V šesti letech vystřelil svůj první šíp, dnes je sedmnáctiletý Richard Krejčí lukostřelec světové úrovně. S reflexním lukem střílí na terčových i terénních závodech, kde sbírá medaile a překonává rekordy. Českou republiku reprezentuje od roku 2020 i na závodech v zahraničí: a nejen o tom mluvil v rozhovoru pro Studentské listy.

Proč zrovna lukostřelba? Co tě k ní přivedlo? 

Já jsem se k lukostřelbě dostal přes dětský tábor, kam jsem jezdil jako malý, když mi bylo asi šest. Od té doby jsem začal trénovat, a začalo se to posouvat výš a výš. Teď už je to tak, že začínám jedenáctou sezónu.

Ostatní se honí za míčem, proč ty jsi zůstal u luku a šípů?

Člověk má pořád šanci se posouvat někam dál. Pokud nejsi ultra výkonný lukostřelec, tak pořád můžeš vychytávat své mouchy. Já si myslím, že je to i mentální příprava do života. Člověk se naučí být v klidu i v krizových situacích. Třeba na mistrovství světa, jdeš do eliminace proti top trojce a musíš ty nervy ustát, jinak jdeš domů. Lukostřelba je o posouvání se dopředu, kdy neexistuje žádná hranice.

Je možné střílet ze tří luků (reflexního, holého, kladkového). Mohl bys popsat, jaký je mezi nimi rozdíl a proč ses rozhodnul pro reflexní typ luku? 

Začneme holým lukem. Ten má pouze střed, ramena, buton a zakládku. Nejprestižnější místo, kam se s ním můžeš dostat jsou světové hry nebo mistrovství světa. K reflexnímu (olympijskému) luku se přidává ještě zaměřovač a stabilizátory, což jsou takové dlouhé tyčky. Největším úspěchem s tímto lukem je umístění na olympiádě. Pak je kladkový luk, který je vývojově nejnovější. Ten má na ramenech pomocná kolečka. To jsou kladky, které mají předem stanovenou délku nátahu a střelec de facto rozpíná dvě neroztažitelné zdi od sebe. Já střílím reflexním lukem, protože mě velmi láká olympiáda. Teď přemýšlím, jestli budu chtít už v roce 2024 nebo to nechám do Los Angeles v roce 2028. Zatím to vypadá až na rok 2028.

Účastníš se terénních, terčových a halových závodů. Mohl bys krátce popsat jejich rozdíl, máš mezi nimi svůj oblíbený? 

Rozdíl je jednoduchý. Terčová se střílí na poli nebo na stadionu. Je to olympijská disciplína. Terénní lukostřelba probíhá v horách nebo v kopcích. Jsou tam různé vzdálenosti a velikosti terčů. Člověk musí odhadovat, a zároveň se nesmí úplně seknout, aby to nešlo někam do křoví a ten šíp by pak už nikdy neviděl. V halových závodech se střílí na krátkou vzdálenost na malinké terče. Má nejoblíbenější je asi „terčovka“, protože je to taková příprava právě na olympiádu.

Co bylo bodem zlomu pro tvou budoucí kariéru v lukostřelbě?

Byl to můj první výjezd. Tam jsem úplně pohořel, byl to nejhorší výsledek sezóny. Já jsem si řekl, že takhle nemůžu skončit, že to musím posunout někam dál. A to pro mě byla jiskra, která to celé zapálila. 

Proč si myslíš, že by lidé měli dát lukostřelbě šanci? V čem spočívá její výhoda? 

Hlavní výhodou lukostřelby je mentální připravenost. Lukostřelec se naučí pracovat v krizových situacích, řekne si, že nemůže být nervózní, nemůže se klepat. Teď nemohu myslet na to, jak pasu krávy na poli. Je důležité neřešit ostatní věci, které v tu chvíli nejsou podstatné. Hlavní nevýhodou lukostřelby je, že je to jednostranný sport. Pokud si člověk nechodí ten sport kompenzovat do fitka, při vyšší nátahové síle to už ničí záda.

