Film Megalopolis Francise Forda Coppoly je podobně ambiciózní jako projekt Megalopolis architekta Cesara Catiliny, o němž pojednává. Opus magnum slavného režiséra mají mnozí stejně jako titulní město za vysněnou utopii jednoho člověka, který je bezostyšně přesvědčený o výjimečnosti svého díla. „Utopie se změní v dystopii,“ zazní z úst Franklyna Cicera. Proměnila se i Coppolova Megalopolis v dystopii?
Na Megalopolis se dá jen těžko nahlížet prostřednictvím na film běžně aplikovatelných měřítek. Všechno, co bychom v případě řady filmů jasně rozpoznali a označili za chyby, zde působí jako záměr. Snímek nese těžce postmoderní rysy. Je z něj cítit sebeironie až parodie. Nejednou cituje slavné dramatiky či myslitele, aby je v následující větě popřel. Dialogy jsou trapně filozofické a existenciálních úvah tak plné, že v nich nakonec nejde najít nic než ztělesněné prázdno.
Snímek využívá filmových a literárních klišé, ať už vypravěčských nebo vizuálních. Vyprávění postrádá jakýkoli cit pro plynulost, příběhové linie se zjevují a mizí, postavám se věnujeme buď příliš dlouho, nebo příliš krátce. Scéna v amfiteátru přechází v dlouhý, surreálný zážitek, u nějž se pravděpodobně budete nudit. Megalopolis chce působit mnohem více v lyrické rovině a spoustu věcí nevysvětluje.
Na pohled jde o snímek úchvatný, přesto v mnoha aspektech až laciný. Greenscreen je v některých scénách skoro přiznaný, efekty na nemálo místech připomínají filmy z přelomu tisíciletí, na kterých se dvacet let vývoje technologií krutě podepsalo.
Kdo, s kým, kde a jak?
Přes dosavadní abstraktní popis si Megalopolis zachovává dávku exaktnosti, kterou promítá hlavně do svých postav. Architekta Cesara Catilinu (Adam Driver) a starostu Franklyna Cicera (Giancarlo Esposito), úhlavní rivaly v boji o budoucnost Nového Říma, spojí a současně ještě více rozkmotří náklonost starostovy dcery Julii Cicero (Nathalie Emmanuel) k prvnímu jmenovanému.
S představením dalších charakterů se zvláštní trojúhelník vztahů proměňuje ve spletenec, který nedokáže scénář uspokojivě rozmotat. Dění nezřídka vstupuje na půdu levného seriálového dramatu, frašky nebo telenovely. Ztělesněním tohoto aspektu skoro dvě a půl hodiny dlouhého filmu je Aubrey Plaza v roli Wow Platinum, televizní reportérky, jejíž sex-appeal a oportunismus jí vynesou výsadní postavení v římské společnosti.
Coppola se uchyluje hned k několika náhlým zvratům, které jsou jak z učebnice špatných příkladů. Neexistující foreshadowing a důraz na šok už přebije jen směšné vizuální, přesněji rekvizitářské provedení jednoho z nich. Je ovšem zřejmé, že ona směšná rekvizita nebyla zvolena náhodou nebo jen proto, že byla zrovna po ruce.
Z utopie se stane dystopie
Hlavní téma filmu je jasné. Klíčové otázky padnou nahlas a zřetelně. Žít teď, nebo žít pro budoucí? Dá se zastavit čas? Pro odpověď na druhý dotaz si Coppola pomáhá názornou metaforou. Architekt Catilina totiž umí čas zastavit. Schopnost není nikterak vysvětlena, dokonce není ani nijak rozvinuta. V příběhu nehraje žádnou praktickou roli, nejde o ni, téměř nikdo o ní neví. Není řečeno, proč na jednoho působí a na jiného ne, natož abychom se dozvěděli něco o jejím vztahu k fyzikálním zákonům, které Catilina pravidelně porušuje.
Zastavení času je skutečně jen nástrojem k vizualizaci myšlenky a podtržením základní idey o překonání smrti vtisknutím své tváře budoucnosti. V tomhle ohledu poskytuje materiál k ještě hlubšímu zamyšlení úplný závěr filmu, který ale jednak nabízí rozličné interpretace, jednak ho nechci prozrazovat.
Jak to myslel?
Nedokážu si představit, že je Megalopolis vážným pokusem o masivní sci-fi epos. Dozajista sci-fi eposem je, ale svět, ve kterém by to bylo Coppolovým hlavním záměrem, ať raději Coppolu zavrhne. V tomto případě se nabízí jediné možné vnímání filmu, a to jako nastaveného zrcadla. Ono už samo připodobnění New Yorku k antickému Římu působí skoro jako vtip. Vtip ovšem není správné pojmenování, protože film není vtipný. Je jen palčivě přesný ve vyobrazení toho nejhoršího, co na plátně a v televizi můžeme vidět, což zvládá dělat s neuvěřitelnou přesvědčivostí a jistotou.
