03.10.2019 00:20

Michaela Vetešková: Co je víc, než živé vysílání teď a tady?

Matěj Kolář

Michaela Vetešková vede kulturní redakci Českého rozhlasu, přednáší na Vyšší odborné škole publicistiky a vedle toho píše reportážní pohádky pro děti. Ve svých pohádkách akcentuje novinářskou práci, v té poslední, s názvem Jak maminka vyprávěla o 20. století, navíc rozebírá novodobou československou historii. Spolu s tím ještě stíhá jezdit po Česku a učit děti na Dílnách malého novináře – workshopech, kde školákům vysvětluje, jak fungují média nebo v čem spočívá práce novináře. Po konci jedné z Dílen jsme si povídali o žurnalistice, mediální výchově nebo o tom, jak se na českých školách učí nedávné dějiny.

Nestíhám položit první otázku a už jsem zasypán směsicí dojmů z poslední Dílny…

Mám za sebou Dílnu se skupinou šesťáků, kteří vůbec nespolupracovali, nebavili se se mnou – nic. Všechno jim bylo absolutně jedno. Šla jsem na chvíli za dveře, zeptat se svého muže, co mám dělat a on mi řekl: „Ukonči to. Je to zbytečně ztracený čas. Bohužel – to jsou přesně ty děti, které si potom nechají kdeco nabulíkovat a nechají jednoduše se zmanipulovat.” Ve chvíli, kdy to vyslovil, jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Hodinu a půl jsem s nimi fakt jela a na konci to mělo krásné finále. Opravdu jsme se bavili o novinařině, fake news a skutečně se mnou hráli hru na „novináře“. Když jsem se jich potom ptala, co si z těch dvou hodin odnesli, tak z toho vzešly nádherné myšlenky.

Mediální výchova se učí na druhém stupni, pro druhý stupeň existují i učebnice. Já si ale myslím, že se to má posunout k nižším třídám. Měli bychom s dětmi mluvit nenásilnou, hravou formou o světě, do kterého vstoupily, protože už mají doma počítače a mobily – a když ne oni, tak jejich kamarádi nebo starší sourozenci. Když včas nerozkódují, jaká nebezpečí a jaké výhody v médiích jsou, tak to na druhém stupni už nemusí stačit. Myslím si, že se nacházíme ve velmi nebezpečném období a pokud to promarníme, tak se nám to vrátí jako bumerang.

V čem by měla spočívat hravá forma výuky?

Novináři, které znám, můžou mít v tomto ohledu problém s emocemi. Jsou většinou vedeni k tomu, že nemají projevovat svůj názor, že mají mít v sobě takovou zdravou skepsi a pochybnost o všem, co slyší. Jsou k tomu vychovaní a vycvičení, protože vidí spoustu lhářů a spoustu nefér situací. Jsou často skeptičtí a tvrdí, takoví nepřístupní. V tom je ale právě ten zádrhel – s menšími dětmi si musí novinář umět hrát a sám být trochu dítě. Myslím, že ne všichni novináři to umí. Musíte se dostat na jejich naladění, nebát se, že se ztrapníte, probudit dítě v sobě, ale přitom neztratit novinářský instinkt a pořád myslet na to, že jim jdete sdělit, kdo je to novinář. Je to docela těžké.

Mně v tom pomáhají mé děti i to, že jsem vzešla z loutkového divadla a odjakživa jsem hrála divadlo pro děti. Novinářkou jsem spíš shodou okolností.

Novinář výpráví o tom nejlepším a nejhorším na světě a ptá se proč

Může být rozdíl i v tom, když s mediální výukou vystupuje někde z veřejnoprávního média jako vy a někdo ze soukromého sektoru?

Já jsem nic podobného neviděla, tak nevím. Myslím, že pravidla novinařiny jsou stejná a doufám, že všichni jedou podle stejných pravidel: že novinář nikomu nestraní, chová se fér, zjišťuje informace, pochybuje o nich a ověřuje daná fakta a sám se pořád vzdělává. Doufám, že při výuce to říkají všichni.

Já, jako zástupce média veřejné služby, ale budu vždycky kopat za veřejnoprávní média a budu učit o podstatě takových médií a jejich nezávislosti. Kdybych byla v privátním sektoru, tak asi mluvím trochu jinak, to nezastírám. Já jsem ale velmi hrdý člen média veřejné služby.

Je nějaká odpověď nebo reakce dítěte, která vás v něčem ohromila?

Vždycky, když jsme skončili Dílnu malého novináře, tak jsem si vytipovala dítě, které bylo bystré nebo něčím zajímavé a vzala jsem si jej bokem k mikrofonu pro anketu do rozhlasu. Do dneška si pamatuju holčičku z druhé třídy, která mi dala podstatu, kterou mám dokonce jako motto ve své redakci. Řídí se jím taky celý můj tým. Je ohromně jednoduché a zároveň silné. Ta holčička mi řekla: ,,Novinář výpráví o tom nejlepším a nejhorším na světě a ptá se proč.”

