Na Boží hod vánoční zemřela herečka, politička a občanská aktivistka Táňa Fischerová. Jak velkou ztrátu její odchod pro tuzemskou společnost znamená a čím byla výjimečná?
Táňa Fischerová se narodila v roce 1947 v Praze. Jejím otcem byl Jan Fischer, který si prošel koncentračním táborem Terezín, kde mu pomáhalo přežít hraní v místním divadle. Jeho vlivem se proto Táňa Fischerová stala herečkou. Přestože nedokončila studium na Janáčkově akademii múzických umění, byla již v mládí obsazována do divadelních i filmových rolí.
S největší láskou však vzpomínala na Činoherní klub, kde se seznámila s mnoha svými kolegy – jmenujme například Ninu Divíškovou, Jana Kačera či Pavla Landovského. Když se jí však narodil syn Kryštof, musela divadla zanechat. Později se ukázalo, že její syn trpí vrozeným postižením, které jej upoutalo na invalidní vozík a odkázalo na péči ostatních.
„Občanská sounáležitost vynese do čela vždy správného člověka. Potkala jsem mnoho dobrých lidí, kteří nejsou vidět, protože jsme zahlceni negací, a to je člověku oporou.”
Byla to velká rána. Táňa Fischerová však později nepochybovala o tom, že právě toto ji jako člověka velmi ovlivnilo a formovalo. Léta normalizace, která způsobila její nucený odchod z divadla, byla pro Táňu Fischerovou důležitou zkouškou, která jí umožnila vzbudit v sobě zájem především o duchovní, nikoliv pouze povrchní záležitosti.
Právě proto se Táňa Fischerová začala zajímat o problematiku dodržování lidských práv a věnovat se charitativní činnosti. Četněkrát byla moderátorkou charitativních adventních koncertů v České televizi. V roce 2002 byla nečekaně zvolena jako nezávislá na kandidátce Unie Svobody poslankyní. Byla známá tím, že měla nejnižší absenci ze všech svých kolegů. „Já bych se styděla tam nechodit, vždyť mě tam ti lidi poslali,” komentovala to zpětně.
Táňa Fischerová byla jedinou českou hlasatelkou principu takzvané sociální trojčlennosti, jejíž autorem byl rakouský myslitel Rudolf Steiner. Ta spočívala v oddělení politického, ekonomického a duchovního. Dlouhodobě se totiž obávala prosazování zájmů ekonomických hráčů v politice. Její obavy se nakonec naplnily.
„Pokud se nepromění celý vztah ke společnosti, tak vinit tu poslední složku, že je blbá, je laciné a nepoctivé.”
Proti stavu společnosti, jež zvolí toho, kdo má více billboardů a lepší plakáty, vystoupila především v roce 2013 svou kandidaturou na prezidentku v tehdy první přímé volbě. Kandidovala jako člověk z občanské společnosti, její kampaň záměrně nepřijímala milionové dary od sponzorů a nebyla centrálně koordinovaná. I přesto dostala Táňa Fischerová více než 100 000 hlasů, což považovala za úspěch. Svojí prezidentskou kandidaturou upozornila na tragickou manipulovatelnost české společnosti penězi a na plíživou oligarchizaci země.
Ani v posledních letech svého života neváhala přiložit ruku k dílu, či alespoň vyslovit podporu všemu, v čem spatřovala dobrý úmysl. Podporovala enviromentální hnutí a studentské občanské aktivity, jedním z jejích posledních vystoupení byl například projev podpory středoškolského protestu proti povinné maturitě z matematiky. Spolu s tím se nepřestávala angažovat v dobročinných aktivitách. Táňa Fischerová nikdy nebyla lhostejná ke svému okolí.
Lidským společenstvím obecně se zabývala ve svých dvou knižních rozhovorech Láska nevládne, láska tvoří a částečně v knize Nežít jen pro sebe. Vyjadřovala se i v médiích. Kritizovala mimo jiné technicistní tendence v českém školství a ponížení střední vrstvy v soudobé společnosti. Její postoje byly někdy alternativní, tedy odlišné od hlavního proudu, většina z nich byla však postavena na křesťanských hodnotách, mezilidské toleranci a prosté laskavosti.
Táňa Fischerová právě proto získala spoustu nálepek, byla často až nenávistně označována za sluníčkářku a vílu, a skutečně svou oduševnělostí a opravdovostí, svými idealistickými postoji, jako by byla protipólem za každou cenu rádoby racionálních siláckých politických hráčů. I přes časté vysmívání a nepochopení se svých ideálů nikdy nevzdala. To se povedlo málokomu a už proto můžeme Táňu Fischerovou obdivovat.
„Ten všemi vychvalovaný egoismus je zhouba celku, který zhyne a nebude nikdy fungovat. Bytí pro druhého je základem tohoto světa.”
Táňa Fischerová se celý život starala o svého postiženého syna a snažila se pomáhat všude tam, kde jen mohla. Na první pohled vyzařovaly z jejího křehkého vzhledu a melodického plného hlasu cit, něha a lidskost.
S Táňou Fischerovou odešla žena s obrovským myšlenkovým a duchovním přesahem, který nepochybně mnohé velice ovlivnil a ovlivní. Odešla noblesní dáma, velmi smířlivá a pokorná, avšak rozhodná v boji za pravdu. Odešel velký a výjimečný člověk, který stavěl všechny hodnoty na lásce a lidskosti. Táňa Fischerová věděla, že láska nevládne, láska tvoří a že stojí za to nežít jen pro sebe.
