Bůh lsti a falše je jedním z mála hrdinů MCU, kteří zůstávají Disney v rukou od samého začátku. Možná je to tím, že vystřídal hned několik rolí včetně vyloženě záporných a produkce mu dopřála vlastní dobrodružství až před dvěma lety. Občas lehkovážné zacházení s postavou perfektně ztvárněnou Tomem Hiddlestonem napravili nejprve velmi kladně přijatou první sezónou a teď také sezónou druhou, která opět dokazuje, že svět superhrdinů od Marvelu není ještě ani zdaleka za zenitem.
Zatímco Lokiho božský bratr Thor se utopil v moři osobitosti režiséra Taiky Waititiho, Loki si vysloužil druhou a poslední sérii z pera Michaela Waldrona. Už teď se hodí opatrně zatleskat, že právě on bude mít na starosti scénář k nejbližším Avengers. Loki tedy končí, ale jednak přetrvá Waldronova vize, jednak se dá očekávat, že černovlasý Asgarďan ještě neřekl poslední slovo.
Tak či onak platí, že z druhé sezóny Lokiho je na hony cítit, že je právě polovinou příběhu, který první řada rozjela. Projevuje se to ve scénáři, který se v prvních dílech musí trochu „rozkoukat“ a „vzpamatovat“ z toho, co postavy naposledy provedly. Od půlky nabere děj strmý spád a epizody 4, 5 a 6 nemají hluché místo. Poslední epizodu bych se nebál označit za jednu z nejlepších hodin v MCU.
Analog, pastel, Control i Wes Anderson
I když v první polovině příběh sem tam zakolísá, nikdy nespadne, podrží ho totiž krásná audiovizuální stránka. Loki se zaprvé vůbec nemusí stydět za úroveň triků – co nemusí stydět, hravě předčí řadu filmových kousků z dílen Marvelu. Hlavně ale oplývá opravdu přitažlivým stylem.
Agentura TVA jako by z oka vypadla videohernímu Controlu od Remedy, se všemi svými analogovými přístroji a koženými židličkami, hnědými obleky a papírovými příručkami… Interiéry vymalované pastelovými barvami snad navrhoval Wes Anderson a nedivil bych se, kdyby jeho filmy povinně studovali i kameramani, kteří třeba s takovou symetrií vůbec nešetří.
Katarze
Lokimu se asi úplně nejvíc daří vybudovat napětí a vzápětí nadělit scénu, která je tak klidná a někdy až meditativní, že na to divák vlastně ani není připravený. Představte si, že jste balónek, který dvacet minut někdo nafukuje a v posledních minutách ho naráz vypustí. Odletíte, ani nevíte kam. Mluvím hlavně o závěru, ale podobný postup tvůrci uplatňují napříč seriálem. Pomáhá jim k tomu výborná hudba a vztah, který dokáží vybudovat k postavám.
Postavy musí být velkým tématem. Loki je sice titulním hrdinou, ale už z první série známe jeho parťáka Mobia. Ten je v podání Owena Wilsona jednou z nejcharizmatičtějších postav z filmového vesmíru od Marvelu. Další rozměr dostává i Sylvie ztvárněná Sophií Di Martino, která za celou šlamastiku s větvením času více méně může. A nesmím zapomenout na nováčka Ouroborose alias OB, kterému propůjčuje tvář Ke Huy Quan. Znát ho můžete z loňského snímku Všechno, všude, najednou nebo jako „toho malého kluka“ z Indiana Jonese a Chrámu zkázy. Přináší notnou dávku charakterního humoru, který se ale drží v hranicích uvěřitelnosti a dobrý herecký výkon z něj dělá sympatický bonus.
Kde už autoři trochu přešlápli, je postava Victora Timelyho, varianty Toho, jenž zůstal, Kanga chcete-li. Nebo nepřešlápli a Jonathan Majors zkrátka neoplývá takovou hereckou silou jako jeho kolegové. Těžko říct, jeho charakter každopádně nepůsobí jen komicky, ale chvílemi opravdu trapně.
Středobod multivesmíru
Nic to nemění na tom, že Loki je pro budoucnost MCU naprosto klíčový. Respektive Kang je pro MCU klíčový, a proto nesměl chybět. Události seriálu zásadně určují další chod multiverza. Kam se hrabe Doctor Strange nebo dokonce Spider-Man? Tady se láme chleba.
Budoucnost multiverza mě zajímá, ale budu úplně upřímný. Lokiho vnímám jako převážně komorní příběh. Sice na ploše řady vesmírů, přesto duší v jedné budově mimo prostor a čas. Je to příběh o přátelství, sebeurčení a obětování. Nechytejte mě za slovo, ale o to nekonečné množství světů nakonec zas tolik nejde.
