Právě si prohlížíte Konflikt v Palestině část I. – opravdu tak složitá historie?

V dnešním světě mnoho lidí má jasně vyhraněný názor na Izrael a Palestinu, ať už uznávají oba jako státy, či jen jeden. Klíčová pro pochopení každého politického problému však je jeho historie. Proto v tomto třídílném seriálu rozebereme nejprve historii a poté i problém samotný a jeho geopolitický význam.

Počátek konfliktu lze vysledovat ke zrodu židovského (sionismu) a arabského nacionalismu koncem 19. století. Sionisté chtěli vytvořit nový stát v jeruzalémské samosprávné oblasti tehdejší Osmanské říše. Pro Židy to byla naděje na návrat domů po téměř dvou tisíciletích vyhnanství (roku 70 n. l. dobyl římský vojevůdce a budoucí císař Titus Jeruzalém, což signalizovalo počátek židovské diaspory – tedy vyhnání Židů z jejich domovského státu, který byl překřtěn na provincii Syria Palestina).

Pro Araby se naopak jednalo o hrozbu, kdy nově příchozí židovští migranti, prchající před antisemitismem v Evropě, skupovali půdu a z náboženských důvodů často odmítali Araby zaměstnat. Kvůli protestům Arabů a obavám z loajality příchozích Židů (většina jich byla z Ruska, protivníka Osmanů) zakázali Osmané prodej půdy cizincům.

Během první světové války se Osmané spojili s císařským Německem a snahy jak Arabů, tak Židů o nezávislost se staly přínosné státům Dohody. Už v roce 1915 byla Arabům přislíbena samostatnost pod podmínkou, že povstanou proti Osmanům. Tak se i stalo a vypuklo velké arabské povstání. O rok později byla uzavřena tajná Sykes-Picotova dohoda, jež určila Británii a Francii sféry vlivu na Blízkém východě po konci války. Bude nás zajímat především britská sféra, neboť obsahovala dnešní Izrael, Jordánsko a Irák. V roce 1917 se k tomuto přidala Balfourova deklarace, ve které Británie přislíbila „podporu vzniku státu Židů na území Palestiny se zachováním respektu a svobody ostatní nežidovské populace“.

Po konci války připadla slíbená území pod kontrolu Británii a dostala různě vysoké stupně autonomie. Roku 1919 podepsali Chaim Weizman (reprezentant Židů sionistů) a Faisal I. (král Iráku) dohodu potvrzující Balfourovu deklaraci. O rok později byla podepsána dohoda v Sévres, ve které zástupci Arabů i Židů souhlasili s britskými mandáty a zavázali s k budoucí spolupráci.

Během 20. let celá Evropa zaznamenala nárůst antisemitismu, obří pogromy se konaly především na Ukrajině. Odhaduje se, že zde zemřelo 100 000 Židů. Zesílila tak migrace do Palestiny a přes dříve podepsané smlouvy stoupala nevraživost Arabů vůči nově příchozím Židům (zhruba 90 000 do roku 1926).

Důsledkem posílené nevraživosti byly protižidovské nepokoje, kvůli kterým byla založena Haganah – jakási židovská obraná milice. Napětí však stoupalo dál, vraždy a pouliční šarvátky byly na denním pořádku. Vrcholu dosáhlo v roce 1936, když Amin al-Husayni, vůdce palestinské muslimské rady, vyhlásil otevřené povstání proti židovské imigraci, a nepřímo tak i proti britské nadvládě.

Během tří let bylo povstání potlačeno britskou armádou a židovskými milicemi, avšak za velkých obětí na životech. Téměř 600 britských vojáků a členů židovských milic bylo zabito, stovky židovských civilistů byly zmasakrovány a na pět tisíc arabských povstalců bylo zabito.

Vůdce povstání, Amin al-Husayni, neuprchl po vydání zatykače na svou osobu nikam jinam než přes Jordánsko a Sýrii do nacistického Německa, kde se opakovaně sešel s Hitlerem. Během druhé světové války vyhlásil al-Husayni fatwu – tedy svatou válku proti Británii. Na oplátku mu Hitler přislíbil Palestinu jako domov pro Araby a „eliminaci všech židovských kořenů v Palestině“.

al-Husayni provádí inspekci muslimských dobrovolníků v jednotkách SS
Adolf Hitler se setkává s Aminem al-Husaynim, 1941

Nacistům se během války naštěstí nikdy nepodařilo ani překročit Suezský průplav, ale aktivity palestinských vůdců během války proti nim poštvaly spojence, a po konci druhé světové války a objevení hrůz holokaustu tak bylo předem rozhodnuto o státu pro Židy v oblasti Palestiny.

