V březnu se na Instagramu japonské K-pop zpěvačky Son Čche-jong ze skupiny Twice objevila fotka, na které měla na triku přidělanou svastiku. Příspěvek po hojné kritice stáhla a vzápětí zveřejnila omluvu. V ní se mimo jiné dočteme: „Velmi se omlouvám, že jsem si to řádně nezkontrolovala, což vyvolalo znepokojení. V budoucnu budu věnovat velkou pozornost tomu, aby se to vícekrát neopakovalo.“ Problémem samozřejmě není zpěvaččina omluva, ale fakt, že něco takového, ať již vědomě či nevědomě, vůbec sdílela.

Poslední dobou to vypadá, že se roztrhl pytel s umělci, kteří mají kontroverzní názory. Není to však jen otázka dnešních dnů. Jak mimo jiné říká Robert Kodym z kapely Lucie: „Není to pouze tématika 21. století. Napadá mě například Prodaná Nevěsta Bedřicha Smetany a libretisty Karla Sabiny, zvaného zrádce národa.“ A následně doplňuje: „Neřekl bych, že návštěvníci Národního divadla při této opeře skřípají zuby.“

Zuby pravděpodobně neskřípají ani divákům Bludného Holanďana. Toto velkolepé dílo má na svědomí Richard Wagner, autor mimo jiné protižidovského textu Židovství v hudbě (anonymní antisemitský text), jehož tvorbu neobdivoval nikdo jiný než Adolf Hitler.

Protižidovské smýšlení měl i americký básník Ezra Pound, autor oceňované básně Pisan Cantos:

„Co jsi opravdu miloval, to ti zůstane,

Ostatní je drek

Cos opravdu miloval, o to tě nikdo neoloupí,

Cos opravdu miloval, je tvoje pravé dědictví…“

Na umělecké dráze byl Ezra velmi úspěšný. Jeho současníci T.S. Elliot, Ernest Hemingway nebo James Joyce ho označili za nejlepšího básníka své generace. Ezra Pound byl nicméně podporovatelem Mussoliniho a propagátorem fašismu. A to je kámen úrazu. Jeho díla jsou nadčasová, stejně jako tvorba Richarda Wagnera, do níž se jeho politické smýšlení nijak nepromítlo.

Skoro by se zdálo, že druhá světová válka ukázala pravý charakter lidí. Jedním z velkých podporovatelů nacistického Německa, který věnoval Josephu Goebbelsu i medaili Nobelovy ceny, byl norský spisovatel Knut Hamsun. Mezi jeho vrcholná díla řadíme Hlad nebo Mystérii. Kromě několika odlišných názorů, kterými rozhodně nepropagoval nacismus nebo nenávist, jeho díla vyzdvihují především spojení člověka s přírodou. A často nespokojenost hlavního hrdiny se svým okolím.

Online svět

Mezi současností a minulostí je ale přece jenom jeden podstatný rozdíl – sociální sítě. Místo pro vzdělávání, ale i pro nenávist. Místo, kde vše, co je zveřejněno, zůstane na věky vytesané jakoby do kamene. Není žádným tajemstvím, že pokud chceme být dnes opravdu slavní, musíme aktivně využívat sociální sítě. Fanoušci chtějí poznat svého oblíbence hlouběji. Zjistit, jak se chová tzv. „v civilu“, v domácím prostředí. Ale jako všechno, má i to své mínusy.

Každý zná případy Kanyeho Westa nebo Rogerse Waterse. Neměli bychom ale jejich soukromé názory neřešit a zaměřit se spíše na jejich tvorbu, která je bezesporu kvalitní? Nebo se podporou umělců, kteří vybízejí k násilí, skrytě vyjadřují své antisemitské a rasistické názory či banalizují historii, dostáváme na tenký led? Může dnes jen jeden problémový tweet zítra vyvolat cílené útoky?

Hlavně nebýt mainstream

„Podle mě by si měl každý psát, co chce. O to jsme tu ostatně nějakých čtyřicet let usilovali. A pak už je jen na společnosti, aby si vyselektovala, co je ok a co už ne,“ říká Petr z instagramového účtu Klub psáčů a dodává: „A to se týká nejen čtenářů, ale i lidí, kteří těmto autorům dávají prostor v recenzích, pobouřených komentářích nebo v podcastech. Každá tahle reakce zvyšuje dosahy a pomáhá tuhle tvorbu šířit, takže často (ne vždy) je nejlepší tyhle autory zkrátka ignorovat.“

Měli bychom si uvědomit, že každá zmínka – ať již pozitivní, nebo negativní – je zkrátka reklama. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Ne nadarmo se říká špatná reklama, taky reklama. A moc dobře si to uvědomují i daní umělci. Jejich častým problémem je pocit, že jediným způsobem, jak na sebe upozornit, je být v něčem ojedinělý. Vymykat se tzv. mainstreamu. A k jejich smůle většinou nemají na to být výraznými umělci své doby. Pro nás by to mělo být znamení, že nejlepší způsob je mávnout nad nimi rukou a celá řada z nich zapadne v prach.