Co zatím bereš jako svůj největší úspěch? Proč?

To je těžké. Mám asi dva hlavní úspěchy. Prvním velkým úspěchem bylo sedmé místo na loňském mistrovství světa. To pro mě byla taková alfa omega, kdy jsem věděl, že se příprava vyplatila. Byl to dobrý nakopávač. Momentálně je největším úspěchem druhé místo na mistrovství světa v terénní lukostřelbě.

Co tě motivuje? Nebo je někdo, kdo tě motivuje? 

Motivuje mě to, že jsem takový nenažraný chlapec, který potřebuje pořád víc a víc, a stále si něco dokazovat. I kdybych teď něco vyhrál, stejně bych si řekl: Proč jsem nenastřílel víc? A proč jsem mu dával takovou šanci mě přestřílet? Motivuje mě i to, že s lukostřelbou nechci seknout. Variantou je odejít z reprezentace a střílet si jen pro zábavu, ale to už by pro mě nemělo takové kouzlo.

Jaký je život vrcholového sportovce?

Na této úrovni už je to velmi časově náročné. Člověk se nestíhá učit, a pak to odnáší také sociální život.

Zažil jsi v lukostřelbě syndrom vyhoření? Musel sis dát někdy pauzu? 

Já mu předcházím tím, že si po každé letní sezóně dávám tři týdny pauzu. Občas mě to láká, porušit ji a jít na trénink, ale vím, že z dlouhodobého hlediska je jedna třítýdenní pauza lepší než jedna roční.

Musel jsi pro dosažení svých cílů něco obětovat? 

Ano, sociální život. Pokud mi někdo řekne, ať s ním jdu ven, tak devadesát procent odpovědí je: ‚Ne, nemám čas. Musím na trénink.‘ Když se na to dívám zpětně, mrzí mě, když vím, že parta jde někam ven a já jdu zase střílet. Na druhou stranu si pak ale řeknu, že stojí za to, že se v lukostřelbě mohu realizovat. 

Naposledy ses účastnil Mistrovství světa v terénní lukostřelbě v americkém Yanktonu, kde jsi vybojoval stříbrnou medaili. Jaká pro tebe byla atmosféra na cizí půdě? Máš ze svého výkonu dobrý pocit? 

Atmosféra v Yanktonu byla skvělá. Byli jsme tam v jednom velkém lukostřeleckém centru, kde bylo zázemí pro všechno. Bylo skvělé, že jsme tam byli s dospělými a měli jsme první kontakt se světovými špičkami. S nimi jsme si povídali, vyměnili dresy. Co se týče toho druhého místa, já jsem naladěný tak, že si říkám, proč nejsem první, proč nejsem mistr světa. Ale jsem spokojený. Když se podívám na to, co se mi nepovedlo loni na mistrovství Evropy, tak je to úspěch.

Přemýšlíš při výstřelu nad něčím?

Člověk by při výstřelu neměl myslet na nic nebo by měl myslet na specifické věci, co se týkají toho výstřelu. Třeba na rozpínání a na míření. Například pokud ti tam vleze holub, tak se nesmíš nechat rozhodit. Člověk nesmí myslet na nic ale zároveň na všechno. 

Čím tě trenéři motivovali? 

Moje trenérka na to má velmi specifický pohled. Řekla mi: ,Je to tvoje lukostřelba, dělej si co chceš, pokud se budeš chtít dostat na vrchol, já ti pomůžu, ale nebudu tě do toho tlačit.‘ To je takový moment, kdy si člověk uvědomí, zda tu lukostřelbu chce dělat. A tím si trenérka vybere lidi, které lukostřelba opravdu baví. Motivují mě spíš má ambiciózní maminka a děda. Zrovna nedávno jsem byl moc rád, že jsem ho mohl vzít na závod, kde jsem měl střílet český rekord. To byl zážitek, který mu vylepšil prázdniny. Byla to moc hezká rodinná atmosféra. Tehdy jsem na ten závod jel s tím, že ten rekord nastřílím, ať se děje co se děje. Nakonec jsem ho po šestnácti letech, kdy ho nikdo nepřekonal o jediný bod, přestřelil o jedenáct bodů.

