Když se Francouz Jean-Claude Romand jednoho rána roku 1975 rozhodl ze strachu nepřijít na rozhodující zkoušku z fyziologie, zřejmě netušil, jak zásadní rozhodnutí učinil. Odstartoval tak řetězec lží, které jeho životem proplouvaly celých osmnáct let, aniž by kdokoliv pochyboval o jeho úspěšné kariéře doktora a hlavy napohled dokonalé rodiny. Eskalující tlak z prozrazení se však podepsal i na zdatném lháři Romandovi, který si nakonec jako únik z neúnosné situace vybral to nejhorší řešení.
Dokonalost dvojího života
Ačkoliv Jean-Claude Romand skončil se studiem na lékařské fakultě hned po prvním roce, prezentoval se okolí jako úspěšný student medicíny se slibnou budoucností. Jelikož mu lež takového rozměru v rodině prošla, nezdráhal se později ani prohlašovat, že uspěl ve všech dalších zkouškách, a stal se tak plně kvalifikovaným doktorem. Na univerzitě poznal svou budoucí manželku Florence, jež neměla důvod pochybovat o jeho údajných zkušenostech s prací v pařížské nemocnici či Lékařském institutu v Lyonu. S Romandem se v roce 1983 odstěhovala do švýcarského pohraničí, odkud měl manžel dojíždět do Ženevy jako pracovník prestižního výzkumného centra Světové zdravotnické organizace.
Muž se během podlého vytváření své druhé tváře neustále utvrzoval v myšlence, že jsou jeho lži jediným způsobem, jak pokračovat, přestože neměl ze svého jednání příliš dobrý pocit. Pomalu se však dostával do začarovaného kruhu, z něhož nebylo cesty ven. Aby byl jeho falešný život uvěřitelný, musel své každodenní činnosti dovést do dokonalosti. Manželce například sdělil, že bude jeho práce natolik hektická, že bude lepší telefonovat pouze na osobní číslo. Každé ráno poté vyrážel do své neexistující práce ve Světové zdravotnické organizaci, vstupoval do budovy jako skutečný zaměstnanec a volný čas trávil v tamní knihovně studiem medicíny. Z daného místa také posílal poštu a jezdil na fiktivní služební cesty, které však tradičně končily v letištním hotelu, kde zůstával několik dnů. Pro udržení věrohodnosti vždy v obchodech na letišti zakoupil suvenýry, které následně daroval dětem jako dárek ze zahraničí.
Romandovy lži se tedy staly jeho součástí a postavil na jejich základě velmi propracovaný systém. Ani jeho přátelé z lékařského prostředí neměli důvod muže podezírat, často s nimi totiž vedl odborné diskuze. Manželský pár však začaly sužovat finance, které do rodiny přinášela jen manželka Florence z farmaceutické práce na částečný úvazek. V druhé polovině osmdesátých let navíc do domácnosti přibyly dvě děti, což pro Romanda znamenalo další výdaje. V hlavě se mu tedy zrodil plán, který měl stejně jako jeho falešný život daleko od poctivosti. Svému okolí začal tvrdit, že získal možnost investovat ve švýcarských bankách, což by do budoucna mohlo vynést velké množství peněz.
Této lákavé nabídky chtěl využít Romandův tchán, jenž nedávno přišel o zaměstnání a doufal, že budou jeho peníze investovány na velice výhodný úrok, jak Jean-Claude sliboval. Ten si však dané peníze ponechal a podvedl stejným způsobem i zbytek rodiny, čímž postupně získal nejméně dvanáct milionů korun. Zároveň svou roli úspěšného doktora stále přikrmoval výlety se svými dětmi do Ženevy, kde jim například ukazoval okna své kanceláře. Romand zanedlouho oklamal také strýce své ženy, jenž se léčil s rakovinou. Tomu falešný lékař sdělil, že pracuje na experimentu s lékem, který by mu za vysokou částku prodal. Muž tedy s vidinou úspěšné léčby zaplatil v přepočtu přes dvě stě tisíc korun a následně zemřel, jelikož mu Romand prodal neúčinné léky. Tři miliony dokázal za účelem údajné investice vylákat i ze své milenky, s níž měl poměr v roce 1992. Jeho dlouho stavěný domeček z karet však pomalu začal padat.
Jediné dobré řešení
V prosinci roku 1992 dostal přítel Jean-Claude Romanda telefonní seznam Světové zdravotnické organizace. Velice ho překvapilo, že se v něm nenacházelo jméno tak uznávaného lékařského experta, jakým byl Romand. Drobné pochybnosti pak začala mít i manželka Florence, která se zcela náhodou od přítelkyně dozvěděla, že manžel nebyl s dětmi na firemním večírku. Jean-Claude Romand už nebyl schopný čelit křehkosti svého fiktivního světa, který posledních osmnáct let budoval a jenž na něj po celou dobu vyvíjel obrovský nátlak. Nedokázal si však představit, že by pravda o jeho falešném životě vyšla na povrch a ztratil by v očích okolí pověst vzorného muže s rostoucí kariérou. Došel tedy k závěru, že bude nejlepší, pokud se jeho rodina pravdu nikdy nedozví.
V noci devátého ledna 1993 následně zabil svou manželku Florence, jejíž tělo nechal v ložnici ležet do rána, kdy jako obvykle vzbudil děti k snídani. Poté co sledovali televizi, uložil sedmiletou Caroline s pětiletým Antoinem ke spánku a oba puškou zastřelil. Jeho vraždění však nekončilo, jelikož se vydal na návštěvu svých nic netušících rodičů do hor. Po krátké konverzaci a obědě je taktéž připravil o život. Poslední obětí měla být jeho milenka, která po muži požadovala navrácení peněz.
Smluvená schůzka se zvrhla v napadení šňůrou a slzným plynem, Romand však zničehonic bránící se ženu pustil a omluvil se za své chování. Poté co ji zavezl zpátky do města, se vrátil do svého domu a vylil kolem něj několik kanystrů benzínu. Z hořícího domu byl zachráněn a policie nalezla lístek s doznáním v jeho autě se slovy: „Neštěstí nebo křivda mohou vyvolat šílenství”. Jean-Claude Romand byl zatčen za pět vražd, k nimž se doznal a byl mu udělen trest doživotí bez možnosti podmínečného propuštění po dobu dvaceti dvou let. Jako spořádaný vězeň litující svých činů byl propuštěn na svobodu v roce 2019.
