Třetí řada „Česko hledá superstar“, tedy pardon, „prezidenta“, se pomalu blíží do finále. Když jsme se společně s dalšími účastníky předvánoční debaty Studentských listů zamýšleli nad významem, rolí a našimi zbožnými přáními, jak má hlavu státu vypadat, padalo toho opravdu hodně. Nepřekvapivým pojítkem napříč světy nastupující generace bylo slovo vize. Něco, co současná vyprázdněná česká politika jednoduše nenabízí. Předpokládali byste, že se tak stane alespoň u těch, kteří se uchází o Hrad. Akorát, že vůbec. Je to horší, než jsme čekali.

Pro mnohé je slovo vize příliš abstraktní, ale občané se bez ní zkrátka neobejdou. Je to to samé jako být ztotožněn s principy a filozofií firmy, ve které pracujete, s pohledem na svět kolem nás i společný život s vašimi příteli či milostným partnerem. Hlavní favoriti se o splnění přání mladých sice snaží, zatím ale mají nedostatečnou.

Nejblíže ideálu byla při startu kampaně bývalá rektorka Danuše Nerudová. Bohužel, ve snaze zalíbit se všem, a to všude a vždy, svůj důraz na vizi budoucnosti opustila a ve veřejném prostoru se proměnila do sběratelské figurky opakující naučené floskule. Když se pak k tomu přidá neschopnost přiznat chybu, obhájit v krizi svoje dosavadní působení a často až afektované reakce na sebemenší kritiku, tak její odklon od propagace své vize chápu. Pokud nedokáže obhájit sama sebe, jak by mohla s klidem po mnoho měsíců lidem vysvětlovat, že právě její vize je ta správná.

Naopak klidný je i v názvu své kampaně generál Petr Pavel. Což o to, flanel, hokej a umění stát rovně jsou super, ale nezapomínejme na to, že ani on, přes slovutný „program“ na svém webu, za svoji vizi bojuje opravdu maximálně tam. Zároveň se mu prostě nedaří cílit na mladé, kteří k volbám nechodí pravidelně, což byla parketa jeho konkurentky. V posledních debatách žádnou vizi nepředstavil, a tak i on zapadl do už únavného narativu, že volíme proti Babišovi a ne pro Pavla. Je to škoda, protože se, stejně jako u Nerudové, jedná o naprosto promarněnou šanci vytáhnout naši zemi ze „za všechno může Babiš“ do „jak být top zemí na světě.“

Do třetice všeho prázdného. Vize Andreje Babiše už tu byly mnohokrát a dočkaly se i poutavých přepisů. Bohužel, skutek utek. K realizaci dospělo jen málo z nich a většinu plánů bývalého premiéra dnes najdeme nejspíše už jen v knihovní sekci science fiction. Prostě nikdo nám nikdy nedá víc, než nám může Babiš slíbit. Jelikož se v současné kampani ohání hlavně tím, co už pro nás udělal, dotáhl vyprázdněnost do maxima.

Ostatní netřeba komentovat, protože za vizi určitě nelze označit snahu o znovuzvolení do senátu ani první fázi nové senátní kampaně a už vůbec ne, když se otevřeně chystáte na ústavní puč. Závěrem je jasné, že na člověka s hmatatelnou vizí budoucnosti si v tuzemské politice budeme muset ještě počkat a po volbě si můžeme užít maximálně sestřihy největších letošních bizárů. Protože naše přímá volba prezidenta zatím působí jako ona již ustálená hláška: „We did it for the memes.“ Snad se oné až bájné vize dočkáme už příště a nebudeme muset čekat dalších pět prezidentských let. Vizi totiž potřebuje naše země jako sůl.

.