Tuto myšlenu sdílí i Jan Těsnohlídek ml. a dodává: „Problém je, že je to pak úplně semele a reálně zastupují názor, který je historicky špatný. A to by pak museli udělat velmi výrazné dílo, aby je (aspoň jako autory) člověk jako lidi trochu chápal. Protože ti největších autoři úplně ignorovat nejdou.“

Úspěch neznamená vše

Spousta umělců nebyla v začátcích své kariéry tolik vyhraněna. Možná to nedávali tolik najevo. Ale teď je to díky sociálním sítím mnohem snazší. Každý z nás může své názory sdílet světu jako na běžícím páse. V případě umělců se tomu ovšem věnovat musíme, protože jak poznamenává Těsnohlídek, ty zkrátka přehlížet nelze.

Velcí umělci mají velkou fanouškovskou základnu a lidé, kteří je obdivují, je často pokládají za nechybující bytosti. Za takového „nadčlověka“ (podle Nietzscheho nejvyšší evoluční fáze, které může člověk dosáhnout), dalo by se říct. Možná si tuto zodpovědnost ani neuvědomují. 

A právě u těchto velmi nadaných a úspěšných tvůrců je to nejtěžší. Často mají kvalitní tvorbu, která oslovuje celé generace, ale s jejich názory se nelze ztotožnit. Pokud se kontroverze netýká našeho oblíbeného zpěváka, spisovatele nebo herce, snadno se nám kritizují lidé, kteří je i nadále poslouchají a podporují jejich tvorbu. A právě tady se musíme vcítit do posluchačů a vžít se do jejich situace a dilema, podobně jako to udělal Jan Těsnohlídek ml.: „Když k umělci nemáme vztah a jeho tvorba nás neoslovuje, stačí říct, že autor je debil a tím je to pro nás uzavřené a jeho tvorbě již nebudeme věnovat čas.“

„Mám to v hlavě oddělené“

Podle Roberta Kodyma je tento problém individuální a vždy záleží na samotném posluchači nebo na daném umělci. Podobný názor má i kytarista a zpěvák Jakub Ondra: „Mám to v hlavě oddělené, celkově se snažím hledat ve světě spíš dobré věci než ty špatné.“ A svůj názor podkládá i osobním stanoviskem: „Pokud narazím na tvorbu někoho, kdo má pro mě nepřijatelné názory, ale jeho tvorba se mi líbí, tak si ji poslechnu a nepřemýšlím o daném umělci.“

Tento názor podporuje i filozofie tzv. smrti autora, kterou ve své eseji poprvé představil Roland Barthes. Podle této filozofie je zbytečné zabývat se autory, protože text vzniká až při čtení. V té chvíli jsou do čtenáře zapsány všechny citace, z nichž byl text tvořen, a až v té chvíli vzniklo dílo. Pokud budeme brát autora jen jako zprostředkovatele, kterým se zabývá kritika a snaží se najít v dílech jejich stopu, pak můžeme s klidem v srdci říci, že tato debata je zcela zbytečná.

Přihlížet není řešení

Ale ne každý se s touto filozofii ztotožní. Pak si musíme v hlavě sami srovnat priority. A pokud možno se i zamyslet nad slovy Jakuba Ondry: „Nejsem politik, abych musel k lidem zastávat nějaký postoj.“ V zásadě po nás nikdo nechce žádné rozřešení. Tím, že řekneme: „Tenhle je špatný“, nevyřešíme vůbec nic, spíše naopak. Dílo tu bude stále a místo kopání názorových příkopů bychom možná měli zkusit najít něco společného – v tomto případě umění.

A pokud s nimi jako společnost nesouhlasíme, bylo by dobré po nich místo nadávek střílet fakty a snažit se je přesvědčit, dokud to jde. I když třeba bezvýsledně. „Přijde mi, že dřív se lidi uměli mezi sebou bavit napříč všemi názory a bylo to tak určitě lepší. Tím, že je někdo cancelled, se ten problém nevyřeší, ale naopak nabývá na síle,“ svěřuje se Jakub Ondra Studentským listům.

Nic zkrátka není černobílé a nikdy nevíme, co daného člověka k jeho názoru či postoji vedlo. A když se budeme snažit tyto umělce pochopit, ukážeme, že my jsme ti rozumnější. Možná že přece jenom na filozofii Rolanda Barthese něco bude a opravdu „zrození čtenáře musí být zaplacené smrtí autora“.