Tropické slunce, moře, koloniální památky a temperamentní rytmus salsy – to jsou nejspíše asociace, které si většina z nás s Kubou spojí. Žijí ovšem i Kubánci tak, jak si občas s naivitou představujeme? A je dnešní Kuba něčím víc než ostrovem radosti pro zahraniční návštěvníky, jako tomu bylo před revolucí?

Zprvu se zdálo, že na tyto otázky během našeho putování těžko nalezneme odpověď.  Onoho dne jsme to popravdě ani příliš neplánovali. Jen jsme si trochu přivstali, abychom si jako správní turisté vyfotili známou budovu kubánského ministerstva vnitra s obrovským portrétem comandante Che Guevary. Pod spalujícím sluncem se prodíráme davy místních a uhýbáme všudypřítomným jedoucím moskvičům, žigulíkům, maluchům a pro Kubu tak typickým americkým automobilům z padesátých let. Dlouhou cestu si krátíme nenáročnou konverzací o zážitcích z uplynulého dne, kterou ovšem zanedlouho přerušuje náhodný kolemjdoucí:

„Nezlobte se, ale neměli byste náhodou zapalovač?“

Ten pán se jmenuje José. Středoškolský učitel španělštiny ve středním věku, kterého, tak jako ostatně každého Kubánce, na kterého jsme narazili, zajímá, z jaké země pocházíme a kam máme namířeno. Nepůsobí stejným dojmem, jako podezřelí prodejci falešných doutníků či „veksláci“ v centru Havany, bez okolků mu tedy prozrazujeme cíl našeho putování. José se na nás s překvapením podívá a nerozumí tomu, proč si chceme fotit zrovna portrét Che Guevary – dle jeho slov „vraha“.

Více než přímočará Josého reakce nás nechává na rozpacích. Proslýchá se přeci, že se tato osobnost těší úctě místních, a i kdyby tomu tak nebylo, těžko očekávat takovou reakci beze všeho z úst místního na ulici. José však nabízí, že nás rád doprovodí – koneckonců má dovolenou, den teprve začíná a nemá nic jiného na práci. Jak sám poznamenává, stejně by jinak seděl celý den doma. Z měsíčního učitelského platu 3000 – 4000 kubánských pesos (přibližně 500 – 700 korun) člověku nezbývá na vysedávání po kavárnách, natož na pobyt v jednom z vyhlášených resortů na karibském pobřeží.

Za tu cestu nám José stíhá povědět téměř všechno o svém všedním životě – o každodenních těžkostech, kterým on i jeho manželka, zdravotní sestra v nedaleké nemocnici s podobným platem, musí čelit. „Mít jen jedinou příležitost, nasedl bych do prvního letadla do Nikaragui a poté to zkusil až do Spojených států. Jenže jednak potřebuješ povolení k výjezdu, ale hlavně na to potřebuješ peníze – a ty prostě nemáš, pokud tedy neprodáš dům. Jenže když to nevyjde a ze Států tě vrátí, tak nejen že jdeš na tři roky sedět, ale hlavně pak už prostě nemáš kde bydlet, když tě pustí…“

Dorazili jsme konečně na místo. José se i dokonce nabízí, že nás s el comandante vyfotí, ať prý máme památku. Tak se hlavně hezky usmívat a nenastavovat se proti světlu, ať z té fotky alespoň něco je. José nám vítězoslavně vrací telefon – vyfotil tři, tak si z toho snad nějakou vybereme. Loučit se nám ale ještě nechce. Zůstává nám stále mnoho otázek a José nám toho chce ještě mnoho povědět. Koneckonců, spoluobčanům si postěžovat nemůže. „Tak pojďte ke mně na kávu. Mám moc dobrou, nejlepší, která se tu pije, a je docela těžké ji tu sehnat. Aspoň uvidíte, jak to u mě vypadá,“ mrká na nás.

Cizrnová kaše a čtvrt litru oleje

Jeho dům se příliš neliší od těch, ve kterých žije většina obyvatel Havany. Oprýskaná nízká budova ještě z koloniálních časů s úzkým schodištěm, které vede na pavlač. „Jen pojďte dál, nestyďte se,“ usmívá se a pomáhá nám prodrat se nepřekonatelným bludištěm šňůr na prádlo. Pozastavujeme se u malé komůrky s oprýskanými zdmi, špinavou hliněnou podlahou a jakýmsi velmi odpudivým otvorem uprostřed, okolo kterého krouží nespočet malých mušek. Z jedné ze zdí trčí kohout na vodu, pod nímž je umístěn oprýskaný lavor. „To je naše koupelna. Sdílíme ji s ostatními dvaceti pěti rodinami, které s námi žijí na patře,“ objasňuje José.

