Natočit dobrý film je bezpochyby náročná disciplína. Vytvořit kvalitní animovaný film je ovšem ještě o pár úrovní složitější. Michaele Pavlátové se podařilo přivést na svět něco skutečně jedinečného – citlivý snímek o lásce, rodině, porozumění a domově. Není divu, že se její Moje slunce Mad vydává po boku Zátopka Davida Ondříčka do boje o nominaci na Oscara.
Animované drama Moje slunce Mad, které vznikalo úctyhodnou řádku let, vychází z románu Petry Procházkové Frišta. Sleduje osud mladé Češky Heleny, která se v Praze dlouhodobě necítí dobře. Mezi anonymní mlhou a digitálním smogem hlavního města se Helena ztrácí a nerozumí svému okolí. Pak do jejího života vstoupí Nazir, spolužák z Afghánistánu, který ztělesňuje vše, po čem Helena touží. Spolu s ním do jejího světa vrací radost a jednotvárnou šeď nahrazují zářivé barvy. Společně se odstěhují do živelného Kábulu, aby zde založili rodinu.
Počáteční nadšení ovšem rychle přechází v chladné vystřízlivění. Nový život má totiž do dokonalosti daleko a milovaný Nazir není tak shovívavý k Helenině emancipovanosti, jak si zpočátku myslela. Další zklamání na sebe nedá dlouho čekat, páru se totiž nedaří otěhotnět. Rychle se rozpadá tak i Helenin sen o velké rodině. V tu chvíli se objeví záhadný chlapec Mad, který se (podobně jako ona sama) liší od svých vrstevníků. Spolu s ním Helena opět nachází štěstí a zjišťuje, že domovem nemusí nutně být místo, může jím být i osoba.
Citlivá vzpomínka na lepší časy
„Kniha mě od prvního momentu uchvátila svojí živostí a bezprostředností, s jakou popisuje život v afghánské rodině. Záměrně jsem hledala předlohu, která není pro animaci vytvořená, chtěla jsem dokázat, že i v animaci je možné vyprávět mnohovrstevnatý příběh tak jako v hraném filmu,“ popisuje režisérka Michaela Pavlátová.
Očividnou, ale přesto oslnivou, kvalitou filmu je beze vší pochyby animace. Postavy vytvořené s citlivostí a láskou vystupují z klasické škály animovaných snímků svou plasticitou. Animace realisticky zobrazuje každodenní afgánský život i vypjaté zvraty. Nebojí se ani sexuálních scén, kterých ovšem exhibicionisticky nezneužívá. Animovaná scenérie přesně ukazuje, na čem Heleně záleží, odráží její vnitřní pocity, emoce a tužby ještě dříve, než si je uvědomuje sama hlavní hrdinka.
Největší předností Moje slunce Mad je (byť nezáměrně) hrozivá aktuálnost. Přestože politika není ústředním motivem příběhu a spíše jím přirozeně proplouvá, dnešní optikou na snímek prakticky nelze pohlížet apoliticky. Divák totiž na rozdíl od postav filmu ví, že téměř vše, co je na animovaném Kábulu krásné, dnes již neexistuje. Afghánské dívky, které si ve škole svobodně odhalují vlasy, dnes do školy již chodit nesmí. Pracovníci americké ambasády jako by snad v dnešním Kábulu nikdy nebyli. A přestože film Talibán zmíní jen párkrát, jeho blízkost lze jen stěží ignorovat.
Tři jazykové verze na cestě za Oscarem
Hlasy ústředním postavám propůjčily známá česká jména. Mimo ústřední duo, které namluvili Zuzana Stivínová a Hynek Čermák, ve snímku uslyšíme i repliky Ivana Trojana, Miroslava Krobota či Elišky Balzerové. Kromě češtiny film existuje i ve dvou jazykových mutacích – angličtině a darí (nejrozšířenější jazyk v Afghánistánu). Afghánská verze vznikla v samotném Kábulu, hlas hlavní hrdinky však namluvila Zuzana Stivínová i v mezinárodní verzi.
Snímek již uspěl na francouzském festivalu Annency, odkud si odnesl Cenu poroty. Českou premiéru měl v rámci karlovarského festivalu, do kin vkráčel 21. října. Nyní Moje slunce Mad usiluje o nominaci na Oscara za Nejlepší animovaný film. Ta by mu otevřela dveře do světa zahraničních diváků. A ti se skutečně mají na co těšit. Film Michaely Pavlátové totiž oplývá mnoha kvalitami – je citlivým rodinným příběhem, ale i drsnou výpoovědí o soužití odlišných dvou kultur. České publikum podobný film potřebuje. Afgánské publikum ho pravděpodobně nikdy neuvidí.
