V posledních týdnech čeří hladinu české politiky témata spjatá s Pirátskou stranou. Narovnávání práv stejnopohlavních párů i vymezení se proti ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi (ODS) vyvolaly značnou debatu v českém veřejném prostoru. Studentské listy se sešly s pirátskou poslankyní Klárou Kocmanovou a ptaly se na témata, která hýbou českou politikou.

Blížíme se ke dvěma rokům od parlamentních voleb, už jsme skoro v půlce volebního období. Jak zatím hodnotíte svoji práci, co všechno se povedlo, co se nepovedlo? 

Já to hodnotím jako hodně nepředvídatelnou práci. Největší radost mám z toho, že jsme posunuli v minulém týdnu konečně do druhého čtení manželství pro všechny, novelu občanského zákoníku, která má zrovnoprávnit manželství pro stejnopohlavní páry a také, že se teď pracuje na nápravě definice znásilnění, což je jedna z věcí, se kterou jsem kandidovala a kterou jsem opravdu hodně chtěla, aby se stala. V tuto chvíli na tom ministerstvo pracuje, my to budeme zanedlouho probírat v podvýboru pro problematiku domácího sexuálního násilí. Já jsem to prosazovala ještě před tím, než jsem kandidovala, a byla to jedna z důležitých věcí, kvůli kterým jsem kandidovala. Jsem hrozně ráda, že se na tom pracuje. Takže to je asi taková největší věc. Potom je to spousta nějakých drobností, co se nám povedla. V nějakém každodenním běhu vlastně člověk i ty drobnosti zapomíná, ale…

Nedávno jste pracovala na návštěvách rodičů u dětí v nemocnicích.

To určitě taky, je hodně super, že se to povedlo. Zkraje volebního období byla podpora zkrácených úvazků, což hodně pomáhá třeba pečujícím rodičům, když se vrací na trh práce. Ale ještě potřebujeme zapracovat třeba na navýšení kapacit školek a na podpoře dětských skupin, protože například ženy, když se chtějí vrátit po výchově malého dítě zpátky na pracovní trh, sice mohou mít poloviční úvazek, ale nemají kam dát dítě do školky. Aby ta podpora byla kompletní, potřebujeme navýšit kapacity a více je podpořit. To jsou ještě věci, které jsou ještě před námi a které považují za hodně důležité, ale mám radost z těch věcí, které už se povedly. A myslím si, že ještě za ten rok a půl nebo dva roky toho můžeme hodně stihnout. Čím blíž budeme k volbám, tím ta práce asi už bude složitější. Obávám se, že už je to potom jen takové hádání se mezi sebou, ale věřím tomu, že ještě spoustu práce je před námi a že ji ještě můžeme zvládnout.

Manželství pro všechny

Podle průzkumů podporuje téměř 60 % lidí manželství pro všechny a ještě vyšší procenta jsou pro jiné kroky zrovnoprávnění. Ve sněmovně ho podporuje méně než 50 % poslanců. Čím si vysvětlujete rozdíl mezi populací a sněmovnou? 

Já si to vysvětluji tak, že před volbami ne úplně všichni čtou volební programy a je možné, že před volbami ne všechny lidi zajímala tahle otázka, protože každým rokem se ta podpora veřejnosti zvyšuje. Třeba teď před prezidentskými volbami bylo hodně vidět, že to bylo velké téma, ale před sněmovními to téma nebylo. A proto se domnívám, že je tady tolik poslanců, kteří to nepodporují. Mrzí mě, že to zároveň neodráží skutečnost, že veřejnost by to podporovala, ale ti poslanci tedy na to nejsou. Takže já bych si přála, abychom všichni asi volili méně na základě emocí a více se dívali na to, co lidé fakticky prosazují, ale je to asi hodně těžké, protože nás všechny emoce stejně tak nějak ovládají. Ale věřím tomu, že zvýšením podpory se bude zvyšovat i tlak na lidi, kteří nás mají zastupovat ve veřejných funkcích a že příště už se na to lidi budou dívat více. Pokud se nám to nepodaří protlačit v tomhle volebním období, tak věřím tomu, že v příštím volebním období už to bude velké téma.

Nemůže to být spíše tím, že lidé to sice podporují, ale zároveň do toho nejsou tak zapálení, že jim je to tak nějak jedno? Podporují to, ale není to pro ně tak důležité téma.

