Pražské školy patří mezi nejkvalitnější v Česku, koronavirová pandemie se jich však dotkla stejně, jako zbytku republiky. V rozhovoru s radním Vítem Šimralem, jenž má oblast školství v hlavním městě na starost, jsme se bavili o důsledcích jarní koronakrize, reformě financování školství i zájmu veřejnosti o vzdělávací systém.
Jak prožívaly pražské školy jarní koronavirovou pandemii?
Když rostla čísla nakažených a začalo se zavírat, tak to byl v první chvíli pro všechny šok. Pamatuji si, jak jsme na prvním jednání Bezpečnostní rady města měli experta z WHO, který nám říkal, že není schopen odhadnout, co se stane. Proto tu byl zájem o to, abychom zabezpečili občany a pochopitelně i školy. Ty se postupně zavřely a nastoupila distanční výuka. Ukázalo se, že ale znásobí diference mezi jednotlivými školami. Od těch, které byly schopny rychle přejít na distanční výuku, jsme to očekávali, protože se aktivně zajímají o digitalizaci ve vzdělávání. Naopak školy, které se v této oblasti tak dobře nepohybují, uvízly na nějakém bodě. U všech škol, které zřizujeme, tzn. středních a speciálních základních, distanční výuka postupně v nějaké formě naběhla. Pochopitelně jsme se snažili o to, abychom zajistili výuku zejména u maturantů a absolventů devátých ročníků speciálních základních škol a aby nedošlo k výpadku jednotlivců.
Jak jste se snažili školám pomoci?
Námi zřizovaným školám i školám na úrovni jednotlivých městských částí jsme řekli, že jim finančně pomůžeme, pokud potřebují materiálně zabezpečit žáky, kteří nemají doma techniku. Přispěli jsme jim na nákup laptopů pro sociálně znevýhodněné žáky i pedagogický sbor a ve spolupráci se společností Vodafone jsme dodávali modemy s neomezeným tarifem. Nakonec se sešly požadavky na 500 laptopů a 500 modemů. Dále probíhaly nákupy techniky i na úrovni městských částí.
Jak vám v tomto směru bylo nápomocno MŠMT?
S ministerstvem jsme komunikovali, ale i pro ně to byla pochopitelně úplně nová situace. Komunikace probíhala spíše v souvislosti se znovuotevíráním škol, kdy jsme museli jako zřizovatelé interpretovat pokyny z ministerstva, což nebylo vždy úplně jednoduché. U každé školy to byla unikátní situace. Bylo na každém řediteli, aby si uvědomil, jak jeho škola vypadá, kolik má rizikových kantorů v pedagogickém sboru a jak zabezpečí hygienické pokyny. Ministerstvo ze začátku příliš nekomunikovalo, protože aparát na úrovni vlády fungoval spíše přes resorty zdravotnictví a vnitra.
Jak zpětně hodnotíte kvalitu vaší pomoci školám? Udělali byste něco jinak?
Díky tomu, že jsme už na začátku, na dubnovém zastupitelstvu, schválili výši podpory hlavně na úrovni městských částí ve výši 400 milionů korun, ze kterých městské části mohly nakupovat hygienické pomůcky a další věci, tak školy mohly reagovat rychle a mohly tak zajistit materiálně-technickou stránku. Co se týče podpory distanční výuky, tak jsem sám rozesílal newsletter a pravidelně se bavil s radními a řediteli našich škol, které programy a platformy používají pro distanční výuku. Hned na začátku jsme zjišťovali, že nejlepší je sjednocovat platformy na úrovni škol, aby žák neměl problém, že musí přecházet z jednoho komunikačního kanálu na druhý a pro komunikaci i zadávání úkolů měl jeden kanál. Snažili jsme dosáhnout toho, aby to penetrovalo celou školskou soustavu, což se nakonec podařilo. Pokud by došlo ke stejné situaci na podzim, tak máme dobrou praxi a zkušenost, která má výsledky.
Jsou tedy školy připravené na případné další zavírání a vzdělávání na dálku během podzimu?
Teď čekáme na to, co vydá MŠMT (rozhovor vznikal 12. srpna, manuály na zahájení výuky poslalo školám v pondělí 17. srpna – pozn. redakce). Pak budeme mít poradu s řediteli všech škol, kde si sjednotíme postupy a případně zjistíme, zdali něco nepotřebují. Můžeme je podpořit materiálně i jinak.
https://www.instagram.com/p/B_FgxvYimn_/?utm_source=ig_web_copy_link
Co podle vás ukázala distanční výuka?
