Absurdní drama o čtyřech dějství Zahradní slavnost patří mezi nejznámější díla Václava Havla. Hra bývalého kulisáka, kterého do té doby nikdo neznal, měla premiéru v Divadle Na zábradlí v roce 1963, v hlavní roli se představil Václav Sloup. Dodnes je toto dílo od našeho bývalého prezidenta stále aktuální a bývá v maturitních seznamech mnoha škol.

V prvním dějství se dostáváme do bytu rodiny Pludkových, a to ve chvíli, kdy syn Oldřicha a Boženy jménem Hugo hraje šachy. Již v úvodním dialogu nás Hugo zaujme. Hraje totiž šachy sám se sebou a každému z rodičů na stejnou otázku odpovídá jinak: „Tak co, jak ti to jde?“ Jednou řekne, že vyhrává, podruhé, že prohrává. Ale úplně vyhrát nebo úplně prohrát nemůže ani jednou.

Zastavme se u Hugových rodičů. Ti jsou příslušníky tzv. střední vrstvy tehdejší doby, která vše tiše sleduje a nijak na sebe nechce upozorňovat. Přesně pro ně platí Hugův postoj k šachům, kdy nemůže zcela vyhrát, ale zároveň nikdy ani neprohraje. Jiné nároky však mají na svého syna Huga, kterého se snaží přes otcovu známost s vysoce postaveným náměstkem panem Kalabisem dostat do vyšších kruhů.

Zcela odlišný postoj mají ke svému druhému synu Petrovi, který je taková černá ovce rodiny. Za celou hru řekne jediné slovo, a to když odchází se svou snoubenkou a rodičům vzkáže: „Sbohem“. Pokud Oldřich a Božena představují střední třídu, pak do postavy Petra Václav Havel vepsal podobu tehdejšího intelektuála: „Všichni o Petrovi říkají, že vypadá jako buržoazní intelektuál – a nemáš přece zapotřebí (říkají rodiče směrem k Hugovi), abys kvůli němu přišel do maléru!“

„Deux ex machina“ v Havlově podání

Celé první dějství se točí kolem přípravy Huga na návštěvu pana Kalabise, který mu má pomoci postoupit na společenském žebříčku. Rodiče si slibují, že setkání s panem Kalabisem změní jejich synovi budoucnost, o níž zatím ani samotný Hugo nemá žádnou představu. Samotný pan Kalabis se ve hře vůbec neobjeví, ale jeho vliv je všudypřítomný. Jako by byl všude, ale není nikde.

Když se rodiče přes telegram, který přečte Petrova přítelkyně Amálka, dozvědí, že pan Kalabis toho dne nedorazí, protože se účastní zahradní slavnosti Likvidačního úřadu, rozhodnou se na ni Huga poslat, aby pana Kalabise našel. D’Artagnan dostal doporučení k de Tréville, Hugo dostal doporučení k panu Kalabisovi.

Nadčasovost Václava Havla

Celá hra je zajímavá neustálým opakováním vět a replik, které v celkovém vyznění hry nedávají vůbec žádný smysl. V komentáři k jednomu z vydání této hry se píše: „Havel vyhodnotil používání floskulí (nic neříkající a nazpaměť naučené fráze) jako příčinu ztráty identity. Myšlenkové jádro hry totiž tvoří karikovaná ‚dialektická syntéza‘ či ‚dialektická metafyzika‘, jak to nazývá sám Havel.“

Důvodem úspěchu Havlovy hry může být zcela neskrývaný výsměch tehdejší společnosti, které se to líbilo. Například divadelní kritik Sergej Machonin shrnul tuto hru slovy: „Je to satira napsaná s mučivou zlobou proti zlobě, frázi, konvenci a každé umrtvující mechanice.“ O nadčasovosti mohou vypovídat inscenace v nesocialistických společnostech, jako byly Německo, Švýcarsko, Itálie, Rakousko a Švédsko.

Národní divadlo tuto hru zinscenovalo dvakrát. Poprvé v letech 1990 až 1994, kdy se režie ujal Vladimír Strnisko a role Huga Plodka herec Ivan Řezáč. Nejznámějším jménem v této verzi je Josef Somr, který hrál Oldřicha Pludka. Druhá inscenace byla nacvičena k padesátiletému výročí v roce 2013. V této verzi režíroval Dušan Pařízek a roli Huga si zahrál Martin Pechlát.

Stoupání vzhůru

Na zahradní slavnosti se Hugo setkává s Ferdou Plzákem, který je inspirován postavou z rané Havlovy skeče Motomorfóza, která se však nikdy nedostala na prkna Divadla Na zábradlí. Kromě podobnosti v prázdném žvanění mají i podobné některé repliky, jež jsou plné floskulí: „My, zahajovači, máme vás, likvidační úředníky, tak nějak od plic rádi, jak už to mezi dělníky bývá!“

Kromě Plzáka Hugo potkává dva úředníky Likvidačního úřadu, kteří se mezi sebou baví nesmyslnou řečí, plné naučených a nic neříkajících frází. Hugo této situace využije na plno a poslouchá právě tyhle fráze, kterými se domlouvají tito funkcionáři. Následně se je naučí nazpaměť a využije svého zahajovačského talentu, kterého si již dříve všiml Ferda Plzák. Jak se neustále učí nové a nové fráze, stoupá po společenském žebříku, až se dostane k těm nejvyšším pozicím.

Jeho úkolem je zlikvidovat dvě důležité instituce – Likvidační úřad a Zahajovačskou službu – a vybudovat na těchto základech Ústřední komisi pro likvidování a zahajování:

Hugo: On se Likvidační úřad likviduje? Hugo Pludek

Tajemník: Copak on se má Likvidační úřad likvidovat? Josef Doležal

Hugo (podává mu ruku): Hugo Pludek. Nebo snad myslíte, že by se neměl likvidovat?

Tajemník: No promiňte! Všichni dobře víme, že Likvidační úřad je přežitkem minulosti! A i když nelze popřít, že v údobí boje proti některým neuváženým výstřelkům v činnosti Zahajovačské služby sehrál Likvidační úřad některými moudrými likvidačními zákroky nesporně pozitivní úlohu, přesto by upadal do sentimentálního staromilství –

„Kdo já jsem?“

Rodiče Huga se o úspěchu svého syna dozvídají díky Amálce, jejíž roli v dramatu Vladimír Just z KDV FF UK popsal takto: „Amálka se ukáže jako dobrá partie pro nepodařeného bratra Petra. A zároveň, jako v antickém dramatu, je to ten posel, který nám přináší zprávy ze světa.“

Pointa celé hry přichází v závěru, kdy se Hugo Pludek vrací do svého bytu, ale rodiče ho nepoznávají. V závěrečném monologu se dozvídáme, že z pohledu Huga je vše, co z člověka dělá jednotlivou osobnost (například jméno), zcela zbytečné. Vladimír Just o závěru řekl na YouTube kanálu Filozofické fakulty toto: „Právě tím, že ztratil postupem nahoru – na tu špici pyramidy – svou osobnost, tak tím se dostal nejvýš. Člověk musí být nikým, aby mohl být někým.“

Václav Havel tuto Hugovu změnu popisuje na vztahu s rodiči. Ti ho totiž vůbec nepoznávají:

Pludek (k Hugovi): Poslyšte, a kdo vy vlastně jste?

Hugo: Já? Kdo já jsem? No tak podívejte, já nemám rád tak jednostranně stavěné otázky, vážně ne! Copak se lze takto zjednodušujícím způsobem tázat? Ať na takovéhle otázky odpovíme jakkoliv, nikdy nemůžeme postihnout celou pravdu,…“