Ano, to je jedna z těch věcí, co jsem měla na mysli, když jsem říkala, že třeba volební programy čtou, ale není to pro ně tak zásadní. Podpora je fakt velká, ale není to pro ně asi to rozdělující téma. Ale tím, že se podpora zvyšuje a tím, že je to velké téma i posledních týdnů a prezident to podporuje, tak si myslím, že se postupně dostáváme někam, kde i podpora ve sněmovně bude brzo většinová. A já bych si to opravdu přála, protože teď v posledních týdnech vidíme, které všechny další země manželství pro všechny přijímají.

Dnes oznámil dokonce Nepál, že přijímají manželství pro všechny.

Velmi nedávno to bylo Estonsko, Slovinsko, Thajsko. Thajská vláda teď oznámila, že ho chce přijmout, takže se bojím, abychom pak nebyli jedna z posledních zemí vůbec, která manželství pro všechny nebude mít. Byla bych ráda, abychom ukázali, že opravdu na Západ chceme patřit a že chceme být zemí, která podporuje stejnopohlavní páry a stejnopohlavní rodiny.

Byla jste docela nešťastná z průběhu jednání v prvním čtení ve sněmovně. Psala jste o tom komentář pro Deník Referendum. Myslíte, že to bude dál vypadat stejně? Že přijde další várka urážek a stereotypů?

Já mám srovnání s minulým volebním obdobím, kdy jsem nebyla ve sněmovně, ale sledovala jsem debatu hodně pečlivě. Manželství pro všechny se tenkrát projednávalo asi tři dny. Přičemž ty debaty v prvních dvou dnech byly relativně solidní, nikdo nikoho neurážel. A až v posledním dnu to začalo být vypjatější, byla to podle mě velká ostuda, že se zákondárci takhle vyjadřují. A mě to fakt zasáhlo, když jsem slyšela, co všechno tady ještě může padnout. Ale taky si myslím, že za to poslanci a poslankyně nesklidili úplně velké ovace ve veřejném prostoru. Za to, že někdo třeba řekne, že se jedná o kupčení s dětmi mezi pedofily, za to, že někdo řekne hovězí je hovězí a tak dále. Myslím si, že to všichni ve veřejném prostoru potom vlastně schytali.

Současně se projednává novela, která má za cíl zakotvit sňatek muže a ženy do ústavy.

Proto jsem psala ten komentář. To je prostě něco, co udělali v minulosti spíše země Východu, naposledy takovou úpravu přijalo Rusko. Situace pro queer lidi, pro LGBT+ lidi se potom už opravdu radikálně zhorší. I třeba jenom ve vnímání veřejnosti, ale i v dalších aspektech života, a to bych si nepřála. A rozhodně bych si nepřála, aby lidi, kteří tady žijí a chtějí žít, se kvůli tomu odstěhovali někam jinam, třeba do země, kde stejnopohlavní manželství je možné provést. Takže tu obavu mám a fakt bych byla nerada, aby tady padaly další urážlivé výroky vůči queer lidem, ale obávám se, že se tomu nevyhneme. Pokud se tomu ale nevyhneme, tak to bude ostuda těch lidí, kteří je budou zase říkat.

Má návrh na zakotvení manželství jako svazku muže a ženy šanci projít? Nebo je to spíše takové zastrašení? 

Já velmi doufám, že neprojde a udělám všechno proto, aby neprošel.

I třeba nějaké obstrukce ve stylu ANO? 

Já asi nejsem úplně schopná mít sedmihodinový proslov u pultíku, ale v rámci jednání mimo plénum, které vidíte v televizi, probíhá spousta schůzek, ať už s poslanci z koalice, tak i s poslanci za ANO. Nějak o tom jednáme pořád. Ono pro ústavní novelu je potřeba třípětinová většina, to znamená 120 hlasů, a v senátu 49. Takže to není klasická nadpoloviční většina, jako třeba u manželství. A já velmi doufám, že se těch 120 hlasů pro tady nenajde. S poslanci a poslankyněmi o tom budu mluvit a přála bych si, abychom tuhle úpravu nepřijali.