Samotný Josého byt je jen o pár dveří dál. Hostitel nás usazuje v malé světnici, ve které je kromě židlí malý jídelní stůl, dřevěná skříňka se zažloutlými závěsy, menší lednička a jednoduchá plotna na vaření. Připravuje nám slíbenou kávu a hned se jako zdvořilý hostitel ptá, zda náhodou nemáme hlad. V jeho lednici ovšem není nic kromě plastové misky s cizrnovou kaší. Připravil by nám prý i něco jiného, ale má jen maličko oleje. Přitom ukazuje na půllitrovou plastovou lahev s olejem postavenou u plotny, která je ovšem jen do půlky naplněna a kterou dostal před dvěma dny pro celou tříčlennou rodinu na celý měsíc na příděl. Zdvořile odmítáme a ptáme se Josého na rodinné fotografie visící na neomítnutých cihlových zdech.  „To je má sedmiletá dcera!“ usmívá se pyšně José. Ačkoliv to prý bylo těžké, podařilo se mu sehnat cukr a mouku, aby jí mohla manželka jako dárek upéct k nedávným narozeninám dort. Nyní však Josého čeká další, dlouhodobé martyrium – shánění mléka, aby měla jeho dcera dostatek vápníku, dokud nevyroste. „Od sedmi let už nemá nárok na automatický příděl, podle nich už je totiž dost velká,“ prozrazuje nám.

Čas strávený s Josém utíká velmi rychle a již se chýlí ke konci, dcerka je koneckonců pořád malá a nechce ji nechat chodit samotnou po městě, půjde ji tedy vyzvednout do školy. „Ale ještě chvíli počkejte. Přece vás nenechám jít jen tak,“ podívá se na nás šibalsky a na chvíli si odbíhá. Zanedlouho se vrací s igelitovým pytlíkem s dvěma baleními oné vzácné místní kávy, kterou nám připravil, a dvěma pomačkanými doutníky. „Nate. Ať na mě máte vzpomínku.“

Studovat se nevyplácí

Nemilosrdné tropické slunce pomalu mizí za horizontem a od moře začíná na nábřežní promenádě lemované výstavními, ale chátrajícími koloniálními paláci vát příjemný osvěžující vánek. Nábřežní promenáda po spalujícím dni ožívá díky mnoha kolemjdoucím, rybářům a trhovcům se stánky, v nichž je k mání jak něco malého k snědku, tak i sklenka nějakého z proslavených kubánských koktejlů. Že bychom si i my jeden po tak náročném dni dopřáli? Do oka nám padla jedna nedaleká, trochu schovaná kavárna – tady nás určitě nenatáhnou na předražených mojitech, jako v centru města!

V kavárně pracují jen samí mladí lidé našeho věku. Přemýšlíme nad tím, zda se s nimi zkusit dát do řeči a dozvědět se o této zvláštní, v čase zamrzlé zemi více, po dni stráveném s profesorem máme snad ještě více otázek a jistě bude zajímavé poznat pohled na situaci v zemi z úst co nejvíce místních. S druhou sklenkou ledové cánchanchary odpadají pochybnosti, ostych a naše zvědavost je stále silnější.

Oba číšníci, Rodrigo a Felipe, se znají již delší dobu, vlastně od té doby, co spolu začali v oné kavárně pracovat. Na naší otázku, zda to mají jen jako brigádu ke studiu, jen se smíchem máchají rukama. „Vysoká? Přece nebudeme žít jako žebráci!“ Vyměňujeme si nechápavé pohledy, než nám vysvětlují, jaké vyhlídky by jim studium vysoké školy v jejich zemi přineslo. Státní zaměstnanci, kterými by se po dokončení většiny z nabízených vysokoškolských oborů stali, jsou totiž platově ohodnoceni velmi podobným způsobem jako José. Dokonce i taková advokacie, která v Evropě i v jiných částech světa bývá vnímána jako záruka stabilního a uspokojivého příjmu, na Kubě vynáší jen něco okolo 8000 – 9000 pesos měsíčně (odpovídá přibližně 1300 – 1500 korunám). Při srovnání s cenami potravin, které jsou na Kubě astronomické (v jednom ze státních obchodů bylo možné pořídit lahev oleje mimo příděl až za 440 pesos), začíná být jasné, proč oba naši vrstevníci postrádají jakoukoliv motivaci studovat vysokou školu, ačkoliv, jak sami říkají, by opravdu chtěli studovat.

Že Kuba je snad jedinou zemí na světě, kde se studium vysoké školy vyloženě nevyplatí, potvrzuje i vyprávění naší hostitelky v jednom z dalších historických měst, kam jsme se po návštěvě Havany vypravili. Vyprávění, které akorát na chvíli přerušuje každodenní několikahodinový výpadek elektrického proudu, který je jinak všude mimo hotely, Havanu a turistické resorty velmi běžný. Po několika dnech už si na to člověk víceméně zvykne – stačí tedy jen počkat, než naše hostitelka rozsvítí malou lampičku, kterou jí darovali nějací němečtí turisté před námi, a můžeme si doposlechnout její příbeh.

