První kolo francouzských prezidentských voleb přineslo několik překvapivých zpráv. Tradiční strany, republikáni a socialisté, nedokázaly do souboje o nejvyšší ústavní pozici vyslat takové osobnosti, které by dokázaly oslovit více než desetinu voličů. Zároveň podstatně uspěly hned tři, které chtějí francouzský politický a ústavní systém od základů změnit. Radikální levici mezi nimi zastupoval Jean-Luc Mélenchon, bývalý socialista, jemuž se podařilo zvítězit u nejmladších voličských skupin. Představuje jeden z případů rozsáhlejších levicově-populistických politických projektů.
Nejen Mélenchon, ale i Bernie Sanders v USA, strany Syriza v Řecku a Podemos ve Španělsku mají jedno společné: podařilo se jim využít nedůvěry (z velké části mladých) lidí v tradiční levicové strany a vzbudit v nich ztracenou naději. V této „malé revoluci“ hrají silnou roli nejen kontextuální faktory, jako je právě věk, ale i struktura témat, o kterých se svými voliči komunikují, šikovně kombinovaná s moderními komunikačními prostředky. Jaké je tajemství jejich úspěchu a proč jsou i přes nemalý politický vliv jejich možnosti s nejvyšší pravděpodobností výrazně omezené?
Levicově populistické strany, jak jsou nejčastěji tyto projekty označovány, hlavně kvůli tradičnímu populistickému narativu vyzdvihujícímu kvality „čistého lidu“, který by měl vládnout spíše než „zkorumpované elity“ kombinovanému s důrazem na levicová témata (zejména sociální zabezpečení, dostupná zdravotní péče, ale i pacifismus nebo naléhavost řešení klimatické krize), vycházejí z vlastních filozofických doktrín. Ty jsou o mnoho novější než přístupy Marxe reflektované v politice komunistických stran, ale i prvních sociálních demokracií, i než novější keynesiánské ekonomické přístupy, jež způsobily odklon západní sociální demokracie od marxismu a jejich posun do politického středu.
Vítězství postpolitiky?
Právě kritika posunu sociálních demokracií do středu a rezignace na radikální postoje je v centru filozofie belgické teoretičky Chantal Mouffe, která se zejména v posledních dvou desetiletích snaží (často i osobními návštěvami lídrů) podněcovat vznik nových levicových formací, které svým radikalismem nahradí ty, které umírněností zradili své voliče. Kritizuje, že se po pádu východního bloku stal dominantním jen jeden politický přístup, liberální demokracie a to ničí samou podstatu politiky.
Mouffe vychází z dřívějších prací, které kritizovaly absenci konfliktu v politice. Ta už podle ní dosáhla absurdních rozměrů: například Tony Blair ve Velké Británii, američtí demokraté i němečtí sociální demokraté své pozice tak zmírnili, že už je volič téměř nemá šanci odlišit od jiných stran, které udělaly totéž. Politika plná ostrých střetů a názorových soubojů tím byla zničena a nahradila ji nudná „postpolitika“ bez chuti a zápachu.
I přes to, že liberální demokracie podle Mouffe zvítězila, objevují se čím dál častěji strany a politici, kteří se s tímto stavem nehodlají jen tak smířit. Jedná se zejména o krajní pravici, která v mnoha zemích volebně uspěla, a dokonce se v některých zemích podílela na vládnutí. Ani z toho však Mouffe jako levicová teoretička nemá žádnou radost. Nacionalisté často svázaní s xenofobií a rasismem se totiž snaží bořit namísto aby budovali a svět pod jejich kontrolou by byl ještě mnohem nepředvídatelnější.
Mouffe překvapivě nekritizuje liberální demokracii jako celek, což je jí často podsouváno. Tvrdí však, že její dominance a absolutní vítězství ve výsledku všem škodí a její vyzyvatele potřebujeme, abychom politicky nezakrněli. Právě vzestup krajní pravice by měl – zde se sama zapojuje do politické hry – vyvolat radikálně levicovou reakci, která podle ní jako jediná dokáže nebezpečí radikálního nacionalismu vzdorovat.