Vraťme se zpátky k manželství pro všechny. Mám stejnou otázku jako u předchozího návrhu – projde? Objevují se návrhy na kompromisy ve stylu, že registrované partnerství by se rozšířilo a tak dále. Projde manželství, projde kompromis a má vůbec cenu takový kompromis dělat, pokud by to znamenalo zatnutí progresu vstříc manželství pro všechny?

To je velmi dobrá otázka. My o tom taky jednáme velmi často. Bavíme se o tom z toho důvodu, že všichni bychom si prostě přáli, aby se život queer lidí v České republice zlepšil, aby se zlepšily podmínky stejnopohlavních rodin, aby stejnopohlavní rodiny měly práva a jistoty jako všechny ostatní rodiny. A bavíme se právě proto o tom, jestli by nebylo lepší třeba ustoupit z názvu manželství, protože pak by pro to možná hlasovalo víc poslanců a poslankyň tady ve sněmovně a možná i víc senátorek a senátorů. Ale já si tím kompromisem nejsem úplně jistá, protože se obávám toho, že my tady pořád budeme mít dvě kategorie lidí, pořád budeme říkat, že ti lidé nejsou plnohodnotní, proto nemohou vstupovat do manželství. To mi vadí.

Pořád to bude diskriminace?

Pořád ta nerovnost bude přetrvávat. My jenom zlepšíme ty velmi špatné podmínky registrovaného partnerství, doplníme k nim nějaké možnosti a nějaká práva, ale pořád to nebude manželství. A já nerozumím tomu, když to v jiných zemích jde, proč to u nás nejde. I když se to snažím pochopit a snažím se diskutovat věcně se zákonodárci, pro které je to problém, snažím se je pochopit, abych byla schopná se s nimi o tom bavit. Ale je to pro mě velmi těžké.

Redefinice znásilnění

Návrh původně vzešel z ministerstva spravedlnosti a obsahoval znásilnění z podstaty pouze do pěti let věku a peněžité tresty za znásilnění. Na ministerstvu nemají experty, kteří se v problematice vyznají?

Určitě tam takové lidi mají, ale původní záměr se trošku minul účinkem. My jsme to potom také velmi zkritizovali a domluvili jsme se na tom, že peněžité tresty z toho úplně vyjmeme a že znásilnění z podstaty se zvedne na hranici dvanácti let, protože pětiletá hranice nebyla ničím opodstatněná. Já se vlastně upřímně divím tomu, že to ministerstvo vůbec vypustilo do veřejného prostoru, protože tohle bylo něco, co jsme si mohli vyříkat na pracovním jednání a říct, že tudy cesta opravdu nevede a ministerstvo za to nemuselo schytat tolik oprávněných otázek. Ale tohle jsme si vyjasnili na jednání před asi týdnem a půl.

Jinak odpovídal návrh ministerstva vaší představě?

Od začátku jsem prosazovala nápravu definice znásilnění z důvodu, že v současnosti nepokrývá případy, kdy oběť třeba zamrzne nebo když dochází ke vztahovému násilí. To znamená, že se oběť třeba nebrání z toho důvodu, že jí to v minulosti uškodilo. A návrh ministerstva ani tyhle situace nepokrýval. A to byly situace, kvůli kterým jsme to dělali. Takže se teď snažíme dobrat nějakého kompromisu, respektive takového znění, které zahrne hlavně tyhle případy. Na tom teď pracujeme velmi intenzivně a myslím, že v následujících dnech až týdnech k tomu zasedne podvýbor a zase o tom budeme jednat. A doufám, že se někam posuneme brzy, tak, abychom třeba do konce roku už úpravu mohly mít ve sněmově.

Proč se neposunete k definici znásilnění jako absence souhlasu?