Pozitiva i negativa. Je pozitivní, že jsme schopni nastavit v předmětech on-line formu a spoustu vědomostí nabýt i na dálku. Na druhou stranu se projevilo sociální odloučení, žákům chyběl kolektiv. Člověk je tvor společenský a většina z nás má potřebu mít kolem sebe kolektiv. Žáci si uvědomili, že jim škola chybí, hlavně spolužáci. Tohle si spousta lidí do té doby neuvědomila.
Dokážete si představit, že by se na podzim zavíraly třídy do karantén?
Čísla ukazují různé scénáře. S hygienou zatím jednáme o tom, aby uzavírání bylo co nejvíc zaměřené. Pokud se ve třídě ukáže pozitivní žák, tak půjde do izolace a žák, který s ním sedí v lavici, zase do karantény. Abychom dodrželi pravidlo 1,5 metru. Když by se situace zhoršila, tak by izolace probíhala na úrovni třídy a až pak na úrovni školy. Počítáme s takovým plánem a nemyslím si, že by na tom pokyny z MŠMT měly něco změnit.
Od ledna 2020 funguje nový systém financování regionálního školství. Na Facebooku jste psal, že pro Prahu to v důsledku znamená méně peněz a byl jste o tom jednat na ministerstvu. Co jste vyjednal?
V průběhu roku probíhá tzv. dohodovací řízení na úrovni ministerstva se zřizovatelem a zřizovatele s vedením škol, během kterého jednáme o pokrytí potřebných financí, ať už na mzdy či provoz školy. Ukázalo se, že hlavní město Praha se jako zřizovatel bude muset postarat hlavně o finanční zabezpečení technicko-hospodářských pracovníků. Například u spousty odborných škol máme bazény, jejichž provoz pro školy zajišťují lidé, kteří nově nebudou pokryti penězi od státu. Do stejné skupiny spadají také projektoví manažeři. Ministerstvo je v tom, mně se zdá, trochu schizofrenní. Ve Strategii vzdělávací politiky 2030+ i dalších koncepčních materiálech propaguje systém, aby na pedagogické pracovníky doléhalo co nejméně administrativy a projektová řízení dělal někdo jiný než učitel. Reforma financování ale vede k opačnému cíli – jsme schopni ze státní dotace finančně sanovat personální kapacity učitelů, ale musíme si sami doplácet na další pracovníky, kteří musí zajišťovat provoz škol, aby se učitelé mohli soustředit na učení, a ne na papírování. Tuhle politiku by bylo potřeba zrevidovat.
Jak se stavíte k hlavnímu principu změny financování regionálního školství – že se peníze nově rozdělují podle počtu odučených hodin, a ne podle počtu žáků?
Ten vzoreček je u různých typů škol odlišný, některé na to ještě nepřešly. Praha má úplně naplněné školy, praskáme ve švech, hlavně ve středním vzdělávání – čtvrtina našich středoškoláků je z jiných krajů, hlavně Středočeského. To znamená, že nám balík peněz nebude navyšovat. Naopak, pokud se rozhodne, že cut-off nebude na 30 žáků, ale na 28, tak ze státní úrovně půjde do Prahy méně peněz. My se pak budeme muset postarat o to, aby bylo školství financováno stejně kvalitně jako v jiných krajích, kde nejsou školy tak zaplněné. Těm reforma pomůže dostat stejně peněz, jako pražským školám.
Ale to je dobře, ne? Nebo záleží na tom, z jakého kraje se na to člověk dívá?
Je to výhodné pro kraje, kde dochází k odlivu středoškoláků do středu republiky, např. Karlovarský. Z celostátního hlediska to sleduje princip Strategie 2030+, aby se pomohlo strukturálně postiženým krajům. Pro Prahu je to ale pochopitelně nefér.
Statistiky ukazují, že demograficky roste počet dětí v předškolním vzdělávání i základních školách. Budou Praze stačit nynější kapacity?
Největší brzdou jsou fyzické prostory. Rádi bychom střední školství podpořili a do budoucna plánujeme výstavbu nových středních škol. To ale trvá minimálně pět, šest let. Momentálně plánujeme postavit nové střední školy Na Lužinách na Praze 13 a v Újezdě nad Lesy. Ukázalo se, že tam máme pozemky a zároveň dobrou dojezdovou vzdálenost pro budoucí studenty. Dostavujeme i současné školy, a to formou různých učebních pavilonů. Každý rok tam jde přibližně půl miliarda. Je to běh na dlouhou trať. V současné době přijímáme do prvních ročníků středních škol 20 tisíc nových studentů. Rozšiřuje se síť soukromých škol, takže kapacita bude nabývat. Poptávka ale klesat nebude. Je to pochopitelně kontraproduktivní vůči Strategii 2030+ a ve snaze pomoci ostatním regionům, ale Praha by se neměla limitovat v rozvoji své školské soustavy. Je na ostatních krajích motivovat rodiče, aby posílali své děti do jejich škol. Ne abychom jim uměle pomáhali tím, že budeme limitovat vlastní školskou soustavu.