V tomto filozofickém přístupu, ze kterého vycházejí všechny evropské levicově-populistické projekty, lze jen stěží přehlédnout latinskoamerickou stopu, která vrhá na projekt stín pochybností. Tento typ populismu, odborníky často označován jako inkluzivní, stál totiž na začátku nedemokratických proměn například ve Venezuele. Zemi, kterou ovládl, ožebračil a systém sociálních výhod se rychle proměnil v bezprecedentní zadlužení a represe proti politickým oponentům.
Krize jako příležitost
Odpor proti systému spolu s šikovně pojatými tématy však imponuje mnoha evropským voličům. První takové projekty ve volbách uspěly v jihoevropských zemích, na které silně dopadla hospodářská krize, která zachvátila svět v letech 2008 až 2009. Nejprve se úspěch dostavil v Řecku, kde vlajku levicového odporu zaměřeného zejména proti bankovním elitám zvedla radikálně levicová Syriza, které se podařilo sjednotit menší progresivní, socialistické a komunistické strany. Té se podařilo využít důsledků ekonomické i následné politické krize a v roce 2015 se poprvé dostala k moci. Řecké voliče poháněla zejména nespokojenost s rozsáhlými škrty, ke kterými se musely „krizové“ vlády zavázat, když dostaly finanční injekce od evropských věřitelů. Stranu však neustále provázely obrovské vnitřní rozpory, což nakonec vyústilo ve velmi rychlé zkrocení radikálně levicové vlny.
Ekonomická krize a její důsledky pomohly i úspěchu španělské strany Podemos, jež byla s filozofickými východisky Chantal Mouffe spojena mnohem přímočařeji (sama Mouffe později prohlásila, že byla „podemizována“, čímž dokládala fascinaci tímto levicovým projektem, který ideologicky sama zarámovala). Strana, která v národních volbách uspěla poprvé v roce 2015, vycházela z velmi podobných témat jako řecká Syriza, největší rozdíl však spočíval ve způsobu vzniku a následném fungování její organizace. Zatímco Syriza spojila menší již existující levicové strany, Podemos se ustanovil na podhoubí rozsáhlejšího sociálního hnutí. To později ovlivnilo i inovativní stranickou strukturu.
Ta je zajímavá nejen proto, že je sama velmi originální a odráží představu levicových populistů o propojení strany a společnosti, ale i z důvodu atraktivity pro mladé lidi. Stranická centrála si v rozhodovacím procesu o kandidátních listinách sice sama ponechala silné slovo, zároveň však umožnila nejen členům, ale i stranickým sympatizantům, aby se na výběru kandidátů ve volbách podíleli prostřednictvím primárek. Ty si Podemos upravil k obrazu svému: kandidáti sice byli navrženi ze stranického circulo (základní organizace), zároveň si však ti, kteří v elektronickém hlasování uspěli, mohli vybrat, za který region chtějí kandidovat (což vytvářelo poměrně oprávněný tlak regionálních struktur). Velmi zvláštní typ výběru kandidátů, který kombinuje rozhodování na nejnižší úrovni spolu s tlakem úrovně centrální, který je navíc ovlivněn povinnými kvótami na zastoupení žen a elektronickou formou hlasování, je prototypem představ levicových populistů o vlastní reprezentaci a originálním výkladem pojmu „přímá demokracie“.
Třetím evropským levicově-populistickým projektem, který se od ostatních odlišuje nejvíc, je corbynismus. Zásadní rozdíl, který narušuje představu danou jihoevropskými stranami, spočívá v ovládnutí „tradiční“ strany, což odpovídá specifikům britského politického systému, který razantní vstup nového aktéra jen tak snadno neumožňuje. Jeremy Corbyn, který byl v letech 2015 až 2020 lídrem opozice a předsedou Labour Party, stejně jako projekty ve Španělsku a Řecku velmi rychle přitáhl mladé lidi, kterým imponoval zejména neotřelý a radikální rétorický styl. Silnou roli v Corbynově vítězství sehrála mládežnická organizace Momentum ustanovená v roce 2015, která se zapojováním sympatizantů do letních kempů a jejich přímou účastí na kampani stala prostředkem mobilizace mladých voličů nespokojených s konzervativními vládami. Corbynova hvězda však po několika letech pohasla: ani po Brexitu se mu totiž nepodařilo konzervativce odstavit od moci, objevily se první skandály a mnoho jeho mladých podporovatelů označovaných za „mileniálské socialisty“ hovořilo o zmařených nadějích.