To je definice, kterou jsem od začátku prosazovala z toho důvodu, že právě pokrývá ty situace, které jsem jmenovala, aniž by tam člověk musel psát nějaký výčet situací. Zároveň je to definice, ke které se rozhodlo posunout dalších třináct zemí. Definice založená na absenci souhlasu je opředená nějakými stereotypy, kdy se i mě lidé ptali, jestli teda budou muset podepisovat před sexem písemný souhlas, jestli na to bude aplikace, nebo jestli se potom nezvedne vlna falešných obvinění. Nic z toho tak ale není. Ani počet falešných obvinění se v zemích, které tuhle úpravu mají, nepotvrdil. Ve skutečnosti je to tak, že i soudy se s tím naučily velmi dobře pracovat, i policisté a další orgány činné v trestním řízení. I na veřejnost to potom mělo dobrý dopad, protože se samozřejmě zvedne s úpravou zákona i debata o tom, co to vlastně ten sex bez souhlasu je a jak by bylo dobré si teda být jistý, že ten souhlas máte. Ale tím, že je to opředené  stereotypy, se o tom bohužel ani tady ve sněmovně moc poslanců a poslankyní nechtělo bavit, takže jsme se dostali k variantě na základě nesouhlasu, kterou zavedlo například Německo. Ale i v Německu, odkud tady byli na semináři, nám přiznali, že třeba tu bezbrannost, o kterou mi jde, nemají definovanou úplně nejlépe. Co my můžeme udělat, je poučit se z toho německého příkladu a definovat to lépe. A z nějakého důvodu je prostě nesouhlasná definice asi lépe představitelná a tím pádem i více průchozí. Jak ve sněmovně, tak potom v senátu. A proto jsem jí podpořila i přesto, že ta souhlasná by podle mě byla ideální.

Když jsme u obětí, zákon musí nejdříve projít sněmovnou a mě napadá, aby jednání ve sněmovně nevypadalo podobně, jako jednání o manželství pro všechny. Aby lidi, kterých se to třeba osobně dotýká, nemuseli poslouchat rozmluvy o podpisech smluv před sexem a podobné věci.

To se určitě může stát, tomu se bohužel nevyhneme, ale ten rozdíl oproti manželství pro všechny může být ten, že pokud najdeme shodu s ministerstvem spravedlnosti na znění, tak to bude předkládat vláda. Což bude znamenat, že potom bude mnohem menší počet lidí, kteří tady takové bizarní projevy budou mít. My o tom zároveň jednáme velmi intenzivně i s opozicí, protože chceme, aby ten zákon byl široce přijatý. A protože nám jde právě o oběti, tak se všichni napříč politickým spektrem vyjma SPD, které se těch debat nechce zúčastnit, domníváme, že pro oběti bude nejlepší, když všichni budeme jednotní v tom, co chceme, a když to budeme vysvětlovat srozumitelně i ve veřejném prostoru. Protože tady nejde o žádné politické body, tady jde o pomoc obětem, které si už tak musí projít traumatizujícím zážitkem. Ještě potom poslouchat od některých politiků nějaké nevhodné řeči, to jako opravdu není úplně na místě.

A chápu to tedy správně, že návrh, ať dopadne jakkoliv, bude mít podporu i od ANO?

Nemůžu úplně říct ať dopadne jakkoliv, ale jednáme o tom právě i s ANO. V podvýboru pro problematiku sexuálního a domácího násilí je předsedkyně Taťána Malá, která je poslankyně za ANO, stejně tak je tam členkou i profesorka Helena Válková, bývalá zmocněnkyně pro lidská práva. A jednáme o tom i se současnou zmocněnkyní pro lidská práva a hledáme ten konsenzus úplně všude. Takže i hnutí ANO je součástí jednání s ministerstvem spravedlnosti, a právě proto to bylo nabídnuto i hnutí SPD, aby i oni v tom byli zahrnutí, ale oni o tom evidentně jednat nechtějí, není to pro ně asi téma. Takže pokud skutečně najdeme schodu na finálním znění, tak by to mělo podpořit i ANO.

Klima a životní prostředí

Nyní se sněmovnou posouvá několik menších novel, například o komunitní energetice, zároveň s tím na vládě probíhá v letošním roce poměrně velká revize různých strategických dokumentů. To vypadá, že se vydáváme docela správným směrem.

