Kristýna Bulvasová je jednou ze dvou mladých delegátek České republiky do OSN. Jako téma svého delegátství si vybrala vzdělávání, zejména pak nerovnost v přístupu k příležitostem nebo přípravu studentů na společenské a technologické změny. Studuje mezinárodní teritoriální studia a česko-německá studia na FSV UK. Během svého mandátu se účastnila například Valného shromáždění v New Yorku, Rady pro lidská práva v Ženevě nebo konference COP 28 v Dubaji. Co práce mladé delegátky obnáší? Jak pracuje s tématem vzdělávání? Změnila by OSN? Co si myslí o přístupu OSN ke konfliktu v Gaze?

Proč by měla Čechy, a zejména ty mladé, zajímat OSN?

Povědomí Čechů o OSN, je bohužel často poměrně malé. Co ale spousta lidí ví, je to, že pomáhá v rozvojových zemích, ve válečných konfliktech a podobně. Myslím ale, že lidem uniká, co dělá v České republice. V Česku třeba působí několik agentur OSN, které tady mají svoji pobočku, a najdeme tady také Informační centrum OSN. Tyto agentury pracují na otázkách, které Českou republiku ovlivňují do poměrně velké míry. Příkladem je třeba činnost WHO (Světová zdravotnická organizace) v pandemii, její práce na pandemické dohodě a tak dále. V Česku také sídlí Agentura OSN pro migraci, což je další téma, které Čechy ovlivňuje. Aktivity OSN, ačkoliv nejsou vidět, tady probíhají a mělo by se o nich více mluvit.

A pokud bych se měl zeptat konkrétně na témata, která se týkají mladých lidí? Proč by tuto generaci měla zajímat OSN?

Těch témat je vícero. Já se konkrétně věnuji tématu vzdělávání, pro to je klíčové UNESCO a další podobné organizace. Dalšími klíčovými tématy, které OSN řeší, může být otázka odzbrojení, klimatu a tak dále.

Jsme mostem mezi českou mládeží a OSN

Jaký je tvůj úkol, jakožto mladé delegátky OSN?

S kolegyní Zuzkou Hellerovou (druhá mladá delegátka ČR do OSN, pozn. red.) obvykle říkáme, že jsme mostem mezi českou mládeží a OSN. Když jedeme na nějakou akci OSN, tak se tam snažíme přibližovat pohled české mládeže na dané otázky a témata. Naopak tady v České republice vedeme různé workshopy s cílem zvyšovat povědomí obecně o aktivitách OSN nebo diskutujeme s mladými lidmi. Kromě toho samozřejmě pracujeme na našich tématech. Já se věnuji vzdělávání a konkrétně tomu, jak je připravené na 21. století. Například to, jaké kompetence by měli mít mladí lidé po dokončení střední školy. Zároveň mě zajímá, jak funguje participace mládeže u nás, od různých institucí po téma neplacených stáží. Ty podle mě hodně brání přístupu mladých lidí ze znevýhodněného prostředí k různým příležitostem.

Mohou lidé někde vidět konkrétní výstupy tvé práce? 

Výstupy jsou v současné době spíše v procesu. Momentálně plánuji objíždět školy, které jsou nějakým způsobem znevýhodněné, například ve smyslu rasové segregace nebo v tom, že jsou postižené strukturálními změnami. Ráda bych zjistila, jak tyto školy fungují a případně bych do nich chtěla přinést povědomí o tom, jaké mají mladí lidé možnosti. 

Setkávám se totiž s tím, že v České republice je velká nerovnost v přístupu k příležitostem. Myslím si, že je to tím, že lidé, kteří bydlí dál od Prahy nebo jsou obecně z periferií, nemají povědomí o těchto příležitostech. Proto se do nich pak nezapojují a prohlubuje se tím nerovnost. Mám s tím osobní zkušenost, protože pocházím ze Strážnice, což je malé městečko na Moravě se šesti tisíci obyvateli. Když jsem se pak přestěhovala kvůli studiu do Prahy, tak jsem zjistila, že mám mnohem více příležitostí, než jsem si předtím myslela. Neříkám, že se musí všichni přestěhovat do Prahy, ale měli by vědět o tom, co mohou dělat, že mohou například jet na střední nebo vysoké škole na Erasmus a podobně.

Jak vypadá tvoje práce naopak v zahraničí?

Když jsme například byly s kolegyní na podzim na Valném shromáždění OSN nebo v červnu na Radě pro lidská práva v Ženevě, tak jsme měly projevy na konkrétní témata, která zajímají českou mládež. V New Yorku na Valném shromáždění to bylo hlavně téma vzdělání pro 21. století a participace mládeže, Zuzka zase mluvila o genderové rovnosti. V Ženevě jsme v proslovu mluvily o důležitosti hlavně neformálního vzdělávání. 