Nejviditelnějším případem evropského levicového populisty současnosti je Jean-Luc Mélenchon, kterému se povedlo uspět v prvním kole francouzských prezidentských voleb natolik, že jen těsně neprošel do jejich druhého kola. Jeho projekt, formálně označovaný jako politická strana, ale de facto hybridní organizace kombinující prvky strany a hnutí, s názvem Nepoddajná Francie, dokázal komplexním programem přitáhnout miliony Francouzů. V centru zájmu jsou opět zejména mladí lidé, čemuž odpovídá i důraz na témata sociálního zabezpečení mladých rodin, ale i naléhavosti řešení klimatické krize. Mélenchonův projekt, opět založen a osobně podpořen Chantal Mouffe, pracuje i s ústavními změnami: v případě vítězství chce nastolit šestou republiku, která bude na levicová témata už samou podstatou klást mnohem větší důraz.
Všechny případy levicově populistických projektů pracují s výraznou nespokojeností lidí spojenou s ekonomickým statutem a jejich snahou po tom být důsledně reprezentováni někým jiným než tradiční sociální demokracií, která se stále více pokouší stát se catch-all a přitom zapomíná na své tradiční voličské skupiny, které má tradičně reprezentovat a o které se historicky opírala. Hned z několika důvodů se jim daří přitahovat mladé lidi, kteří se stávají jejich sympatizanty i aktivními členy.
Mladí a neklidní
Podle dat Eurobarometru v roce 2021 vidělo ekonomickou situaci své země jako velmi špatnou 20 % mladých Evropanů ve věkové kategorii 16–30 let a jako spíše špatnou celých 46 %. Jen 31 % z nich ji považuje za příznivou: 4 % za velmi dobrou a 27 % spíše dobrou. Nepřekvapí, že nejvyšší skepse panuje v zemích, na které tvrdě dopadly důsledky hospodářské krize, a které se následně staly příznivými teritorii pro úspěch levicových populistů. Nejvíce mladých pokládá stav národní ekonomiky za špatný v Řecku (94 %), Španělsku a Itálii (obě země 91 %). Pro srovnání: v České republice takový status české ekonomice přisoudilo 35 % mladých dotázaných. O něco lépe mladí hodnotí současnou situaci ohledně svého vlastního zaměstnání: ve věkové kategorii 16–30 let ji jako dobrou vnímá 57 % lidí, v Itálii je to 26 %, v Řecku 47 a v České republice 79 %.
Spolu s ekonomickou situací se levicovým populistům daří zvedat témata, která se pro mladé stávají více a více relevantními. Jedná se zejména o otázky spojené s klimatickou krizí, jež se dokázaly dostat do popředí veřejné debaty. Ty do ní přivedli zejména zelené strany, které se však s výjimkou úspěchu v několika zemích (např. v Německu) v posledních letech nedokázaly výrazněji prosadit. Zdá se, že absence komplexnějšího ekonomického programu a šikovné využití tématu novými levicovými hnutími zeleným stranám obecně škodí a zároveň populistům pomáhá.
V případě atraktivity hnutí pro mladé nelze podceňovat ani faktory specifické mediální komunikace. Nejde jen o provokativní projevy směřující proti zejména ekonomickým elitám nebo využití hologramů na předvolebních mítincích (tuto technologii si spolehlivě osedlal Jean-Luc Mélenchon), ale i zapojování sympatizantů do rozhodování, jako se to daří pirátským stranám nebo španělskému Podemos. Šikovné využívání práce se sociálními sítěmi je jen částí úspěchu, ten je však doplněn zdáním přímé participace.
Na závěr je nutné podotknout, že přes atraktivitu levicově populistických stran a hnutí v některých zemích a jejich zdánlivé úspěchy nelze říct, že by jejich vlna zachvátila celý svět. Naopak, jejich úspěch je striktně podmíněný ekonomickou a sociální situací spolu s mírou nedůvěry v tradiční levici. Není ani náhodou, že v žádné z postkomunistických zemí se strany s touto strategií neprosadily: obecné oslabení levice vycházející z komunistické zkušenosti a nedávná ekonomická transformace fakticky znamená, že by levicoví populisté museli volit zcela odlišnou podobu a strategii. To, že problémy vyzdvihnuté těmi západoevropskými ale hrají svou roli v politickém boji, zpochybnit nelze ani tam.