Vypadá to tak a já z toho mám velkou radost. Ale i přesto, že probíhá aktualizace strategických dokumentů, tak právě protože jsou tři, může to být velmi nesrozumitelné. Jsem ale moc ráda, že aktualizace probíhá najednou. Ale myslím si, že bychom mohli být ještě ambicióznější a jít ještě dál, než jenom aktualizovat nějaké strategie a mohli bychom jít cestou klimatického zákona. Protože zahraniční praxe je, že se touhle cestou vydali. Zákon by mohl určovat jasné závazky ve snižování emisí, ale i třeba nastavit nějaké kontrolní mechanismy na finance, které dáváme na zmírnění dopadů a předcházení klimatické změny. Co se týče informování veřejnosti, tak by mohl pomoct srozumitelnosti a formě, protože se domnívám, že spousta věcí se třeba teď děje, ale veřejnost o nich prostě neví. Pokud bychom měli jasně závazný zákon, ze kterého by vyplývaly jasné úkoly pro jednotlivá ministerstva, tak by to mohlo velmi pomoct. A to nejen v informování, ale samozřejmě i v reálném předcházení a adaptaci na klimatickou změnu, a na tomto zákoně teď pracuji. V tuhle chvíli děláme srovnání se zeměmi, kde ho mají.

Které země konkrétně, odkud čerpáte inspiraci?

Třeba Německo nebo Dánsko. V Dánsku se mi hodně líbí, že tam zároveň mají něco jako klimatickou radu, která není součástí vlády, a je tím pádem nezávislá a dohlíží na plnění. Nedávno jsem byla i na schůzce s dánským velvyslancem, kde jsme se bavili o tom, jak to tam funguje, tuto zkušenost můžeme přenášet i k nám. Myslím si, že to by mohlo velmi pomoct, protože klimatická změna je něco, na co potřebujeme reagovat dlouhodobě a potřebujeme to dělat nad rámec volebních období. A když za čtyři roky máte nastavit nějaké procesy nebo máte vlastně vůbec něco změnit, třeba to, co jednotlivá ministerstva dělají, tak to prostě trvá dlouho, je to málo času. A já bych si velmi přála, abychom tady měli nějaký orgán, který se tím bude zabývat dlouhodobě, kontinuálně a bude buď kontrolním orgánem, anebo poradním orgánem vlády.

Jsou i aspekty, které Česko neřeší úplně šťastně. Dochází k prodlužování povolení k těžbě v dolech a zároveň k pálení uhlí v různých elektrárnách. Nechybí aktivní dekarbonizace naší ekonomiky? 

Chybí, taky chybí nějaká opravdu strategická rozvaha a zacílení, kam přesně dávat jaké peníze na dekarbonizaci a také zacílení na to, jak skutečně pomoct lidem v regionech, které tou transformací musí projít. My tady máme miliardy, stovky miliard korun, které k nám jdou z Evropské unie, ať už skrze modernizační fond, nebo potom skrze sociálně klimatický fond, který se brzy otevře. A myslím si, že je nemáme úplně dobře zacílené, respektive že ne úplně dobře kontrolujeme plnění. K tomu stále dotujeme uhelný byznys. Když to tak řeknu, stále dáváme nějaké kompenzace velkým znečišťovatelům a myslím si, že v tomhle bychom mohli jít ještě dál. My se to na vládě snažíme prosazovat, ale je to běh na dlouhou trať. Je strašně důležité, když to člověk kritizuje, taky přijít s tím, jak by se to teda mělo dělat lépe. Takže jsme teďka iniciovali novou dopadovou studii na vyplácení kompenzací velkým znečišťovatelům. Jsou to takové jednotlivé věci, které jsou ale strašně důležité v tom celku. Myslím si, že přestat vyplácet uhelnému byznysu peníze je jedna z prvních věcí, kterou bychom skutečně měli udělat. Zároveň se stále musíme zaměřit na obnovu přírody a na pomoc lidem v těch – říká se strukturálně postižených, ale já radši říkám v opomíjených – regionech.

Nad zelenou transformací visí takový temný stín v podobě Číny, ze které pochází většina materiálů pro výrobu například solárních panelů. Na půdě Evropské unie se připravuje legislativa, která má velkou část produkce a výroby v této oblasti posunout do Evropy a jiných spřátelených zemí. Plánují Piráti nebo vláda něco podobného, zmírnění závislosti na Číně, na lokální úrovni?

Přiznám se, že si nejsem vědoma, že bychom na něčem takovém pracovali. Je to asi z toho důvodu, že Česká republika je součástí jednotného evropského trhu a je velmi malým hráčem, ať už co se týče Evropy, natož celého světa. Takže tady je určitě dobře, když se to bude řešit nějakým celoevropským opatřením. Já jsem hodně ráda, že jste to zmínil, protože já se tímhle zabývám sama v sobě docela často, protože právě nechci podporovat Čínu. Je to opresivní režim vůči mnoha dalším národnostem, já jsem třeba členkou Skupiny přátel Tibetu a věnuji se lidským právům, tak je pro mě asi přirozené na tyto věci myslet. Současně hodně myslím i třeba na kobaltové doly, které jsou hodně neeticky obsluhované, jsou tam lidé, kteří těží ve špatných životních podmínkách a ještě jsou málo placeni.