V té neoficiální části práce se potkáváme s Čechy, kteří pracují v mezinárodních organizacích, nebo s lidmi, ovlivňujícími chod OSN. Na Valném shromáždění (VS) jsme se spolu s delegáty z celého světa setkali s předsedou VS Dennisem Francisem z Trinidadu a Tobaga. Povídali jsme si s ním o tom, jaké konkrétní kroky může OSN udělat pro to, aby se celosvětově zlepšilo zapojení mládeže. Mladý delegát z Rakouska Marvin Huber na té schůzce podotknul, že bychom byli rádi, kdyby Francis ve svém následném proslovu zmínil to, že by členské státy měly podporovat vznik právě programů mladých delegátů, což pak opravdu udělal.

Na Valném shromáždění jsme také se skupinou mladých delegátů pořádali oficiální akci, kde jsme se bavili o tom, jak řešit otázku ženských práv v kontextu klimatické změny. Je totiž velkým tématem, že právě ženy budou změnami klimatu v některých oblastech více postižené.

OSN by se mohla inspirovat Katarem

Prospěly by podle tebe OSN nějaké změny?

Určitě. Jedna z věcí, o které by se mělo mluvit, je reforma Rady bezpečnosti. Když slyším kritiku OSN, tak se často týká právě tohoto orgánu. Bylo by potřeba se pobavit o tom, jak Radu připravit na operativnější reakce na současné výzvy.

Druhá oblast, která mě zajímá a která se týká mého tématu, je participace mládeže. OSN by se měla snažit být více v kontaktu s lidmi z domorodých komunit, které nemají přístup k ovlivňování zahraniční politiky daného státu. Například na UNESCO fóru mládeže jsme se potkali s mladými lidmi z domorodých komunit v Peru nebo Bangladéši. Jejich problémy byly úplně jiné než ty naše.

Jako poslední bych chtěla zmínit, že hodně otázek týkajících se případných reforem se bude řešit na Summitu budoucnosti. Ten proběhne letos na podzim v New Yorku. Mělo by se tam diskutovat o tom, jakým způsobem postupovat v reformě OSN, jestli vůbec něco dělat a případně co konkrétně.

Zmínila jsi reformu Rady bezpečnosti. Máš ty sama nějaký návrh na její změnu, vzhledem k tomu, že se o OSN dlouhodobě zajímáš?

Nejsem na to odbornice, ale líbil se mi návrh, o kterém se opravdu diskutuje. Spočívá v tom, že by právo veta v Radě bezpečnosti dostaly státy, kterých se daný konflikt týká. Ukrajina by tak například mohla vetovat rezoluce Rady týkající se rusko-ukrajinského konfliktu. I toto řešení má nějaká negativa. Možností, jak Radu reformovat je tolik, že by se mohlo najít nějaké, které bude na současné problémy konstruktivně reagovat.

Vzhledem k tomu, že studuješ mezinárodní teritoriální studia, bych se chtěl zeptal, jaký je tvůj názor na postoj OSN ke konfliktu v Gaze?

Myslím, že je dobře, že OSN volá po tom, aby v tom konfliktu bylo co nejméně obětí, protože se jedná o obrovskou humanitární katastrofu. Velkým problémem je způsob, jakým válka probíhá. Nechci zabíhat do toho, co má OSN podporovat více nebo méně. Je to tak komplikovaný konflikt, že vlastně sama nemám názor na to, která strana je více v právu. Doufám, že po příměří budou volat i další členské státy a že budou nabízet konkrétní možnosti řešení. Přijde mi zajímavé, jakým způsobem Katar figuruje ve zprostředkování dialogu mezi Izraelem a vedením Hamásu. Je to podle mě jedna z věcí, kterou by mohla OSN nějakým způsobem také dělat.

Témata, která otevírají jenom angažovaní učitelé

Tvým tématem, jakožto mladé delegátky, je vzdělávání, neboli čtvrtý ze sedmnácti cílů udržitelného rozvoje. Proč sis vybrala zrovna toto téma?

Úplně jednoduše – není mi jedno. Už na střední škole jsem měla pocit, že vzdělávání v současné době neodpovídá tomu, co člověk opravdu potřebuje. V některých ohledech se školství musí spoléhat na neformální vzdělávání. Myslím si, že třeba finanční a mediální gramotnost, výchova k psychickému a fyzickému zdraví a sexuální výchova jsou témata, která by systém měl obsahovat jako povinnou součást. Jsou to průřezová témata a myslím, že je škoda, že někdy vypadávají. Studenti by po střední škole měli mít takové znalosti nebo schopnosti. Pokud to vezmu na konkrétním příkladu – otázka AI nás bude provázet pořád a obávám se, že není ve vzdělávacím systému vnímaná jako dostatečně důležitá. Přijde mi škoda, že některé školy umělou inteligenci odmítnou a zakážou Chat GPT. Měli bychom se bavit spíš o tom, jak ten nástroj zahrnout do výuky a vést studenty k tomu, aby s ním uměli správně pracovat.

Věnuje se tématu umělé inteligence ve vzdělávání i OSN? 

