedesátá léta byla poznamenána teroristickými útoky na izraelskou armádu, ale především na civilisty. Historickým faktem je, že tyto útoky nekonala jen palestinská hnutí, ale i ozbrojené složky Jordánska a Egyptu. Ty se také neustále rozrůstaly a přezbrojovaly a jasně tak hlásaly, že se chystají na další válku. Izrael si nemohl dlouhou válku dovolit. Rozhodl se proto překvapivě udeřit první.

Pokračování příští čtvrtek!