Jak situaci řeší Evropská unie?

Myslím, že Evropská unie jde v tomhle ohledu dobrým směrem. Posouváme se tak nějak postupně, současně s tím jde spousta peněz do výzkumu a do vývoje, ať už těch obnovitelných zdrojů, nebo třeba i do malých jaderných elektráren, ve kterých taky může být nějaká budoucnost. Věřím, že než dojdeme do bodu, kdy by se nám těch zdrojů nedostávalo, tak si výzkum cestu najde. Je potřeba myslet na to, od koho ty zdroje bereme, zároveň nechceme asi úplně vytěžit naši krajinu na maximum.

V oblasti jaderné energetiky se řeší zákon o uskladňování jaderného odpadu. Nedávno jsem v Magazínu Reportér četl článek Martiny Patočkové. Starostové vesnic, kde by měl být odpad uložen, z toho podle textu radost příliš nemají. Pokud by prošel návrh na právo veta obcím, nehrozí nakonec, že odpad neuskladníme nikde?

To samozřejmě hrozí. Je to velmi častý argument, který mi dávají i moje kolegyně a kolegové ve sněmovně, protože chci podpořit pozměňovací návrh, kde to veto obcí bude. Ale domnívám se, že když my chceme takhle zásadním způsobem ovlivnit místo, kde oni žijí, tak by se k tomu měli mít možnost vyjádřit. A víme, že ve Finsku řeší úplně stejný problém, kde to právo veta obcím dali a vlastně se to vyplatilo. Ten přístup k obcím byl od začátku úplně jiný, protože když považujete tu obec za svého partnera, tak i vyjednávání probíhá jinak. O úložišti už se jedná několik let, to bylo ještě před současnou vládou, a přístup k obcím a starostům nebyl dobrý. Ani ve smyslu podávání informací o průběhu přípravy toho zákona, ani o tom, jaké by postavení obcí mělo být. Na jejich dotazy nebylo dobře odpovídáno a tak dále. Myslím, že je to velká bolest, kterou si obce nesou dodnes. Je možné, že by na právu veta úplně nelpěly, pokud by k nim od začátku bylo přistupováno jinak, to je podle mě zásadní problém. Já si ale myslím, že je principiálně správně chtít do tohoto rozhodování obce zahrnout a myslím si, že je principiálně správně chtít i souhlas parlamentu k tomu, aby se to úložiště našlo. Jsou tady někteří kolegové a kolegyně, kteří z toho vládního návrhu zákona chtějí vyjmout souhlas parlamentu a chtějí, aby o tom rozhodla jenom vláda s odůvodněním, že vláda je exekutivní orgán, který by tohle měl řešit. Jenomže úložiště jaderného odpadu, i když ho nebude moc, je prostě stavba, která tady bude desítky tisíc, možná stovky tisíc let. To je něco, co úplně přesahuje naši lidskou zkušenost, je to úplně nepředstavitelná doba. Podle mě by neměla vláda, jejíž doba vládnutí jsou čtyři roky, rozhodovat o něčem tak strategicky zásadním a tak dlouhodobém, jako je to úložiště. Takže já jsem v tomhle za co největší participaci a hlavně za to, aby k obcím bylo přistupováno jako k partnerům. Protože když si představím, že tam žiju a že mi pod domem chce někdo postavit úložiště jaderného odpadu, tak já bych taky měla obavu, k tomu spoustu otázek a chtěla bych, aby mi to bylo vysvětleno. A mrzí mě to a chápu, že ty starostové a starostky jsou naštvaní.

Kauzy ministra Blažka

V programovém prohlášení vlády se píše: „Prosadíme zlepšení politické kultury. Do vedoucích pozic vybereme poctivé, kompetentní a důvěryhodné osobnosti, které budou hájit zájmy ČR a nebudou ve střetu zájmů.“ Asi tušíte, kam tím mířím.

