Nové hnutí Přísaha Roberta Šlachty (na fotce) atakuje v předvolebních průzkumech pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Bývalý elitní policista, který se proslavil zejména zásahem na Úřadu vlády v roce 2013, se svou strategií, která účinně kombinuje kontaktní kampaň s přesně zacíleným využíváním sociálních sítí, může v podzimních volbách reálně uspět. K jeho úspěchu přispívá aura neohroženého bojovníka s korupcí, která však není v české politice vůbec nová.

Index vnímání korupce, který každý rok globálně zveřejňuje nevládní organizace Transparency International, v roce 2020 dosahoval hodnoty 49 (přičemž hodnota 0 znamená pól vnímání jejího extrémního množství, 100 naopak největší „čistotu“). Českou republiku tak řadí k zemím, jako jsou Itálie nebo Slovensko. Voliči pak dlouhodobě zařazují téma protikorupčního boje mezi oblasti, které je nejvíc zajímají, a tím tak ovlivňují jejich rozhodování ve volbách. Není proto divu, že strany, které v kampani toto téma zvedají, přitahují silnou pozornost.

V prvních dvaceti letech po sametové revoluci se stal fenomén boje proti korupci doménou tradičních stran. I když se v této době objevovaly různé skandály některých politiků, nikterak silně to nezasáhlo (zvlášť v letech 1996 až 2010) pevně ukotvený systém dvou silných stran ODS a ČSSD, které se pravidelně střídaly u moci.

Běžným komunikačním prostředkem v období předvolební kampaně se tak stalo osočování právě té strany (případně vládního bloku stran), která byla zrovna u moci. Pokud byl stranický systém propustný pro nové aktéry, jednalo se spíš o menší strany, které sice problematiku korupce zvedaly, ale braly ji spíše jako nutnou součást své komplexní kampaně než jako nosné téma. Výjimku zde tvořila hnutí kritická vůči oběma silným stranám (zejména v období opoziční smlouvy), měla však více aktivistickou než stranickou povahu.

Velká změna nastala v roce 2010. Po volebním období 2006-2010, během kterého se vystřídaly tři různé vlády a kdy vlivem právě některých korupčních skandálů, ale i ostudné prezidentské volby v roce 2008 velká skupina voličů toužila po radikální změně kurzu. Předzvěstí rozsáhlých změn se stal vznik strany TOP 09, která se za velmi krátkou dobu vyprofilovala jako alternativa zejména pro pravicového voliče.

Protikorupční rétoriku v doposud nevídané podobě a šíři však nenabídla ani tak strana Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska, ale politický subjekt Věci veřejné. I když šlo až do roku 2010 o stranu na celostátní úrovni prakticky neznámou, už několik let v té době působila na pražské komunální úrovni, kde si za hlavní cíl vytkla právě boj s „korupční ODS“. Straně se povedlo sestavit kandidátní listiny a spustit kampaň založenou na „boji s politickými dinosaury“. Po zklamání z dosavadního vývoje byli voliči k novému typu strany, která postrádala tradiční členství i tradiční organizační strukturu, ale zato nabízela „konečně změnu“, vítaným oživením. Véčkařům – jak si tehdy straníci i sympatizanti Věcí veřejných říkali – se podařilo ve volbách získat podobné množství hlasů jako KSČM, která po roce 1989 stabilně fungovala na české politické scéně.

Je paradoxní, že to byly právě Věci veřejné, které se poměrně záhy po svém vstupu do vlády a v době, kdy začal vyplouvat na povrch vliv neformálního lídra strany Víta Bárty, staly pro mnoho Čechů symbolem korupce. Podle výzkumu, který v dubnu 2012 provedla agentura Factum Invenio Jana Herzmanna, si až 40 % Čechů spojilo Věci veřejné s korupčním jednáním, čtvrtina lidí pak přímo Víta Bártu.

Zato korupční aféry tradičních stran zůstaly v pozornosti voličů daleko za véčkaři. Přispěla k tomu zcela jistě mediální pozornost, která byla věnována vnitrostranickému fungování této malé strany od doby, co z jejího poslaneckého klubu začali odcházet první lidé stěžující si na Bártovo korupční jednání. Kauza úplatků pro poslance Jaroslava Škárku a Kristýnu Kočí tehdy skončila i u soudu a stala se jedním z protikorupčních procesů, který citelně zasáhl nejvyšší patra české politiky. Tato aféra byla v mnohém jiná než všechny dosavadní: podle odštěpených poslanců totiž takovým způsobem fungovala samá podstata strany, která celou svou kampaň (nejen její část jako subjekty před ní) postavila na protikorupčním étosu. Ještě během volebního období se Věci veřejné zcela rozpadly, někteří poslanci založili neúspěšnou stranu LIDEM, jiní se dostali do Sněmovny v roce 2013 znovu za Úsvit Tomia Okamury.

Budeme méně krást

Dnes máme fenomén českých protikorupčních hnutí spojený zejména s hnutím ANO Andreje Babiše a jeho rozsáhlým volebním úspěchem v roce 2013, po kterém se mu podařilo dostat do vlády, a posléze i o čtyři roky později, po nichž se Babiš stal premiérem. A i když se ze začátku ne všechny výroky úplně povedly – například novinář a kandidát za ANO Martin Komárek v roce 2013 sliboval, že „dokážeme politiku zlidštit, zeslušnit a budeme méně krást“ – povedlo se Babišovi z občanského sdružení velmi rychle masivním pumpováním finančních prostředků vybudovat politické hnutí a oslovit mnoho voličů i v předčasných volbách. Babiš tehdy platil za podnikatele s vhledem insidera do fungování politického zákulisí, který dokázal snadno pojmenovat, kde je problém, a dokázal tak oslovit mnoho nespokojených zejména pravicových voličů.