Několikrát jste zmínil Strategii vzdělávací politiky do roku 2030+, dokument, jehož návrh MŠMT v červnu zveřejnilo a který má na podzim schválit vláda. Pražské zastupitelstvo schválilo na jaře dva obdobné dokumenty – Dlouhodobý záměr vzdělávání 2020-2024 a Krajský akční plán vzdělávání. Co mají vaše dokumenty společného s tím ministerským?
Mají společné principy. Na nich se ostatně ve velké míře shodneme napříč politickým spektrem. My, jako Praha, se se Strategií ztotožňujeme. Spousta lidí, kteří jsou garanty jednotlivých strategických cílů, pracuje právě v pražském školství.
S čím konkrétně souhlasíte?
Sdílíme snahu poskytnout pracovníkům ve školství kariérní řád, možnost se rozvíjet. Pro české školství je typické, že se kariérní postup učitele nijak nepromítá do jejich platového ohodnocení. To je potřeba změnit, abychom mohli více odměnit kvalitní učitele na rozdíl od těch, kteří neberou školství jako poslání, ale jen jako práci, která je uživí. Další věcí je důraz na digitalizaci a pronikání on-line a off-line světa, tam se taky prolínáme. Především se snažíme o to, abychom tyhle materiály naplnili, proto jsme vytvořili nový Pražský inovační institut.
Jedním z klíčových principů Strategie 2030+ je snížení nerovností. Existují také v Praze?
Ano. Reflektujeme je při vytváření koncepčních materiálů a snažíme se podpořit školy, které zaostávají nebo se nejsou schopny chopit příležitostí, které česká vzdělávací soustava nabízí. Snažíme se podchytit strukturní nerovnosti, jako je podpora výuky cizích jazyků a podpora žáků, kteří mluví cizím jazykem. Praha je metropolitní a multikulturní město, takže tu máme jak Čechy, kteří se potřebují více vzdělávat v cizích jazycích, tak žáky ze zahraničí, kteří neumí dobře česky. Na obě oblasti máme grantové programy. Snažíme se podporovat odborné školy, abychom odstranili přežitou představu, že existuje nějaká Gaussova křivka, kde na jedné straně jsou žáci chodící na učiliště, na druhé straně žáci z průmyslových škol a nahoře gymnazisté. Jedním z cílů mé agendy je odstranit z pražského školství tuhle konzervativní, ale naprosto nesmyslnou představu.
Proto jste přišel i s konceptem gymnaziálních tříd na odborných školách?
Ano, chceme ukázat, že tyto dva světy se prolínají. Pro dnešní svět, podnikání i kreativní průmysl, je klíčové jak to, co se učím na učilišti, tak to, co se učím na gymnáziu.
Už nějaké gymnaziální třídy fungují?
Zavádíme je od roku 2021. Máme dobrozdání ministerstva, kterému jsme dovysvětlovali náš koncept. První gymnaziální třída byla už schválena na průmyslové škole v Podskalské se zaměřením na ekonomiku. Další bude třída na průmyslové škole zeměměřičské na Jarově, dále na Smíchovské průmyslovce pana ředitele Sáblíka se zaměřením na IT. Počítáme i s dalšími, například na Třebešíně. Doufáme, že to bude model, který se bude v Praze rozšiřovat.
https://www.facebook.com/piratsimral/photos/a.1982724951836116/2997062453735689/?type=3&theater
Vnímáte teď po jarní pandemii větší zájem o školství ze stran rodičů, kteří zůstávali doma s dětmi a učili se s nimi?
Myslím si, že ano, ale není to jenom díky pandemii. Jsme 30 let po revoluci, nedoháníme západ tak rychle, jak bychom chtěli a česká společnost hledá příčiny. Od té doby vstoupili do diskuse evropští tygři jako Finsko, které se z čistě rurální země stalo inovátorem Evropy, protože se rozhodlo, že bude dalších 30 let investovat výhradně do vzdělávání. Díky procentu HDP, které do školství dávali a správným koncepcím dokázali v průběhu generace změnit strukturu své ekonomiky. Myslím si, že něco podobného se děje v Česku. I kvůli obrovskému deficitu budeme muset hledat cesty, jak z toho rychle vyplout ven. Sázka na vzdělání se ukazuje jako jeden z těch trumfů, které by mohly do budoucna fungovat.
Ale asi ne úplně rychle?
První výsledky se ale můžou rychle ukázat. Nadále zůstáváme otevřenou ekonomikou, což je dobře. Změny provedené rychlostí pěti, deseti let se můžou projevit brzy.
S přispěním Lukáše Saturky.