V předposledním ročníku zanechala studium práv, protože bylo nutné, aby se vrátila do rodného města a pomohla své rodině s přestavbou domu na casu particular (rodinný dům, kde je možné ubytovávat turisty), aby rodina mohla ubytovávat přijíždějící turisty a získala tak přístup k valutám, euru a americkým dolarům. Těmi se totiž platí v takzvaných obchodech MLC (obdoba předlistopadových tuzexů v Československu). Jen tam je možné bez větších obtíží sehnat kojeneckou výživu, toaletní papír, základní pomůcky do domácnosti, ale především potraviny. „Mít přístup k valutám je naprosto zásadní. Bez toho jste tady totiž úplně nahraní,“ zdůrazňuje naše hostitelka. Například tak nahraní, jako byl právě José. Vzdělaný člověk s vysokoškolským titulem, který má ovšem tu smůlu, že nemá ani příbuzné v zahraničí, ani nepřijde do styku s turisty.

Fidel tě vidí

S našimi novými havanskými přáteli Rodrigem a Felipem jsme se onoho dne neviděli naposledy. Po několikadenním putování po ostrově a mnoha rozhovorech týkajících se podobných témat nám zbývá poslední večer v Havaně, který chceme strávit právě s nimi. Z obyčejného klábosení nad plechovkou piva na havanské přímořské promenádě se i tentokrát rozhovor stáčí na vážnější témata. Felipemu, kterého velmi zajímala historie vlastní země, se očividně nějakým způsobem podařilo získat texty vykládající kubánské dějiny nejspíše velmi odlišným způsobem než oficiální státem vydávané učebnice dějepisu a občanské nauky.

V průběhu toho, co Felipe zrovna zpochybňoval celou dějinnou a ideologickou podstatu, na níž kubánský režim stojí, se kousek od nás shromažďuje rozjařená skupinka mladých lidí s kytarami – rozhodně stojí v dostatečné vzdálenosti, aby útržky našeho rozhovoru slyšela. Posunky se snažíme Felipemu naznačit, že již nejspíše nejsme jedinými posluchači jeho vyprávění. „Qué va, to jsou jen Mexičani, turisti, to poznáme,“ máchnou oba rukama. „Kdyby se blížili oni, tak by to bylo mnohem horší,“ dodává Felipe a přitom nenápadně kývne hlavou k policejnímu autu, které stojí na druhé straně ulice.

Se zhoršující se ekonomickou situací, rostoucí nespokojeností a klesající loajalitou obyvatelstva totiž režim utahuje šrouby. „Když nepřijdeš na prvomájovou demonstraci nebo tam děláš něco, co tam dělat nemáš, tak to ještě není tak hrozné. To jen dostaneš výprask od policie nebo tě na chvíli zabásnou,“ vysvětlují nám. Pokud se ovšem člověk zaplete do něčeho vážnějšího, často více politicky motivovaného, nemůže si nikdy být jistý tím, co se mu může stát. Vaporizace, tedy „odpaření“ jedince beze stopy, dle vyprávění našich přátel není pouhou fikcí z pera George Orwella, ale tamní realitou. „Kamarádka mi zmizela. Už to bude déle než rok. Nikdo nevíme, jestli ji ještě uvidíme,“ uzavírá Felipe.

Kruh se uzavřel

Po rozloučení s Felipem a Rodrigem nám zbývá už jen dojít domů. Projít několik potemnělých ulic, z nichž mnohé zapáchají vším možným, především odpadky – do popelnic se koneckonců vše nevejde, ještě aby ano, když vrchní části z nich místní sem tam odlamují, aby si ze získaného plastu vyráběli nádobí a příbory. A poté? Jen naložit zabalené batohy do taxíku, dojet na letiště a odletět zpět do světa s lékárnami naplněnými léky, materiálního přebytku a konzumu. A do světa, kde se každý, který se cítí na svých právech či přístupu k uspokojení svých potřeb krácen, smí ozvat, aniž by ho někdo vaporizoval.

Co oni?

Felipe s Rodrigem i nadále budou muset žít bez jakékoli motivace, jistoty, budoucnosti. Budou nadále žít ze dne na den pod útlakem systému, který své obyvatele nutí žít v podmínkách příčících se základním principům lidské důstojnosti. Budou žít na „ostrově radosti“, který je ekonomicky odkázaný na milost a nemilost počtu turistů, kteří jej navštíví, přičemž oni sami z toho budou mít jen minimální užitek. Budou žít v zemi, jejíž vláda je propojena s organizovaným zločinem a obchoduje s drogami, ačkoliv se tváří, jakoby nic. Budou žít v zemi sužované chudobou a nedostatkem základních potravin.

Nezní to trochu povědomě?

Kruh se na Kubě uzavřel. Režim se totiž vlastně příliš neliší od diktatury Fulgencia Batisty, kterou na konci padesátých let slavná, až mýty opředená Castrova revoluce svrhla. Aby obyčejní lidé konečně mohli vést důstojný život.

Kruh se uzavřel. Má země nějaké vyhlídky na zlepšení své budoucnosti? Kdo ví. Těžko říct. Tak tedy, ¡Hasta siempre, comandante! – ale snad jen prozatím.