Dodnes bývají Babišovy počátky porovnávány s masivní protikorupční kampaní spojenou se vznikem strany Forza Italia! (Vzhůru, Itálie!), jež se stala v roce 1994 politickou divizí firmy Fininvest italského podnikatele Silvia Berlusconiho. Podobností bychom našli jistě mnoho: stejně jako Berlusconi, tak i Babiš postavil svou novou stranu na robustním marketingu spojeným s populistickou rétorikou kritizující „staré pořádky“. Babiš v roce 2013 zdůrazňoval, že je sám bývalým voličem ODS, kterou srazil na kolena zásah na Úřadu vlády, Berlusconi se zase počátkem 90. let vymezoval proti politikům prakticky ze všech stran, které počínaje rokem 1992 zasáhla „revoluce soudců“, jež odhalila rozsáhlá korupční jednání a napojení politiků na mafii v rozsahu široce přesahujícím všechno, co známe z českého prostředí.

Rozdílem mezi Berlusconim a Babišem je zejména stranická identita: zatímco Berlusconi je už od 90. let jasnou součástí italské pravice, která spojuje více stran do bloku vyhraňujícího se proti levicovým stranám, Babiš v roce 2013 vyhrál s pravicovou „podnikatelskou“ rétorikou, v roce 2017 s levicovou sociálně levicově populistickou a pro rok 2021 připravuje – zdá se – nacionalistickou protiuprchlickou formu. Z tohoto hlediska se zdá být Berlusconi mnohem čitelnější. Je tu možné také poukázat na to, že na rozdíl od Babiše Berlusconi vlastnil mediální impérium již před vstupem do volební kampaně.

I když se programové důrazy Babišova hnutí mění, protikorupční rétorika se jeho nákladnými kampaněmi line jako červená nit. I jeho hnutí ANO ale musí řešit skandály některých svých volených zástupců: za všechny jmenujme napojení dřívější brněnské organizace na manipulace s veřejnými zakázkami nebo některá podezření, která se objevují na adresu předsedy poslaneckého klubu hnutí.

Zaměřovat se na protikorupční rétoriku je tak v Babišově případě stále těžší a po sedmi letech ve vládě je potřeba ji brát spíše jako doplňkové nežli hlavní téma kampaně. I přes to však ANO není ani zdaleka tak moc spojováno s korupčním jednáním jako kdysi Věci veřejné, které se pod náporem různých podezření a soudních tahanic zhroutily zevnitř. S čistou protikorupční rétorikou, která zabrala v roce 2013, by se dnes už Babišovi ale ani tak vyhrát volby nepodařilo.

Silně protikorupční kampaní voliče oslovili v roce 2017 rovněž Piráti, její doménou se staly cesty autobusem s nápisem „Pusťte nás na ně“. Ani jim by však taková rétorika sama o sobě tehdy nestačila. I když se strana od svého vzniku, který byl silně navázán na švédský vzor (kde pirátská strana vznikla jako vůbec první), poměrně výrazně posunula, a otázka svobody internetu se nestala v předvolební propagaci tou nejdůležitější, poměrně účinně pojala vymezení se proti „starým strukturám“ jako pevnou součást volební nabídky.

V posledních několika měsících vidíme pozvolný vzestup preferencí nového hnutí Přísaha Roberta Šlachty. Předkampaní se pro bývalého policistu, který je silně spojen se zmíněným zásahem na Úřadu vlády v roce 2013, stal prodej knihy „Třicet let pod Přísahou“ a vznik strany byl už vzhledem ke zpovědi a vytvoření image neohroženého bojovníka s bezprávím (ne nutně pouze s korupcí, ale i s celkovým osočováním práce policistů) logickým důsledkem.

Přísaha zatím kombinuje logisticky dobře zvládnutou kontaktní kampaň (která probíhá zejména v menších a středních městech), propagaci v ulicích měst (možná už někdo z vás také viděl velké billboardy nebo plakáty vylepené v oknech budov) a přesné zacílení sociálních sítí (zejména facebookové stránky Roberta Šlachty). I premiér Andrej Babiš Šlachtovu kampaň pochválil a přirovnal ji ke svým začátkům. Z posledních průzkumů vyplývá, že voličská podpora hnutí Přísaha narůstá, k čemuž automaticky napomáhá i velká mediální pozornost, která se Šlachtově politické cestě věnuje. Pokud se mu podaří udržet na stejné vlně až do podzimu a „propašovat“ téma v některé podobě do veřejného prostoru (ať už slibem nějakého zásadního prvku boje proti korupci nebo třeba zvažovanou velkou revizí veřejných zakázek „covidových“ nákupů zdravotnických pomůcek), má velkou šanci, že jeho poslanci zasednou na příští čtyři roky ve Sněmovně.

Historie politických stran, které na protikorupční rétorice postavily svůj „rozjezd“ v celostátním měřítku, není příliš dlouhá, zato ale intenzivní a pozoruhodná. Do značné míry kopíruje zahraniční osvědčené vzory a pokouší se je přenést do českých podmínek. Navzdory absenci dopodrobna rozpracovaného programu u většiny z nich lze často mluvit o velkém vlivu na celostátní politiku. Boj proti nadutým obálkám v České republice tak ještě neřekl poslední slovo.

Autor je studentem magisterské politologie na FSV UK a spolupracovníkem redakce.

Úvodní foto: Facebook Roberta Šlachty