Vydejte se s námi do Magdeburgu, kde v roce 1654 předvedl Otto von Guericke svůj experiment s tlakem vzduchu a dvěma kovovými hemisférami.

Do zemského hlavního města Saska-Anthaltska vyrážím společně s Kačkou, mojí bývalou spolužačkou ze školy, která nyní v Německu půl roku studuje. Ještě před odjezdem jsem zrazován německými kolegy, že Magdeburg za návštěvu nestojí. Pravda, nečekejte památkově a turisty nabité letovisko (jen pro připomenutí: po náletech během 2. světové války zbylo z původního sídla jen 10%). My jsme však s tímhle záměrem právě do tohoto dvou set tisícového sídla zamířili – kouřové pivo, křivá podlaha, koule, svatba na kolejích, zrezivělý překladní jeřáb a gotická perla jsou jen dokladem, že i v tomto městě je co zažít.

Cesta z centra Berlína to do Magdeburgu trvá přibližně hodinu a tři čtvrtě při využití regionálních vlaků. Časová úspora při využití ICE s přestupem v Stendalu na S-Bahn vám ušetří jen 5 minut. My jsme jízdenku pořizovali den předem, i přesto, díky akci „Schönes-Wochenende“ (v překladu „hezký víkend“) nás dohromady přišla na 50 euro.

Jelikož přijíždíme těsně před obědem, sháníme jako první něco k jídlu. Rozhodnutí padne na piknik, který jsme měli doslova uprostřed Labe. Díky nedostatku vody vyvstala nad hladinu kamenitá plošina, jež se nacházela přímo pod magdeburským dómem. V minulosti byl magdeburský brod přes Labe jediným spojením místních obchodníku se Slovany na Východě.

Prohlídku města začínáme u Zelené citadely Friedensreicha Hundertwassera, známého pro zálibu v nerovných křivkách, podlahách a stěnách. Kontrastem k tomu je gotický dóm sv. Mořice a sv. Kateřiny. Je zde pohřben Ota I., první císař Svaté říše římské a na biskupa zde byl vysvěcen náš svatý Vojtěch. Prohlídka chrámu je bezplatná, turisté se do ní dostanou nikoliv hlavním portálem, nýbrž bočním vchodem z Domplatz. Hned při vchodu si všimněte umělecky zpracovaných klik různých biblických motivů.

Hned vedle kostela směrem proti proudu Labe se nachází malý parčík se secesním altánkem. Majitelé v ní provozují občerstvení „Schweizer Milchkuranstalt“. Kačka si zde dává, ostatně jako vždy, cappuccino. Já se obsluhy zeptám, zda mají nějakou místní specialitu. Odpoví, že kouřové pivo. Očekával jsem tedy popravdě nějakou kouřovou příchuť, ale marně. Za mě obyčejné pivo. Zvlášť pěkné tohle místo musí být po setmění, kdy se rozsvěcejí malé bílé žárovky rozvěšené mezi stromořadí.

Naše kroky pak míří k již zdálky pozornost přitahujícímu, značně zanedbanému mostu. Když dojdeme blíž, zjistíme, že přechod je z důvodu konání soukromé akce pro veřejnost ještě dvě hodiny uzavřen. Náhle k nám však přiběhne žena v rudých šatech, s vlasy sestřiženými na mikádo: „Svatba skončí do půl hodiny,“ sděluje nám. Tak na to se vyplatí určitě počkat.

Zvedací most „Hubbrücke Magdeburg“ je nejstarším svého druhu v celém Německu, je památkově chráněný. Jako kdysi součást železniční tratě Berlín-Postupim-Magdeburg měl prostřední část mezi dvěma pilíři hydraulicky zdvihatelnou tak, aby pod ním mohly nákladní lodě projet. A právě v této poloze je most i dnes. Slouží však už jen chodcům. A k uzavírání sňatků… Ale opatrně! Magdeburská svatba nemusí mít vždy dobrý konec! Historikové tímto pojmem označují jeden z největších masakrů třicetileté války, kdy v protestanské baště císařská vojska povraždila 25 000 jejích obyvatel.

Děvín, jak zdí staročeský název města, byl významným lodním překladištěm. Nejprve se zde překládal cukr a sůl, za dob DDR třeba maso. Za zašlou slávou můžete zajít na Handelshafen severovýchodně od města. Kromě jeřábů zde nalezneme i rozsáhlé skladovací prostory, např. šesti patrový špejchar. Vydáte-li se tam z centra pěšky podél Labe, narazíte po levé straně na museum Otty von Guericka, známého pro fyzikální experiment s vakuem tzv. Magdeburské koule.

Jinak dodnes fungující Industriehafen Magdeburg je odtud ještě asi tři kilometry daleko.