Asi tuším.

Pirátská strana vztyčila varovný prst ministru Blažkovi. Ivan Bartoš se s ním sešel a představil pět bodů, které by podle něj měl ministr Blažek splnit, aby si zachoval důvěru. Jak jste hlasovala ve vnitrostranickém hlasování?

Já jsem to hlasování podpořila. Domnívám se, že ty obavy a nejasnosti, které kolem pana ministra Blažka panují, podkopávají důvěru téhle vlády jako celku. Se zněním toho usnesení jsem se ztotožnila, takže jsem ho podpořila, hlasovala jsem pro.

Těch pět bodů se zdá být docela rozumných, stále jde o koaličního partnera. Je to ale opravdu dostatek? Jaká je nálada nějaké dva týdny po setkání, posouvá se to správným směrem?

Já se domnívám, že teď je míč na straně premiéra a ODS. Ivan Bartoš chtěl odpověď na ten otevřený dopis Transparency International a chtěli jsme i otevřenou debatu jak s touhle neziskovou organizací, tak i s dalšími, jako je Milion chvilek pro demokracii, které mají také nějaké pochybnosti. Takže v tuhle chvíli čekáme na odpověď od pana ministra a vlastně asi čekáme na to, jak se k tomu celkově postaví. Musím říct, že jelikož řeším třeba zmiňovanou redefinici znásilnění, tak jsem s ním mezitím byla na pracovním jednání, ale tam jsme se o tom nebavili. Chtěla jsem být profesionální v tom, že sexualizované násilí nechci míchat s politikou. Takže nemůžu říct, že by nám to zasáhlo do pracovních vztahů. Nicméně podle mě je důležité to řešit. Nemůžeme dělat, že se to neděje, když tady jsou nějaké oprávněné obavy, když tady jsou nějaké výtky, protože já jsem v minulém volebním období byla jedna z těch, kteří byly na demonstraci Milionu chvilek ve chvíli, kdy byly nějaké pochybnosti o paní ministryni Benešové. A dokážu si představit, že by stejná demonstrace mohla vypuknout i vůči ministru Blažkovi. Pro mě bylo velmi těžké rozlišovat, když jsem předtím byla, proč teď nejdu. Je to jenom proto, že jsem v koalici? Myslím, že když jsme hlásali předem změnu politické kultury, tak bychom v tom na sebe měli být velmi přísní a měli bychom chtít velmi vysokou úroveň i po našich ministrech. Takže bych byla velmi ráda, aby se k tomuhle jak premiér, tak ministr Blažek postavili čelem a komunikovali s organizacemi, ony totiž mají otázky na základě nějaké investigativní žurnalistiky. Je to všechno podložené. Takže z toho důvodu je důležité komunikovat s veřejností, pokud nějaké pochyby vzniknou. Myslím, že se to zatím neděje.

Pokud ministr nezlepší své chování, může to skončit odchodem z vlády?

Já to neberu jako „pokud by nezlepšil svoje chování“. Ale pokud bychom třeba zjistili, že je skutečně ve střetu zájmů, že tam je takový problém, tak bychom pořád chtěli, aby ho vyřešil on, včetně premiéra. Já si myslím, že ten, kdo dělá něco špatně, by svoje chování měl napravit. A vyhrožovat odchodem z vlády mi nepřijde úplně rozumné. Abyste mě chápal, tak já jsem na začátku volebního období byla velmi zdrženlivá vůči tomu, jestli do vlády vstoupit. Ale pak vypukla válka na Ukrajině a začaly se dít věci, které nebyly úplně předvídatelné. Dostali jsme se do krize, je vysoká inflace a já jsem velmi ráda za to, že v tuto chvíli součástí vlády jsme a můžu pracovat na změnách k lepšímu. Z opozice bych to asi dělat nemohla. Kdybychom mysleli, že některé obavy týkající se střetu zájmu nebo vyšetřování kolem osoby pana Blažka jsou oprávněné, tak bychom rozhodně tlačili na to, aby je vyřešil. Nemůžu ale teďka říct, že bychom tím pádem odcházeli z vlády.

Vyřešil by je svou rezignaci? 

Třeba. Ale může se stát cokoliv. Já nechci moc předjímat, protože nechci nikomu vyhrožovat naším odchodem.