Byla sobota 12. února, když jsem se po měsíci a půl vracela do Petrohradu na svůj výměnný pobyt. Ačkoliv se už v tu chvíli na hranicích s Ukrajinou shromažďovala ruská vojska, stále se dalo doufat, že se nakonec stáhnou a všichni lidé na Ukrajině, v Rusku i Evropě budou moci pokračovat ve svých životech tak, jako doposud.

Začala jsem tedy postupně navštěvovat všechny svoje předměty, seznámila jsem se s novými výměnnými studenty, radostně se shledala se svými známými z předchozího semestru, oběhala veškerou administrativu a snažila se využít svůj úplně poslední semestr před státnicemi k tomu, abych si zlepšila ruštinu a užila si naposledy studentský život v zemi, do které jsem se zamilovala.

V průběhu těch dnů jsme na provokace Ruska na ukrajinských hranicích občas v rozhovorech narazili. Doporučení našich ruských známých, ať máme pro jistotu dostatek hotovosti tak na měsíc, kdyby kvůli napadení Ukrajiny přestaly fungovat banky, působily tenkrát naprosto nereálně a přehnaně. Nikdo nevěřil tomu, že by k reálné agresi mohlo dojít. Jakmile prezident Putin vyhlásil uznání nezávislosti Luhanské a Doněcké lidové republiky, tak málokdo tušil, že by mohl zajít ještě dál.

Jenže když jsem se ve čtvrtek 24. února probudila, tak najednou bylo všechno jinak. Všechny české a zahraniční zpravodajské kanály hlásaly, že začala válka. Pamatuju si, jak moje první myšlenky směřovaly právě k tomu, že si musím vybrat víc hotovosti. Začal pro mě jeden z nejvíc vyčerpávajících týdnů mého života.

První dny 

Začátky byly zmatené a šokující. Někteří výměnní studenti se ještě ve čtvrtek sbalili a odjeli. Jiní šli večer na party. Většina z nás však nevěděla, co dělat. Doufali jsme zejména v nějaké oficiální pokyny, protože z našeho pokoje na koleji bylo velice těžké odhadnout, jak je situace vážná a co to pro nás znamená, zda je bezpečné zůstat, a co konkrétně by se mohlo stát. 

Ve zprávách jsme sledovali vývoj situace i postupné uvalování sankcí. Každá z nich nás samozřejmě znervózňovala. Uzavření vzdušeného prostoru znamenalo, že se nedostaneme z Ruska, zavření konzulátu znamenalo, že se nám nesmí nic stát a že nesmíme ztratit dokumenty a několik dnů diskutované vyřazení ze SWIFTu nás mátlo asi nejvíce, protože nikdo nevěděl, co přesně nám to v praxi přinese. Stále to však vypadalo, že vše půjde přestát a zejména ze začátku byla naprostá většina zahraničních studentů odhodlaná zůstat v zemi co nejdéle, nejlépe až do konce semestru. 

První dny jsme se také museli naučit žít s demonstracemi. Demonstrovalo se každý den u stanice metra Gostiny dvor, která je přímo uprostřed Něvského prospektu, hlavního bulváru v centru města. Už první den mi několik ruských kamarádů samo od sebe napsalo, že rozhodně není dobrý nápad se k demonstracím přibližovat, a ať se od nich držím co nejdál. Sami na ně však šli.

Do toho všeho vstupoval velký psychický tlak. Stejně jako lidé v Česku jsme byli samozřejmě z války v šoku, a navíc jsme byli vlastně v nepřátelské zemi a nevěděli jsme, co to pro nás může znamenat. Báli jsme se. Už během čtvrtku a pátku se většina lidí, se kterými jsem si byla nejbližší, rozhodla odjet. 

Moje rozhodnutí

Poprvé jsem dostala možnost si o situaci promluvit s někým z Rusů až v sobotu. Poté, co jsem absolvovala oběd se svým kamarádem z USA, který se chystal ten den odletět, protože mu přestala kvůli sankcím fungovat platební karta, jsem se setkala s Rusem, kterého jsem znala už z minulého semestru. Věděla jsem, že od čtvrtka chodí na demonstrace, a že ho celá situace hodně zasáhla.

Hovořil dlouho o tom, jak se nyní cítí – že válku absolutně nečekal, že doteď ještě věřil, že chování Ruska vůči Ukrajině se dá určitým způsobem vysvětlit, ale že teď už prostě Putin překročil veškeré hranice a on že neví, jak se ohledně toho má cítit, protože Rusko je jeho domov, je to jeho země. A ta jeho země nyní způsobila naprosto neospravedlnitelné utrpení milionům lidí, vyvolala válku, ve které umírají nejen Ukrajinci, ale i Rusové, kteří se loučili se svými rodinami s tím, že jedou na obyčejné vojenské cvičení, netušíc, že se ve skutečnosti už nevrátí.

Bylo vidět, že je to pro něj opravdu hodně těžké. Řekl mi, že tu teď nechce být, a že za pár dní odjíždí do Finska, což mohl díky tomu, že pracoval pro finskou společnost. Poté se mě zeptal, kdy odjíždím já.

V tu chvíli mi došlo, že opravdu budu muset. Určitě mi pomohlo to, že moje kamarádka, druhá výměnná studentka z Česka na Petrohradské státní univerzitě, se rozhodla v ten samý den, a cestu jsme mohly absolvovat spolu. V sobotu večer jsme vše naplánovaly – koupily jsme na středu ráno autobus z Petrohradu do Helsinek, a na odpoledne potom letadlo z Helsinek do Prahy. Já jsem pořád nějak tajně doufala, že se situace do té doby ještě zlepší, a nakonec budeme moci zůstat.

Získat studijní vízum do Ruska totiž obnáší opravdu spoustu dřiny – musíte mít především spoustu trpělivosti, doložit negativní HIV test a spoustu dalších dokumentů. K bydlení na koleji pak musíte dokládat rentgen plic. A vzhledem k tomu, že vízum je jednovstupové, tak pokud zemi jednou opustíte, tak znova už na to samé vízum vstoupit nemůžete. Všichni jsme se na semestr v Rusku těšili a přizpůsobili mu své životní plány, a nebylo to zrovna lehké. Smířit se definitivně s odjezdem tedy v této situaci chvíli trvá.

Zároveň jsem pořád nedostala žádný oficiální pokyn od své univerzity ani od českého ministerstva zahraničí (které na mě mělo kontakt díky mé registraci v databázi DROZD), a tak se zdálo, že pobyt v Rusku není nijak zvlášť velkým rizikem. Bankovní karta i výběry z bankomatu mi stále fungovaly, spousta zahraničních studentů byla stále odhodlaná zůstat a dle života na ulici se nezdálo, že by nám cokoliv hrozilo.

Nakonec jsem však Rusko opustila dokonce ještě o den dřív. Situace pro mě byla čím dál tím více stresující. Více již brzy v dalším dílu!