V roce 1947 tak nově založená Organizace spojených národů rozhodla o rozdělení Palestiny na židovský Stát Izrael a arabský Stát Palestina. Jeruzalém mělo být mezinárodně spravované město, otevřené pro všechny.

 

 

Plánovaná divize Izraele a Palestiny

Palestinci rozhodnutí OSN odmítli a povstali proti podobnému rozdělení. Británie se přesto začala stahovat z oblasti a odmítla zasahovat do eskalujícího násilí. Kamenování, střelba, Molotovovy koktejly a exploze granátů se staly denním pořádkem. Ačkoliv násilí vzešlo od arabských obyvatel, Židé se neubránili odvetám. Příkladem budiž vyplenění vesnice Deir Yassin. Není jednoduché posoudit, jaká strana byla v konfliktu násilnější. Je však jisté, že jeho počátek je u Arabů, kteří se odmítli smířit s rozhodnutím OSN, že Židé mají stejné právo na stát v jejich historické domovině jako Palestinci.

Když 14. 5. 1948 skočil britský mandát nad teritoriem Palestiny a Izraele, všechny sousední státy Izraele se přidaly k již probíhajícímu palestinskému povstání a zaútočily na Izrael. V tomto momentu můžeme vyzdvihnout, jak jen vzácně v této době totalitního režimu, i naši vlast, tehdy ještě Československou republiku. Izrael byl stát bez profesionální armády, bez těžké techniky a letectva. Bylo to právě jen Československo, které se uvolilo porušit embargo OSN a dodávat Židům letectvo. Ironií osudu jsme Izraeli zprvu dodávali českou verzi německého Messerschmittu Bf 109. Důvod byl jednoduchý – v Čechách tehdy stálo ještě mnoho továren, které Němci zaměřili na jejich vojenský průmysl. Čerstvě se formující izraelské letectvo tak zprvu dostávalo letadla, padáky, uniformy i zbraně s nacistickými insigniemi i původem. Později Československo Izraeli prodalo také své stíhače Spitfire z Anglie.

 

 

Hranice Izraele (světlý) a Palestiny (tmavý) po válce v letech 194849

Izrael válku proti svým arabským sousedům vyhrál a obsadil během ní rozsáhlé území, včetně historického hlavního a svatého města Jeruzaléma. Gaza fakticky připadla Egyptu a na Západní břeh si činilo nárok Jordánsko. Z Izraele uprchlo před očekávanou pomstou 700 000 Palestinců, kteří přežívali v uprchlických táborech především v Jordánsku. Židovská pomsta však nikdy nepřišla. Pravda, na arabskou populaci platilo stanné právo až do roku 1966 a stát mohl uprchlíkům vyvlastnit půdu, na druhou stranu však všichni palestinští Arabové získali izraelské občanství, a tedy stejná práva jako Židé. Konec války však zdaleka neukončil konflikt celý. Padesátá a šedesátá léta byla poznamenána teroristickými útoky na izraelskou armádu, ale především na civilisty. Historickým faktem je, že tyto útoky nekonala jen palestinská hnutí, ale i ozbrojené složky Jordánska a Egyptu. Ty se také neustále rozrůstaly a přezbrojovaly a jasně tak hlásaly, že se chystají na další válku. Izrael si nemohl dlouhou válku dovolit. Rozhodl se proto překvapivě udeřit první.

Pokračování příští čtvrtek!

 

 

 

 

 

Martin Dlouhý

Chodím na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a užívám si kontroverzní témata, čemuž odpovídají i náměty mých článků. Mimo Studentské listy se účastním i Modelů UN, zajímám se o politiku, právo a průniky dalších společenských věd. Jako největší hodnotu naší společnosti vnímám svobodu slova a médií, bez kterých by nemohla být ani svoboda jednotlivců. To pro mě byla velká motivace pro spoluzaložení Studentských listů.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..