Všímáte si i generačního rozdílu ve vztahu k médiím?

Ano, svým studentům na Vyšší odborné škole publicistiky říkám, že mediální svět se mění co tři až pět let. Když jsem před rokem a půl rozjížděla Dílny malého novináře, tak byly děti jiné, než jsou dnes. Jde to strašně rychlým tempem. Ještě před dvěma roky mi děti říkaly, že poslouchají rádio. Teď si všímám, že rozhlas i lineární vysílání televize už vůbec nesledují. Začíná se najíždět na podcasty nebo na internetové sdělování a zprávy ze smartphonů.

Upřímně jsem se sama musela zamyslet, kdy naposledy jsem si poslechla rádio čistě proto, že jsem chtěla. Dávno. Ale u mě to není úplně berná mince, protože jsem částečně profesně deformovaná. Zprávu si ale taky přečtu z mobilu a to, co mě zajímá, si taky spíš poslechnu ze záznamu. Myslím si, že jsme se ocitli v době, kdy nastává konec lineárního, nepřetržitého vysílání a přecházíme na formu podcastů. Nechci si hrát na proroka, ale myslím si, že do pěti let ten přechod opravdu nastane.

Říkáte to docela sklesle…

Ano, je to tím, že jsem rozhlasák. A co je víc, než živé vysílání teď a tady? My se ale musíme přizpůsobit tomu, co chtějí lidé, jsme tu kvůli nim. Já sama se pohybuju v uměleckém a intelektuálně naladěném světě, ale nestydím se za to, že budu mluvit o Brahmsovi, Wagnerovi nebo Mozartovi zábavnou formou a hledat v jejich životech a dílech zajímavosti, které budou bavit. Ostatně – k čemu je umění, když ho lidi nepotřebují? Dělat umění nebo i novinařinu pro úzkou skupinu lidí není podstata veřejnoprávního média. Médium veřejné služby je ze své podstaty určeno všem.

Myslíte si, že mladá generace, třeba i děti, které teď vedete v Dílnách, se bude v dospělosti orientovat ve světě médií lépe než generace předchozí?

Doufám v to. Proto dělám Dílny pro děti. Je to dost náročné, ale i kdyby jen jednomu jedinému dítěti něco z toho utkvělo v hlavě, tak je to skvělé. Jsem takový Don Quijote a opravdu tomu věřím.

Na základní škole neučíme o 20. století

Jak se dětem vypráví o 20. století, které v mnohých ohledech opravdu nebylo moc veselé? Hledáte v něm světlé stránky?

Je to zase o hravosti. Nemyslím si, že hledám světlé stránky. Hledám hravost. V knize je pohádka o cínových vojáčcích, kteří byli zavření v krabici. Jsou to vojáčci z roku 1938 a symbolizují mobilizaci, tedy období, o kterém Češi nechtějí moc mluvit. Opravdu tam vyprávím o tom, že vojáčci nemohli jít do boje, protože jim to zakázali, a že chtěli bránit svoji vlast před nacismem a Hitlerem, který zabil miliony lidí. Vyprávím to nezkresleně. Povídám o tom, že v druhé světové válce zemřelo plno lidí v koncentračních táborech – děti, mámy, tátové. Je tam ale hravý moment, kdy cínový vojáček mluví s maminkou a začínají si spolu hrát a rozumět si.

Dětem ale neříkám, že dějiny Československa byly super. V knize píšu i o roce 1968, kdy se střílelo do lidí. I tam je ale moment, který je hravý. Kdybych chtěla psát ultra-normální pohádky, tak je píšu. Já je ale psát nechci.

Co když ale dítě při četbě narazí na něco, co prostě nemůže pochopit?

Vždycky jsem to zkoušela na svých dětech a potom jsem to konzultovala s manželem. Pro tyto případy je ještě v knížce vysvětlovníček, kde je to vysvětleno a zasazeno do kontextu. Hlavně ale doufám, že to čtou rodiče se svými dětmi a doufám, že spolu mluví a že se děti prostě zeptají.

Chybou je, že děti na základní škole neučíme o dvacátém století a že s nimi o něm nemluvíme. Znají sice Mezopotámii, Marii Terezii nebo Napoleonské války, když se jich ale zeptáme, kdy skončila druhá světová válka, co je Sametová revoluce nebo kdy vzniklo samostatné Československo, tak mi to neřeknou ani šesťáci, natož pak třeťáci nebo druháci.

Já jsem se tomu chtěla postavit, tak jsem si napsala reportážní pohádky o dvacátém století. A to jsme zase zpátky u toho donquijotského boje… (smích)

Komentáře