Mám pocit, že je tam dokonce větším tématem než u nás v Česku. Dokonce padá i u témat, která s ní prvoplánově spojená nejsou, jako třeba lidská nebo sociální práva. Česká republika v rámci OSN třeba nedávno facilitovala rezoluci, která se zabývala lidskými právy v digitálním prostoru.

Konkrétně v tématu vzdělávání jsem neměla možnost žádnou adopci rezoluce vidět. Většinou se ale zahrnuje pod slova jako digitální vzdělávání nebo mediální gramotnost. Byla o tom řeč i v letošní mládežnické rezoluci, kterou jsem připomínkovala pro Ministerstvo zahraničních věcí.

Jaké jsou podle tebe další velké problémy českého vzdělávání?

Jak už jsem zmiňovala, některá témata úplně vypadávají. Když jsem byla na klimatické konferenci COP 28 v Dubaji, uvědomila jsem si, že jsem vlastně neprošla klimatickým vzděláním. Přitom klima je obrovské a důležité téma. Nastává problém, pokud ze vzdělávacího systému vypadne. Také je škoda, když se klimatické vzdělání dostává jenom lidem ve velkých městech. Přece jenom se to týká i vesnic nebo malých měst. Do výuky ohledně klimatu někdy přispívají pouze angažovaní vyučující. Podle mě se nemůžeme spoléhat jenom na učitele motivované se o tom se studenty bavit. Také se můžeme bavit o podfinancování některých částí vzdělávání. Někdy je těžké pro neziskové organizace, které se věnují neformálnímu vzdělávání, získat peníze skrze granty nebo jinou finanční podporu.

Vzhledem k tomu, že můžeš díky zkušenosti z OSN porovnat kvalitu českého vzdělávání se zahraničím, bych se tě zeptal, v čem naopak naše školství vyniká?

Přijde mi super, jak moc je rozvinutý sektor neformálního vzdělávání. Pokud se bavíme o té formální části, tak do jaké míry se pracuje s inkluzí, ačkoliv se ne vždy musí povést. Nebo bych také zmínila, jak se na některých školách podporuje podnikavost a zapojování studentů do různých mimoškolních aktivit. Některé školy, ale nedá se to říct plošně, se také dobře věnují tématům digitalizace. 

Nebát se mluvit s politiky

Jak se mladí lidé mohou dostat k programu mladého delegátství? Jaké znalosti nebo dovednosti by pro to měli mít?

Mandát mladých delegátů je vždy na rok, zhruba od května do května. Nové delegáty vybírá Česká rada dětí a mládeže, Ministerstvo školství a Ministerstvo zahraničních věcí. Myslím si, že pro mladé delegáty, ať už by se chtěli věnovat jakýmkoliv tématům, je důležité nebát se otevřeně o těch otázkách mluvit, ať už v OSN, s politickou reprezentací tady v České republice nebo se zástupci organizací, které v Česku působí. Pak si myslím, že by měli mít zkušenosti s prací se sociálními sítěmi. Upřímně je to ale dovednost, kterou se pořád učím, ačkoliv jsem s ní měla zkušenosti i předtím. Díky delegátství jsem si založila třeba Twitter, kde se snažím nějak zorientovat. Další výhodou, ale ne podmínkou, pro tu pozici je zkušenost s mezinárodní spoluprací. Pak také znalost jazyků, protože například v rámci EU funguje skupina evropských mladých delegátů, ve které se snažíme každý měsíc pořádat koordinační hovory. Byla by škoda, kdyby se do nich budoucí delegáti báli zapojit kvůli jazykové bariéře.

Který zážitek za uplynulé měsíce delegátství ti toho dal nejvíc?

Ačkoliv klima a ekologie není téma, o kterém bych toho věděla dost, tak konference COP 28 byla pro mě obrovský zážitek. Měla jsem možnost se bavit s různými lidmi, třeba na panelové diskuzi o perspektivách mladých lidí globálního Severu a Jihu. Jak třeba pracovat na tom, aby si obě strany rozuměly a pracovaly na problémech společně. Zároveň jsme měla možnost se zúčastnit různých akcí zaměřených na klimatické vzdělávání nebo expertních koordinací v rámci EU, třeba ke spravedlivé transformaci (ang. just transition, pozn. red.) a podobně. 

Také jsem si uvědomila, že máme často tendence vnímat změny jako pomalé, ale neuvědomujeme si komplexitu těch vyjednávání. Přitom tam jsou na jedné straně například ostrovní státy, které kvůli klimatu nebudou za pár desítek let existovat, a na druhé straně stojí globální Sever, který řeší jiné problémy. Z COP 28 jsem si odvezla větší respekt k tomu, že ačkoliv jsou ty procesy delší, než by měly být a než by planetě pomáhalo, tak přesto vedou k nějakým řešením. Doufám, že se mi bude tuto důvěru v procesy dařit přenášet i do České republiky, třeba právě pomocí různých workshopů.