Momentálně jsi v reprezentaci za ČR. Jak se řadový závodník stane reprezentantem?

Člověk musí mít dobré výsledky. Tím se nejprve dostane do sportovního centra mládeže. Tam už dostává určitou podporu, třeba pět tisíc korun ročně na vybavení. To je první krok. Pak musí nastřílet reprezentační limity. Tam už musí vědět, že se tomu chce opravdu věnovat. Musí se umístit v top trojce na nominačních závodech, a pak může jet na výjezdy reprezentovat ČR. Potom už jsou trochu větší finanční podpory. Na výjezdech na terčovou lukostřelbu svaz letos proplácel asi padesát procent výdajů, na terénní okolo osmi procent.

Máš jako reprezentant nějaké povinnosti? 

Je nějaká morální povinnost jezdit na soustředění, které máme tak čtyřikrát do roka. Další povinností je jezdit na výjezdy. Pokud už člověk uspěje na nominačních závodech, měl by se účastnit.

V čem tedy spočívá tvůj tréninkový plán? Děláš nějaké kompenzační tréninky? 

Pokud mám rozjetou sezónu tak trénuju i šestkrát týdně, ale standardně asi čtyřikrát. S tím, že jsem minulý rok získal svého kondičního trenéra, ke kterému jsem chodil jednou týdně. Ale tuhle sezonu budu muset chodit častěji, abych nabral větší sílu. 

Máš speciální dohodu se školou? 

Vykomunikoval jsem si takovou mírnější verzi individuálního plánu. Teď musím chodit místo tří hodin tělocviku jenom na jednu. Místo nich chodím na tréninky. Pro mě nepřipadá v úvahu, že bych do školy chodil třeba jen v pondělí, středu a pátek. Jediné co mě mrzí je, že třeba v Turecku mají vyloženě lukostřelecké školy. To znamená, že mají ráno trénink, přes poledne školu a pak zase tréninky. Tam se škola přizpůsobuje lukostřelbě. 

Máš nějaký sen, něco k čemu v lukostřelbě směřuješ? 

Možná je překvapivé, že to k čemu směřuji není olympiáda, ale mít známé jméno mezi lukostřelci. Jako má třeba Kim Woo-Jin. Nebýt nějaký „no name“, mít respekt mezi lukostřelci.

Myslíš, že by ses mohl v budoucnu stát trenérem? 

Přemýšlel jsem o tom a přemýšlet o tom asi budu. Ale nejsem si jistý, zda je to správná cesta, když se člověk zaměřuje víc na své výsledky. Pokud jsi trenér, tak musíš svým svěřencům obětovat nějaký čas a nemyslím si, že bych ho měl v tu chvíli, kdy na sobě takhle pracuji.

Vnímáš že jsou stále nedostatky mezi lidmi ohledně vnímání lukostřelby jako sportu?  

 Je velmi frustrující, když člověk nějakému sportu věnuje tolik času a pak slyší, že to není sport. Asi se nikdy nedostaneme ke kompletnímu výsledku, že lukostřelba by byla plně brána jako sport. Ale já si myslím, že na olympiádě by nebylo nic, co není sportem.

Jaká je finanční vytíženost lukostřelby? 

Vytíženost je docela nepříjemná. Cena pořádného luku, jako mám třeba já, se pohybuje okolo sedmdesáti až sto tisíc korun. Příspěvky od svazu nejsou malé, ale ne vždy pokryjí všechny náklady. Proto je nutné do toho sportu často investovat i nemalé finanční prostředky.