Surovost vyvržena mořem na ostrov, kde byla z podlahy desetkrát vydrhnuta hranice mezi vzpomínkami a domněnkami, mezi snem a realitou. Halí se do černobílého pláště a žíhá na holé vlhké stěny odlesky tajemna.
Dvě temné postavy pářou mlhu obestírající následujících několik týdnů. Střídání, první kroky, zatím suchou nohou, po navlhlých trámech. Zakalená voda stéká po úžlabinách odcizelosti a bublá pod pokličkou nervozity.
Hejna racků řvou do hučení mohutného jako rozbouřené vlny. Cigareta zatím uvnitř vypaluje díru do povlaku temnoty, pokrývajícího nábytek i myšlenky. Kal nadávek a špíny se usazuje na dně emocí. Kdy vyplave?
Světlo je vášnivým sběratelem veškerých zbytků živé energie na větry bičované osamělé skále. Jaká tajemství skrývá doutnající hlavička dýmky?
Šarvátka s vlastním osudem lomí tmu dějové smyčky. Roztrhat ho na cucky a zapít humrem, který zve do hrobu moře.
Vítr. Svištící vítr vymetá poslední šlápoty humanity z temných očí obou hrdinů. Blouznění pramení v potůčcích slepených brad. Duní příběhy, na které sedl už dávno prach. Mořské panny vetkávají do zátočin neprodyšný šev zrcadla vlastní identity. Komu věřit?
Psům. A motykám zaraženým hluboko do představ hnijícího masa. Duše přívětivá nemá místa ani hrobu. Kdo komu připravil zkázu? A kdo je vlastně kdo?